Autor naznačuje způsob, jak uplatnit fenomenologii při studiu takových společenských jevů, jako je autorita. Ty představují osobní zážitky ve veřejném prostoru, zároveň subjektivní a objektivní, tedy doslova fenomena. Potíž s fenomenologií je její sklon k subjektivismu, který Husserl neúspěšně řeší pojetím transcendentálního ega a Heidegger pojetím rozhodné přítomnosti. Problém se jeví jako neřešitelný, pokud chápeme svět jako prvotně nesmyslný. Řešení je možné, pokud svět chápeme vitalisticky jako z podstaty smysluplně uspořádaný teleologickým zaměřením života k naplnění. Ani transcendentální ego, ani rozhodné Dasein nepotřebuje svět osmyslnit. Svět je předreflektivně smysluplný jako svět života, jak vystupuje u francouzských fenomenologů či v a-subjektivní fenomenologii Jana Patočky., The purpose of this study is to suggest a way of making phenomenology available for the study of social phenomena like authority, which the subject experiences in a public space. Phenomenology is ideally suited to the purpose – except for its inherent tendency to subjectivism. Neither Husserl’s solution – the transcendental ego – nor Heidegger’s solution – the entschlossene Dasein – will do. The problem remains insolvable as long as we regard the world as initially meaningless. It disappears when we set out with a vitalist conception of the world as intrinsically meaningful in virtue of the initial purposive orientation of life to fulfilment. Neither a transcendental ego, nor a determined Dasein, but life itself is the key to prereflective intelligibility, as in the work of French phenomenologists or in Jan Patočka’s a-subjective phenomenology., and Marek Hrubec.
Autorka článku vypracovává kritickou diagnózu proměn konceptu emancipace žen, k nimž dochází jak v důsledku prosazování širších společensko-ekonomických změn, tak expanze trhu do většiny oblastí společenského života. V první části je stručně nastíněn historický kontext, v němž se rozvíjely snahy o prosazení feministického emancipačního projektu. Ačkoli se některé feministické požadavky postupně prosadily a staly se součástí hodnot euroatlantické kultury, emancipace žen ve smyslu odstranění útlaku a podřízení žen ve všech oblastech společenského života, tedy nejen v politické, ale i ekonomické, sociální a kulturní, se dosáhnout nepodařilo. Ve druhé části autorka ukazuje, že pozdní modernita uvedla do pohybu dynamiku, v jejímž rámci je koncept emancipace žen v procesu snah o jeho prosazení redefinován a v pozměněném společenském kontextu posléze deformován až do té míry, že se stává svou vlastní antitezí. Tradiční autoritářství, proti kterému se feministické pojetí emancipace vymezovalo, bylo v pozdně moderních společnostech nahrazeno mocensko-ekonomickou strukturou společnosti, ve které funguje trh jako autoritářský princip organizace společenských vztahů. Na základě reflexe této dynamiky autorka předkládá sociálně filosofický rozbor deformované emancipace. Ve třetí části obecnou tezi deformované emancipace aplikuje na specifické vztahy péče a problém komodifikace péče, jejichž prostřednictvím ilustruje zablokování emancipace žen trhem charakterizovaným autoritářskými imperativy., The author develops a critical diagnosis of the changing interpretations of the concept of emancipation of women due to broader socio-economic transformations and the expansion of the market into most domains of social life. In the first part she briefly outlines the historical context in which the feminist emancipation claims were put into practice. Even though some of these claims were successfully integrated into the body of Euro-Atlantic cultural norms, the emancipation of women, in the sense of the elimination of oppression and subjection of women in all aspects of social life, not only in political but also in economic, social and cultural life, has not been accomplished. In the second part, the author argues that late-modernity set into motion a dynamic in which the concept of emancipation was distorted to such a degree that it became its own antithesis. The traditional authoritarianism, against which feminist conception of emancipation was defined, was in late-modern societies replaced by the power-economic structure of society in which the market serves as the authoritarian principle for the organisation of social life. On the basis of reflection on this dynamic the author proposes a socio-philosophical analysis of distorted emancipation. In the final part, the author specifies the abstract thesis of distorted emancipation using care relations and the issue of commodification of care as a way to exemplify anti-emancipatory forces within the market with its authoritarian imperatives., and Zuzana Uhde.
