Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., ve spolupráci s Centrem pro ruská, středo- a východoevropská studia Univerzity v Glasgow (Centre for Russian, Central and East European Studies, University of Glasgow) uspořádal ve dnech 24. a 25. března 2012 v Praze mezinárodní workshop „Environmentální dějiny visegrádských zemí: Studená válka a environmentální vědy“, který byl podpořen Visegrádským fondem. Cílem setkání badatelů zaměřených na environmentální dějiny a na dějiny vědy bylo umožnit rozvoj spolupráce v tomto oboru se zřetelem na roli environmentálních dějin v dynamice vztahů Východu a Západu v období studené války., On 24 and 25 March 2012, the Institute of Contemporary History, Prague, together with the Centre for Russian, Central and East European Studies at the University of Glasgow, held an international workshop in Prague. Entitled ‘Environmental Histories of the Visegrád Countries: Cold War and Environmental Sciences’, the workshop was supported by the Visegrád Fund. The aim of the meeting was to enable people researching environmental history and the history of scholarship to work together more closely in this field, focusing on the role of environmental history in the relations between East and West during the Cold War., Emma Hakala ; přeložila Doubravka Olšáková., and přeloženo z angličtiny
a1_Studie pojednává o formování a vývoji politického exilu ze zemí středovýchodní a jihovýchodní Evropy v době studené války na Západě, především ve Spojených státech amerických. Autor konstatuje, že česká historiografie se v posledních letech začíná sice intenzivněji věnovat protikomunistickému exilu z Československa po únoru 1948, jeho začlenění do širšího mezinárodního rámce a komparace s exilovým hnutím jiných národů východního bloku však dosud prakticky chybí. Hlavním cílem studie je proto poskytnout základní faktografický přehled, který by umožnil posoudit, nakolik se československý (respektive český a slovenský) poúnorový exil vymykal z obvyklého modelu fungování exilové komunity ve studené válce nebo do něj naopak zapadal. S využitím dokumentace uložené v severoamerických archivech nastiňuje autor nejprve obecné předpoklady fungování protikomunistického exilu v západních zemích a přibližuje působení nadnárodních politických reprezentací exulantů, z nichž nejvýznamnější bylo Shromáždění porobených evropských národů (Essembly of Captive European Nations – ACEN), založené roku 1954 v New Yorku. Poté postupně seznamuje s politickými organizacemi a představiteli jednotlivých národních exilů – Albánie, Bulharska, Maďarska, Polska, Rumunska, pobaltských zemí a zemí bývalé Jugoslávie. Autor ukazuje, že role a postavení politického exilu z Východu se podstatně odvozovaly od proměn mezinárodní situace a do značné míry závisely na podpoře institucí Spojených států. Tomu odpovídal jeho zrod ve druhé polovině čtyřicátých let, rozmach v letech padesátých a postupný úpadek v následujících třech desetiletích., a2_K charakteristickému obrazu protikomunistických exilů patřily interní krize a konflikty, často vznikající z malicherných důvodů, osobní animozity, problémy s legitimitou vedoucích orgánů, absence charizmatických osobností a převaha propagandistického rozměru činnosti., b1_This article discusses the formation and development of groupings of political exiles from the countries of east-central and southeast Europe in the West, particularly in the USA, during the Cold War. The author states that although Czech historians have in recent years begun to pay more attention to anti-Communist exiles from Czechoslovakia after the Communist takeover of February 1948, the inclusion of this topic in the wider international context and comparitive research on exile movements of other East Bloc nations is still fundamentally lacking. The chief aim of the article is therefore to provide a basic factual overview to enable scholars to assess the extent to which Czechoslovak (or Czech and Slovak) post- -February-1948 exiles cannot be discussed using the usual model of the operation of the exile community during the Cold War or, on the contrary, do fit nicely into it. Using records in North American archives, the author first outlines the general preconditions for the operation of the anti-Communist exile movement in Western countries and he describes the work of supranational political representatives of exiles, the most important of which was the Assembly of Captive European Nations (ACEN), established in New York City in 1954. He then gradually introduces the political organizations and representatives of the individual national exiles of Albania, Bulgaria, Hungary, Poland, Romania, the Baltic countries, and the countries of the former Yugoslavia. He demonstrates that the role and standing of the political exile associations from eastern Europe were essentially derived from changes in international politics and were to a considerable extent dependent on the support of US institutions. That was a consequence of their origin in the second half of the 1940s, their expansion in the 1950s, and their gradual decline over the next three decades., b2_The characteristic image of the anti-Communist exiles includes internal crises and conflicts, which were often rooted in petty causes, personal animosity, problems with the legitimacy of the leading bodies, an absence of charismatic figures, and the predominance of propaganda in their work., and Martin Nekola.
