V letech 1981–1982 proběhl záchranný výzkum sídliště kultury s lineární keramikou v Lulči v prostoru Vyškovské brány. Z rozsáhlého sídlištního areálu byl ve větším rozsahu zkoumán pouze relikt předpecní jámy (obj. 6), z níž byly původně obsluhovány dvě pece. V jedné z nich (pec B), vystavěné na úrovni někdejšího povrchu byla kromě dalších keramických zlomků nalezena nádoba (výška 33 cm, max. průměr 42 cm, průměr okr. 26 cm), vyrobená z hrubého keramického těsta s ostřivem a zdobená řadami tvořenými otisky prstů. Vyzdvižený keramický soubor (uložen ve vyškovském muzeu) je řazen do stupně IIa kultury s lineární keramikou, který lze na základě aktuálních poznatků radiokarbonových měření z jiných moravských lokalit klást do doby kolem roku 5000 př. Kr. Na spodní části nádoby byl zachován otisk vláknité struktury. V roce 1997 byl z nádoby sejmut pozitiv otisku a následně byl podroben mikroskopickému studiu. Jde o otisk nezdobené látky, méně pravděpodobně produktu zhotoveného košíkářskou technikou, z materiálu rostlinného původu. Rozbor struktury určil uzavřené diagonální proplétání s S-zákrutem u útkových nití. V rámci modelování situace, při které mohlo dojít k vytvoření otisku, lze pracovat se dvěma verzemi. V průběhu pracovního procesu mohl být u dna nádoby náhodně přilepen a pak při přidávání další keramické hmoty překryt útržek textilie, nebo textilie ulpěla na stěně při záměrné manipulaci s ještě nehotovým „polotovarem“ nádoby, jenž byl pokryt obalem z textilu. Oproti tkaninám, jejichž otisky byly rozpoznány na artefaktech z jihomoravských mladopaleolitických lokalit, měla lulečská textilie hrubší osnovu: mezera mezi útkovými nitěmi je přibližně o 0,75 mm větší.
Článek se zabývá českou vydavatelskou a ediční činností po roce 1989. Rozpad centralizovaného modelu vydavatelské činnosti na jedné straně otevřel prostor pro soukromé nakladatelské aktivity, ale omezením se stal nedostatek finančních prostředků. Jeho důsledkem byla častá nízká úroveň textologické práce, jež navíc neprocházela dostatečnou odbornou revizí. Pozitivní rys ediční praxe v 90. letech autor spatřuje v její rozrůzněnosti. Zejména již nebylo mechanicky uplatňováno pravidlo „vydání poslední ruky“, ale při volbě vydávaného textu byly zohledňovány i jiné okolnosti. V závěru autor zmiňuje nedokončené ediční projekty spisů F. X. Šaldy, V. Vančury, S. K. Neumanna, při jejichž dokončování by bylo lze nově rozvíjet ediční i literárněhistorické přístupy. and This article is concerned with Czech editing and publishing work since the Changes of late 1989. The breakup of centralized state‑run publishing on the one hand opened the doors for private publishing, but, on the other, was limited by a lack of funding. This frequently resulted in low quality editorial work and insufficient expert revision. One positive feature of editorial work in the 1990s, was, according to the author, its diversity. In particular, the rule of “vydání poslední ruky” (the last published edition in the lifetime of the author) was no longer mechanically applied; instead, in selecting the text for publication, other factors were also taken into consideration. The author concludes by mentioning the unfinished projects for publishing the collected works of F. X. Šalda, Vladislav Vančura, and S. K. Neumann. In completing them, editorial and literary‑historical approaches could again be developed.
As Critical Hybrid Edition volumes contain an extensive genetic component, they are sometimes characterized within a foreign context as “genetic” editions. The aim of the paper titled Text genetics and the Critical Hybrid Edition is thus to analyse how particular editions based on Critical Hybrid Editions match the criteria set for digital genetic editions. The introduction presents a brief summary of the domestic reception of genetic editions, but the paper’s synopsis for comparing the Critical Hybrid Edition with the digital genetic edition comprises the criteria formulated in a study by Paolo D’Iorio (2010), and also takes into account the way the genetic edition is understood by Dirk van Hulle (2016), or the way genetic digital editions are specifically compiled, e.g. as part of the Nietzsche Source Project or the Samuel Beckett Digital Manuscript Project. The outcome is a sequence of distinctions between the Critical Hybrid Edition and the digital genetic edition concept, as well as a set of possible solutions that might be implemented in forthcoming Critical Hybrid Edition titles.