Teorie fikčních světů se ve světovém kontextu rozvíjí od sedmdesátých let minulého století a od svých počátků je inspirována nejrůznějšími logickými a filozofickými koncepty. Dnes její plně ustavená forma nabízí konkrétní nástroje a strategie vhodné pro řešení široké škály literárně teoretických problémů. Samotné založení teorie fikčních světů je spojeno se jménem Lubomíra Doležela, který později její vývoj obohacuje o klíčové rozlišení mezi extensionální a intensionální strukturou fikčních světů. Tato distinkce rozvíjí budoucí instrumentální potenciál celé teorie. Nicméně i díky Doleželovu následnému bádání v oblasti fikčních a historických narativů se jedním ze současných použití této teorie stala její aplikace na otázky identity literatury a podstaty fikce a fikčnosti literárních děl., The theory of fictional worlds has developed, in the world context, since the 1970s and has, from its beginnings, been inspired by various logical and philosophical concepts. Today, in its fully established form, it offers concrete instruments and strategies suited to the solution of a wide range of literary-theoretical problems. The actual founding of the theory of fictional worlds is linked with the name of Lubomír Doležel, who later enriched its development with the key distinction between the extensional and intensional structures of fictional worlds. This distinction has enhanced the future instrumental potential of the whole theory. Nevertheless, due also to Doležel’s subsequent research in the area of fictional and historical narratives, one contemporary use of this theory has become its application to the questions of the identity of literature and the basis of fiction and the fictionality of literary works., and Bohumil Fořt.
Poté co se logika ve dvacátém století podstatným způsobem opřela o matematiku (podobě jako některé další vědy), začala se objevovat i celá řada prací, které pod hlavičkou logika obsahují v podstatě matematiku. Začalo se hovořit o matematické logice (což bylo ovšem interpretováno různým způsobem, někdy právě jako označení jisté čistě matematické disciplíny vzešlé z logiky, jindy jako aplikace na základy matematiky a opět jindy jako logika provozovaná matematickými prostředky). Někteří filosofové, které zajímala logika, ale nijak specificky matematika, proto začalil razit termín filosofická logika, který měl znovu nastolit rovnováhu mezi filosofickým a matrmatickým aspektem logiky. Problém je ovšem v tom, že tento termín velice rychle získal celou plejádu různých významů, které zcela zatemňují to, co by se mělo pod jeho hlavičkou dělat; a v této situaci se navíc zcela na okraj logiky dostává to, co dává logice její raison d´etre a co ji stále ukotvuje v realitě - totiž zkoumání a kritické hodnocení pravidel, kterými se řídí naše argumentace a v jistém smyslu i naše usuzování. Domnívám se, že tuto situaci je třeba řešit tak, že si zopakujeme, co má být cílem logiky a uděláme si pořádek v tom, co z toho, co se dnes pod hlavičkou logika provozuje, je k tomuto cíli schopno nějak skutečně přispět., Since, in the twentieth century, logic has come to essentially rest upon mathematics (just like a lot of other sciences) there began to appear many works which, under the title ´logic´, contained what is basically mathematics. There emerged them term mathematical logic (which was however interpreted in various ways, sometimes precisely to indicate a certain purely mathematical discipline resulting from logic, sometimes as the application of logic to the foundations of mathematics and sometimes also as logic undertaken by mathematical means). Some philosophers interesed in logic, but not specifically in mathematics, therefore began to use the term philosophical logic as a way of reinstating a balance between the philosophical and mathematical aspects of logic. There is a problem however in that this term very quickly acquired a whole range of different meanings which have essentially blurred what should be done under this heading; and, moreover, this situation made the very raison d´etre of logic, which grounds it in reality - viz. examination and critical evaluation of the rules which govern our argumentation nad, in a certain sense, our reasoning -, move to a periphery of logic. This situation should be resolved, I belive, by our revisiting the question of what should be the aim of logic, and by clarifying to what extent that which goes under the title logic can really contribute to this aim., and Jaroslav Peregrin.