a1_Původní verze této studie vyšla italsky pod názvem „Il samizdat tra dialogo e monologo: Le attività editoriali di Zdeněk Mlynář e la scelta degli interlocutori“ v internetovém časopise eSamizdat: Rivista di culture dei paesi slavi (2010-2011, s. 261-280); uvedené dvojčíslo je sborníkem z konference „Samizdat mezi pamětí a utopií: Nezávislá kultura v Československu a v Sovětském svazu v druhé polovině 20. století“, kterou uspořádala na přelomu května a června 2011 univerzita v Padově, a je volně přístupné na webové stránce časopisu . Pro vydání v Soudobých dějinách autor své pojednání podstatně rozšířil a obohatil, zejména na základě studia ve fondu Zdeňka Mlynáře v pražském Národním archivu. Alessandro Catalano se soustředí především na exilové výzkumné a vydavatelské aktivity politika a politologa Zdeňka Mlynáře (1930-1997), které zasazuje do dosti podrobně rekonstruovaného celkového chronologického rámce jeho kariéry jako veřejného činitele. Vyslovuje a pokouší se přitom ověřit obecnější hypotézu, zda prostředí samizdatu a nezávislých edicí, jež se v Československu rozvíjelo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, nezanechalo hluboké stopy také ve struktuře forem politické činnosti aktérů, kteří se stavěli proti oficiální „normalizační“ kultuře. Autor upozorňuje, že Zdeněk Mlynář je dnes do značné míry vytěsněn z české historické paměti, ačkoli patřil k předním oponentům komunistického režimu a po jeho pádu se pokoušel politicky prosadit., a2_Připomíná jeho časný vstup do Komunistické strany Československa, právnická studia v Moskvě v první polovině padesátých let, kde navázal dlouhodobé přátelství se spolužákem Michailem Gorbačovem, vedoucí expertní činnost při výzkumu perspektiv socialistického politického systému v šedesátých letech a zastavuje se u jeho působení v období pražského jara 1968, kdy se stal členem reformního komunistického vedení po boku Alexandera Dubčeka, načež po srpnové invazi Varšavské smlouvy postupně ztratil iluze o možnostech pokračování reforem a rezignoval na funkce ve vedení strany. Na počátku sedmdesátých let získal zaměstnání v entomologickém oddělení Národního muzea a stranil se politického života, nicméně postupně se zapojil do diskusí v okruhu vyloučených reformních komunistů o možnostech ovlivnění československého vývoje s přispěním západoevropských levicových stran. Autor věnuje pozornost Mlynářovým analýzám tehdejší situace, vývoji jeho názorů a integraci do formujícího se disidentského hnutí, která vyústila do založení Charty 77. Nedlouho poté, v červnu 1977, Mlynář v důsledku denunciační kampaně emigroval do Rakouska. V exilovém prostředí autor sleduje především Mlynářovu těsnou spolupráci i časem narůstající diference v rámci skupiny Listy, utvořené Jiřím Pelikánem kolem stejnojmenného římského exilového časopisu, která tvořila jádro československé socialistické opozice v exilu. Vedle toho věnuje pozornost snahám Mlynáře a jeho spolupracovníků získat podporu v západních levicových kruzích, a to zejména ve vztahu k italským komunistům a socialistům a později k západoněmeckým sociálním demokratům., a3_Registruje také jeho politologické úvahy, jež si získaly značný ohlas u západní veřejnosti, a zřetelný názorový posun od výchozího modelu politického systému s hegemoniální komunistickou stranou k politickému pluralismu. V tomto kontextu pak všestranně přibližuje dva rozsáhlé badatelsko-ediční projekty, které Zdeněk Mlynář koordinoval. V letech 1979 až 1982 to byl projekt „Zkušenosti Pražského jara 1968“, na němž se autorsky podíleli téměř výhradně čeští sociologové, historici, ekonomové, právníci a další odborníci v exilu. Jeho výsledkem byly téměř tři desítky studií, které byly v podobě cyklostylovaných svazků ve třech jazykových mutacích (většinou italské, francouzské a anglické) distribuovány několika stovkám vytipovaných západních levicových osobností a institucí, a velký závěrečný kongres v Paříži. Podle Catalana tento málo známý projekt představuje jednu z nejhlubších a v podstatě nikdy nevydaných reflexí o kořenech, vývoji a krachu pražského jara. Druhý projekt, „Krize v systémech sovětského typu“, se realizoval od roku 1982 až do konce osmdesátých let a měl již středoevropský autorský záběr. Vzešlo z něj šestnáct prací z pera českých, polských, maďarských a východoněmeckých autorů, které byly publikovány anglicky, francouzsky a německy v sešitové podobě předním exilovým nakladatelstvím Index, přičemž počet jejich odběratelů vzrostl na přibližně dva tisíce. Součástí projektu byla i vystoupení na konferencích a jiných mezinárodních fórech. Oba projekty podle autora dokládají vytrvalou orientaci Zdeňka Mlynáře a jeho kolegů na vybrané kruhy západní politické levice, jimž dávali přednost před domácím disentem v úsilí o změnu poměrů ve vlasti., and Alessandro Catalano. Původní verzi studie z italštiny přeložila Alice Flemrová
