Cílem příspěvku z dějin českého politického myšlení je rekonstrukce představy ''dynamické demokracie'' Zdeňka Nejedlého. Studie chce objasnit následující otázky: Jaké formy demokracie Nejedlý rozlišuje? Jaké jsou charakteristiky, základy, výhody a nevýhody různých forem demokracie? Východiskem Nejedlého pochopení demokracie je normativní protiklad mezi demokracií a aristokratismem, z kterého vychází teorie ''dynamické demokracie''. Ta je výrazem názoru, že historický vývoj demokracie nutně vede od feudální přes měšťanskou k hospodářské a sociální demokracii i k demokracii sovětského typu, tzn. k systému sovětů. Feudální a měšťanská demokracie pro Nejedlého představovaly dobré formy, současně je však považoval za zastaralé. Měšťanská demokracie je jako taková spojena s ideologií měšťanstva, s liberalismem a s parlamentem. Nejedlý měšťanské demokracii vyčítal omezení na politiku, ztrátu vztahů mezi lidem a poslanci, a skutečnost, že neodpovídala daným společenským poměrům, což podle něj vedlo k zvrhnutí demokracie v aristokracii. Proto Nejedlý považoval za nutné rozšířit dosavadní politickou demokracii na hospodářskou a sociální úroveň. Zároveň bylo pro něj nevyhnutelné změnit dosavadní reprezentační systém, který je spojen s parlamentem. Místo parlamentu chtěl zavést systém sovětů, který byl podle něj pro 20. století vhodnější.Demokracie sovětského typu se na rozdíl od měšťanské nemůže zvrhnout v aristokracii. Nejedlého teorie ''dynamické demokracie'' popisuje rudimentární koloběh ústav. Demokratické ústavy se mohou zvrhnout v aristokracii, pokud zastupitelé lidu ztratí kontakt s lidem. Zavedením systému sovětů a rozšířením politické demokracie na další oblasti společenského života je však možné se této hrozbě vyhnout., This article is about the history of Czech political thinking reconstructs Zdeněk Nejedlý’s conception of ''dynamic democracy''. The author clarifies which concepts of democracy are distinguished by Nejedlý and which attributes, bases, advantages and disadvantages result from these forms of democracy. Nejedlý’s conception of ''dynamic democracy'' is based on a normative contradiction of democracy and aristocratism. He was convinced that the development of democracy inevitably emerges from feudal and bourgeois states of democracy to its contemporary economic and social forms but also to a democracy of the Soviet type (system of Soviets). According to Nejedlý, feudal and bourgeois types of democracy have been forms of a good quality, but they were outdated in the 20th century. The bourgeois form of democracy is based on the ideology of citizenship, on liberalism and on parliamentary principals. Nejedlý criticized its limitations - for example its strict political definition and the lack of relationships between people and their representatives. Bourgeois democracy simply did not correspond with contemporary society, which, according to Nejedlý, led to the transition from democracy to aristocracy. Therefore, he struggled for a broadening of political (bourgeois) democracy towards a more liberal form in its economic and social sense. At the same time, he advocated the transition from representative parliamentary systems to the system of soviets, which in his eyes would be more appropriate for the 20th century. Unlike bourgeois democracy, its soviet form could not be transited into aristocracy. Nejedlý’s theory of ''dynamic democracy'' describes fundamental alternations of constitutions. Democratic constitutions can be transited into aristocracy if people’s representatives lose their contact with their voters. This threat can be avoided only by introducing the soviet system and by the broadening of the political democracy. (Translated by Dirk Dalberg), and Překlad resumé: Dirk Dalberg
Diceyho teorie je založena na absolutní suverenitě, kterou pro absolutní vládce vytvořil Bodin. Parlament tak hraje v tomto scénáři roli nejvyššího pistolníka. Tato teorie může být jednoduše odmítnuta jako zastaralá. Když se Dicey snaží vysvětlit, proč rozhodující osoby uznávají nejvyšší moc Parlamentu, argumentuje politickou suverenitou Parlamentu, která znamená jeho skutečnou moc ve fakticitě. Přestože tento přístup směšuje normativní a deskriptivní pohled, považuji ho za poněkud atraktivní popis určité mentální mapy. Článek dále popisuje spory mezi sirem Ivorem Jenningsem, sirem Williamem Wadem a dalšími ohledně možného sebeomezení Parlamentu. Byly vytvořeny tři základní koncepce. Podle Williama Wadea je Parlament omezen pravidlem, že se nemůže omezit. Sir Ivor Jennings tvrdí, že Parlament se může omezit jen z procesního hlediska. Jiní jako Nick Barber zastávají názor, že se může omezit neomezeně. Závěrem ukazuji, že Hart považoval soudní rozhodování ohledně citlivých ústavních otázek za politickou činnost, která se však děje výjimečně.Podle Harta soudy musí získat dostatečnou legitimitu pomocí rozhodování podústavních případů.To znamená, že jsou legitimizovány v podstatě technokratickou procedurou,
což kontrastuje s Diceyho koncepcí politické moci jako zdroje právní suverenity. and The Diceyan theory is based on absolute sovereignty imagined for the sake of absolute rulers by Bodin. In this scenario Parliament plays the role of a supreme gunman. This theory can be easily dismissed as old fashioned.When Dicey is supposed to explain why officials are recognizing the supreme power of Parliament, he claims that Parliament possesses “political sovereignty”, which means it is supreme in reality. Although this attitude confuses the normative and descriptive point of view, I consider it to be somehow appealing as basically psychological description of certain mental structure. Furthermore, the paper describes clashes between Sir Ivor Jennings, Sir William Wade and others regarding the possible limitation by which Parliament could fetter upon itself. Three basic conceptions have been developed.William Wade claims that Parliament is limited by the rule that it cannot limit itself. Sir Ivor Jennings holds that Parliament can issue rules concerning its manner and form. Others, namely Nick Barber, think that any limitation is possible. In conclusion, I point out that Hart considered the judicial decision-making regarding highly sensitive constitutional matters as a political act, but exceptional. According to Hart, courts have to gain sufficient legitimacy through the process of deciding ordinary cases. That means they are legitimized by technocratic procedure, which contrasts with Diceyan conception of political power as a source of legal sovereignty.