Richard Rorty, americký filosof (1931-2007), bývá považován za jednoho z nejvlivnějších myslitelů poslední doby. Jeho hlavní teze se soustředí na kritiku reprezentacionalismu, tedy ambici klasické moderní filosofie poznávat přírodu v zrcadle lidské mysli. Odtud Rorty přechází v oblasti poznání, ale i společenské kritiky bigotnosti, k dílu Johna Deweye a chápe ho v zásadě relativisticky. Cílem tohoto článku je ukázat, kde jsou limity tohoto Rortyho relativismu a jak před ním zachránit Rortyho původní kritiku reprezentacionalismu. Navazuje se v něm na intenzivní debaty mezi pozdním Rortym a jeho kritiky a zejména na filosofii přírodních věd, která je v Rortyho díle výmluvně postavena stranou. Článek jako východisko z rortyánského relativismu nabízí pojem „otevřené autority“ a nový filosofický pohled, stále však ukotvený v tradici amerického pragmatismu, na lidskou racionalitu., Richard Rorty, American philosopher (1931-2007) is considered to be one of the most influential thinkers of recent times. His main thesis centres on a critique of representationalism – of the ambition of classical modern philosophy to comprehend nature in the mirror of the human mind. From here Rorty then moves through the area of knowing, and also of a social critique of bigotry, to the work of John Dewey, whom he understands in a fundamentally relativistic way. The aim of this article is to determine the limits of Rorty’s relativism, and to show how we might preserve Rorty’s original critique of representationalism despite these limits. Mention is made of the intensive debates between the late-Rorty and his critics, especially in the area of the philosophy of natural science which, in Rorty’s work, is tellingly left to one side. The article offers, as a way out of Rortian relativism, the concept of “open authority” and a new philosophical view, still in the tradition of American pragmatism, of human rationality., and Boris Cvek.
Hlavním cílem článku je nabídnout základní výklad filosofie osvobození Enriqua Dussela, která představuje jednu z alternativních reflexí modernity z pozice utlačovaných. Výklad se soustředí na kulturní a filosofické zdroje filosofie osvobození. Důležitým východiskem textu je zarámování filosofie osvobození do kontextu postkolonialismu (Frantz Fanon, Edward W. Said a další). V tomto kontextu je důležitá metodologie dekolonizace myšlení, spočívající v odhalování hlubokých koloniálních tendencí v evropské epistemologii a ontologii. Další ústřední kategorií filosofie Enriqua Dussela je – kromě konceptu osvobození – ovšem také pojem exteriority, kterému věnuji nemalou část svého textu., The main goal of this article is to provide a basic interpretation of Enrique Dussel‘s philosophy of liberation which is one of the alternative analyses of modernity from the point of view of the oppressed. The analysis concentrates on the cultural and philosophical sources of the philosophy of liberation. The important point of departure is postcolonialism (Frantz Fanon or Edward W. Said for example) and in the postcolonial context the methodology of the decolonization of thought-processes is fundamental. The core of this methodology is the revelation of the colonial tendencies hidden in European epistemology and ontology. The main part of the text is dedicated to an analysis of liberation and exteriority., and Ondřej Lánský.
This study is concerned with interpretation of the Tractatus and the picture theory of the early-Wittgenstein from the perspective of the anti-metaphysical reading of M. McGinn and from the perspective of W. Sellars. I analyse McGinn's interpretation and the difficulties which are caused for her in her attempt to provide a non-minimalistic interpretation of Wittgenstein's picture theory. The interpretation of McGinn is then contrasted with Sellars who, unlike the majority of other interpreters, reads Wittgenstein's picture theory in a radically nominalistic way, and places little emphasis on the overall consistency of the Tractatus. I show that his approach allows one to preserve some interesting insights provided by McGinn, while it also manages to avoid the problems that beset her interpretation. Sellars' reading may therefore better serve McGinn's aims than her own reading, although it demands that we give up some of the key theses of the Tractatus. At the same time it may also lead us to a reevaluation of the relevance of the Tractatus for contemporary philosophical debates., Stefanie Dach., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Tichého logika bývá někdy znevažována proto, že prý podceňuje dedukci – že se věnuje pouze logické analýze. Ukazuji, že tento názor je mylný. Logická analýza, tj. určení toho, které tzv. konstrukce výrazy vyjadřují, je k určení platnosti úsudků formulovaných v přirozeném jazyce nezbytná. Vyplývání je definováno jako určitý vztah mezi konstrukcemi, tedy jako mimojazyková záležitost. Platnost úsudků (složených z konstrukcí) se odvíjí od vlastností příslušných konstrukcí. Tyto vlastnosti vyobrazují derivační pravidla Tichého systému dedukce., It is sometimes objected that Tichý’s logic is not logic because it underestimates deduction – providing only a logical analysis of expressions. I argue that this opinion is wrong. First of all, detection of valid arguments (which are formulated in a language) requires logical analysis determining which semantical entities – Tichý’s constructions – are involved. Entailment is defined as an extralinguistic affair relating those constructions. The validity of arguments (composed of propositional constructions) stems from properties of the constructions. Such properties are displayed by the derivation rules of Tichý’s system of deduction., and Jiří Raclavský.