Miloš Havel (1899-1968) byl nejvýznamnějším filmovým podnikatelem meziválečného Československa, strýcem disidenta a prezidenta Václava Havla (1936-2011). Recenzovaná publikace je jeho první biografií a autorka si jako novinářka kladla za cíl vylíčit jeho kariéru a soukromý život, především s ohledem na jeho postavení jako homosexuála v dobové společnosti, vztahy a údajnou kolaboraci s německými autoritami v Protektorátu Čechy a Morava, z níž byl po válce obviňován, a Havlův život v mnichovské emigraci po roce 1952. Publikace je určena širokému publiku, a nelze ji tedy hodnotit měřítky oboru filmové historie, přesto recenzent lituje, že zachycení osudů hlavního protagonisty a dalších osob postrádá širší historické zakotvení. Obdivuhodnější je podle něj množství poznatků, které autorka shromáždila v českých a německých archivech, dalších dobových pramenech a rozhovorech s pamětníky, než způsob, jakým s nimi nakládá. Drží se sice většinou ověřených informací, dává ale přednost barvitým epizodám a atraktivním detailům před kladením podstatnějších otázek a hlubší analýzou. Výsledný portrét Miloše Havla pokládá recenzent také za příliš empatický a málo kritický., Miloš Havel (1899-1968) was the most prominent film industry entrepreneur of the inter-war Czechoslovakia, and the uncle of dissident-turned-President Václav Havel (1936-2011). The reviewed publication Miloš Havel: The Czech movie tycoon is his first biography and the authoress intent was to depict his career and private life, particularly with a view to his status as a gay in the society at that time, relations and alleged collaboration with German authorities in the Protectorate of Bohemia and Moravia, of which he was accused after the war, and Havel´s life as an émigré in Munich after 1952. The publications aims at a broad audience, and thus cannot be judged using criteria of film history; still, the reviewer regrets that the capture of the fate of the chief protagonist and other characters lacks a broader historical context. In his opinion, the amount of information the authoress collected in contemporaries is more admirable than the manner in which she treats it. It is true that she generally sticks to verified facts, but she prefers attractive episodes and colourful details to asking more poignant questions of undertaking a deeper analysis. The reviewer also views the resulting portrayal of Miloš Havel as overly emphatic and not critical enough., [autor recenze] Martin Šrajer., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Úvod k tematickému bloku aktuálního čísla Soudobých dějin představuje jednotlivé texty a informuje o souvislostech jejich vzniku a prezentace. Pět vybraných esejů a studií v tomto tematickém bloku se zaměřuje na německou otázku, která v letech studené války představovala jedno z nejkonfliktnějších míst soupeření dvou supervelmocí a jejich spojenců. Jde o rozpracované verze příspěvků přednesených na mezinárodní historické konferenci Dropping, Maintaining and Breaking the Iron Curtain: The Cold War and East-Central Europe twenty years later (Železná opona – její spouštění, střežení a stržení: Studená válka a středovýchodní Evropa dvacet let poté), kterou při příležitosti dvacátého výročí zhroucení komunistických režimů ve středovýchodní Evropě ve dnech 19. – až 21. listopadu 2009 uspořádal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., ve spolupráci s Úřadem vlády České republiky a za pomoci studentů z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Rozpracované verze většiny přednesených příspěvků budou v nadcházejícím roce publikovány v rámci „Harvard Cold War Studies Book Series“ americkým nakladatelstvím Rowman & Littlefield ve sborníku či kolektivní monografii nazvané Weaving and Tearing Asunder the Iron Curtain: The Cold War and East-Central Europe from Beginning to End (Splétání a cupování železné opony: Studená válka a středovýchodní Evropa od počátku do konce)., a2_Soudobé dějiny už v roce 2011 publikovaly v českém překladu studie Davida Hollowaye, Csaby Békése, Alexe Pravdy, Thomase Blantona, Svetlany Savranské a Marka Kramera, doplněné o úvodní zprávu o konferenci a jejích výsledcích v kontextu probíhajícího výzkumu (tematický blok „Nekonečný příběh s náhlým koncem: Studená válka 1945–1989“. In: Soudobé dějiny, roč. 18, č. 1–2 (2011), s. 11–195. Další čtyři články, jejichž autory byli William Taubman, Silvio Pons, Bernd Schäfer a James G. Hershberg, otiskl časopis Dějiny a současnost (tematický blok „Konec studené války: Rozpad sovětského impéria“. In: Dějiny a současnost, roč. 33, č. 5 (2011), s. 26–43)., and Vít Smetana.
Nad anglickým a německým vydáním nového životopisu z pera mladého německého historika Roberta Gerwartha uvažuje autor o paradoxech a význačných momentech kariéry a povahy jednoho z předáků nacistické třetí říše Reinharda Heydricha (1904–1942). Všímá si hlavně jeho neblahého působení ve funkci zastupujícího říšského protektora v Praze a některých okolností atentátu, který na něj spáchali českoslovenští parašutisté vyslaní z Londýna. Gerwarthovu biografii hodnotí v kontextu dosavadní literatury o Heydrichovi jako solidní práci, která zapadá svým pojetím do současného sociologizujícího trendu německé historiografie, nedokáže však vysvětlit psychologické pohnutky jeho činů a rozpornost jeho charakteru., In this review of the English and German editions of a new biography by the young German historian Robert Gerwarth, the reviewer considers the paradoxes and key moments in the career and nature of a high-ranking Third Reich functionary, Reinhard Heydrich (1904–1942). The reviewer focuses mainly on Heydrich’s devastating work as Deputy Reich Protector in Prague and some aspects of his assassination carried out by Czechoslovak paratroopers whom the Czechoslovak Government-in- -Exile sent from the United Kingdom. The reviewer assesses Gerwarth’s biography positively in comparison with the existing literature on Heydrich, calling it a solid piece of work in the contemporary sociological trend in German historiography. But he notes that the author has failed to explain the psychological motives of Heydrich’s actions and the contradictory aspects of his personality., and [autor recenze] Milan Hauner.
a1_Autor rekapituluje vědeckou dráhu historika Mečislava Boráka (narozen 1945) a podává obsáhlý výběr z jeho bibliografie. Zdůrazňuje jeho regionální zakotvení v historii Těšínska a českého Slezska, které však dokázal úspěšně překračovat a vřazovat do měřítka celostátního a mezinárodního, stejně jako propojoval roviny mikro- a makrohistorie. Vždy ho zajímaly osudy obyčejných lidí, jejichž životní příběhy dokázal zajímavě a originálně zasadit do obecnějšího rámce „velkých“ dějin. K tématům, která ho zaujala, se opakovaně vracel a pokaždé přinesl nová fakta a pohledy, na jejichž základě byl schopen revidovat a rozšířit dřívější závěry a prohloubit stávající historické poznání. Před rokem 1989 se soustředil na témata německé okupace a odboje, poté se jeho záběr rozšířil na výzkum politických represí obyvatelstva v Československu i ve střední a východní Evropě od konce třicátých do poloviny padesátých let minulého století. Byl průkopníkem studia takzvaného retribučního soudnictví, svébytný tematický okruh představovalo zkoumání holokaustu a různých forem perzekuce židovského obyvatelstva, dalším jeho stěžejním tématem se stal katyňský zločin a jeho oběti původem z českých zemí, odtud pokročil k vyhledávání, evidenci a zpracování případů politických perzekucí Čechů a Slováků na území Sovětského svazu, posledním jeho velkým badatelským zájmem je pak situace polské menšiny a mezietnických vztahů v kontextu česko(slovensko)-polských soudobých dějin. Jeho vědecká dráha je dlouhodobě spojena s Ostravskou univerzitou, Slezskou univerzitou v Opavě, Slezským muzeem tamtéž a rovněž s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR v Praze., a2_Aktivity profesora Boráka zahrnují dvě desítky odborných knih, více než půldruhou stovku studií, účast na řešení téměř čtyř desítek výzkumných projektů, rozsáhlou editorskou, expertní a poradenskou, ale také publicistickou a popularizační činnost. Z půldruhé desítky dokumentárních filmů, které připravil jako scenárista a moderátor, měl mimořádný ohlas především Zločin jménem Katyň, který získal řadu cen na mezinárodních festivalech., b1_The author looks back at the career of the historian Mečislav Borák (b. 1945) on the occasion of his seventieth birthday, and discusses a large selection of his publications. He emphasizes Borák’s well-rooted regional interests in Těšínsko (Cieszyn Silesia, Těšín Silesia, or Teschen Silesia) and Czech Silesia, which, however, Borák has successfully moved beyond to precisely include the Czechoslovak and international context, as well as linking together micro- and