V příspěvku jde nejprve o otázku, zda Kant ještě ve svém spisku „O rozdílu směrů v prostoru“ z r. 1768 zastává Newtonovo pojetí prostoru, jak se to zdá naznačovat okolnost, že zde Kant mluví o „absolutním prostoru“. Autor se snaží ukázat, že tomu tak není, neboť termín „absolutní prostor“ je třeba interpretovat jinak než jako odkaz k Newtonovu pojetí prostoru. Ve druhé části se příspěvek věnuje hlavnímu tématu zmíněného spisku, jež je tvořeno Kantovou kritikou Leibnizova pojetí prostoru. Leibnizova koncepce se podle Kanta ukazuje jako neudržitelná, neboť se dostává do rozporu s fenomény, když nedokáže vysvětlit existenci inkongruentních protějšků, jakými jsou pravá a levá ruka., This article is firstly concerned with the question of whether Kant still holds Newton’s conception of space in his work Concerning the Distinction of the Directions in Space, as his reference to “absolute space” seems to suggest. The author attempts to show that this is not in fact the case since the term “absolute space” should not be interpreted as referring to Newton’s conception of space. In the second part of the article, the author focuses on the critique of Leibniz’s conception of space that is the main theme of Kant’s aforesaid work. Leibniz’s conception, in Kant’s view, is shown to be inadequate because it comes into conflict with phenomena by not being able to explain the existence of incongruent counterparts, such as right and left hands., and Jindřich Karásek.
Obsahom článku je kritika chápania autority u Hannah Arendtovej, podľa ktorej patrí k charakteristickým rysom moderného sveta kríza a následná strata autority. Simultánne s autoritou v jej chápaní ustupuje aj sloboda, ktorá je od začiatku 20. storočia vážne ohrozovaná totalitarizmom. Dôvod tvrdenia, že autoritu postihla kríza, ktorá spôsobila jej zánik, je skôr filozofický ako politický, je to relativizmus, skepticizmus a pesimizmus, aký sa objavil v západoeurópskom myslení od konca prvej svetovej vojny. Autoritu je však potrebné odvodzovať nie z ideovo-politickej tradície, ale z reálnych spoločenských podmienok. Musíme ju vnímať na pozadí diferencujúcej reality sveta vyznačujúcej sa spoločenskými protikladmi a bojmi, v ktorej snaha zakonzervovať svet tradičnou autoritou a náboženstvom musí nakoniec skončiť neúspechom. Autorita je tak vec relatívna a oblasti jej aplikácie sa menia v rôznych fázach spoločenského vývinu., The aim of the article is to criticise the concept of authority as presented by Hannah Arendt, who claims that crisis in, and subsequent loss of, authority are typical features of the modern world. The weakening of authority goes hand in hand with the retreat of freedom, which has been seriously jeopardised by totalitarianism since the early-20th century. The reason for the claim that authority is afflicted by crisis, causing its demise, is more philosophical than political; this mixture of relativism, scepticism and pessimism began to take shape in Western European thought after World War II. However, authority should be derived not from an ideological or political tradition, but from real social conditions. It must be seen against the background of the diverging reality of the world characterized by social contradictions and struggles, in which an effort to bind the world by traditional authority and religion must ultimately fail. Yet, authority is a relative concept and so its scope of application varies in different stages of social development., and Peter Dinuš.