macrohistory. He has always been interested in ordinary people, whose life stories he has put into the larger framework of ‘big’ history in an interesting and original way. He has repeatedly returned to topics that have interested him, each time coming up with new facts and views, allowing him to review and expand previous conclusions, and to add considerably to our knowledge of these histories. Before the Changes of late 1989, Borák focused on topics of the German occupation and the resistance to it. Later, he expanded his areas of interest to include research on acts of political oppression against the people of Czechoslovakia and, more broadly, central and eastern Europe, from the late 1930s to the mid-1950s. He was a pioneer in research on the courts of retribution. A distinctive area of his research was his work on the history of the Shoah and various forms of persecution of the Jews. Another of his later key topics was the Katyn massacre and its victims from the Bohemian Lands. From here Borák proceeded to search for, record, and make sense of cases of the political persecution of Czechs and Slovaks in the Soviet Union. His most recent field of research is the Polish minority and inter-ethnic relations in the context of Czechoslovak-Polish and Czech-Polish contemporary history., b2_His academic career has long been connected with the University of Ostrava, the University of Silesia in Opava, the Silesian Museum, also in Opava, and the Institute of Contemporary History, in Prague. Professor Borák has published two dozen specialist books and more than 150 articles. He has participated in at least three dozen research projects, worked extensively as an editor, expert, and consultant, and also written works of journalism and popular history. Of the more than a dozen documentary films he has worked on as a screen-writer and narrator, the film Zločin jménem Katyň (A Crime Called Katyn), was particularly well received, and won a number of prizes at international film festivals., and Dušan Janák.
Monografie navazuje na předešlou Kopečkovu práci Éra nevinnosti: Česká politika 1989-1997 (Brno, Barrister & Principal 2010) a pojednává o okolnostech a důsledcích takzvané opoziční smlouvy, kterou po volbách v roce 1998 uzavřely dvě největší české politické strany - sociální demokracie pod vedením Miloše Zemana a Občanská demokratická strana v čele s Václavem Klausem - o podmínkách tolerance Zemanovy vlády Klausovou opozicí. Předmětem politologického výkladu jsou jak hlavní aktéři tohoto mocenského paktu, tak početná opozice proti němu, které se podařilo zabránit, aby se proměnil ve stabilní systém dominance dvou stran. Přes až přílišnou závislost na žurnalistických pramenech představuje Deformace demokracie? podle recenzenta spolu s autorovou předešlou publikací základní syntézu o českém politickém vývoji po pádu komunistického režimu., The publication under review, whose title translates as "A deformation of democracy? The opposition agreement and Czech politics, 1998-2002", follows on from Kopeček´s Éra nevinnosti: Česká politika 1989-1997 (The age of innocence. Czech politics 1989-97, Brno: Barrister a. Principal, 2010). It is concerned with the circumstances and consequences of what was popularly known as the Opposition Agreement, which, after the general elections of 1998, was signed by the two largest Czech political parties - the Social Democratic Party, led by Miloš Zeman (b. 1944), and the Civic Democratic Party, led by Václav Klaus (b. 1941) - and concerns the terms and conditions under which the Klaus-led opposition would tolerate the Zeman-led government. The focus of this political-science interpretation is not only the main actors of the agreement but also the large opposition to it. The latter ultimately succeeded in preventing the pact from leading to a system run by only two parties. Despite its excessive dependence on journalistic sources, the publication, according to the reviewer, constitutes, together with the author´s preceding volume, a fundamental work on Czech political developments since the collapse of the Communist regime., [autor recenze] Petr Roubal., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy