Tato slova proslulého lingvisty Romana Jakobsona jsou klíčem k výstavě věnované širším kontextům života a díla Jana Patočky, pořádané Archivem Jana Patočky při Filosofickém ústavu AV ČR. Tyto kontexty jsou utvářeny především filosofovými texty, nejen takovými, které byly za střídavé přízně a nepřízně politických režimů postupně publikovány, ale i množstvím těch, které zůstaly po dlouhá léta v rukopisech a strojopisech. Náleží sem také rozsáhlá filosofova korespondence, umísťující Patočkovo působení do sítě odborných i osobních vztahů: tato učenecká „res publica“, pomyslná nadnárodní „republika vzdělanců“, bývala podobně jako již za časů Komenského „republikou dopisů“.Výstava rovněž vědomě dává do souvislostí Patočkovy badatelské pobyty na pracovištích, které jsou dnes součástí Akademie věd ČR. Právě zde se Patočka věnoval svým dvěma významným předchůdcům ze zmíněné okřídlené trojice, Komenskému a Masarykovi. Stopy jsou patrné v dnešním masarykovském a komeniologickém bádání soustředěném v Masarykově ústavu AV ČR a v Komeniologickém oddělení Filosofického ústavu AV ČR. V navázání na aktivitu svých členů v letech 1968–1989 představuje Archiv JP ucelenou sbírku Patočkových textů, ať v jejich rukopisné podobě či v časopiseckých a knižních vydáních, včetně někdejších samizdatových a exilových. Výstava dokumentuje také rozsáhlou překladatelskou tvorbu věnovanou Patočkovým textům, tlumočeným dosud do pětadvaceti jazyků. Kromě Sebraných spisů Jana Patočky jako výsledku ediční činnosti AJP klade důraz i na soudobou formu sdílení Patočkových myšlenek „on-line“ prostřednictvím unikátních, digitálně konzervovaných zvukových záznamů přednášek a seminářů. Jako reflexi filosofické paměti zahrnuje rovněž výběr raných vydání významných filosofických děl, jimiž se Patočka inspiroval a která se dochovala v jeho osobní knihovně, spravované dnes Archivem JP. Vycházejíc z ohniska Patočkova života („filosofova bytí“) v čase dějinami obtěžkaného 20. století pokouší se výstava konstruovat širší síť vztahů a souvislostí. Rozsáhlý transfer vědění i dějinného vědomí, sdílený jak vědeckými osobnostmi, tak univerzitními okruhy či akademickými institucemi prostřednictvím duchovně blízkých nakladatelských domů a médií, donedávna především knižních či časopiseckých, uskutečňoval se ještě psaným a tištěným slovem. To vše vidíme dnes zpětně jakoby předznamenáno samotnou fenomenologickou filosofií, vzešlou nikoli náhodou z času moderní krize 20. století. Byl to Jan Patočka, který ve stopách svého učitele Edmunda Husserla rozvinul univerzalistickou „světovost“ této filosofie a na jejím pozadí jako jeden z prvních v Evropě zahájil uvažování o dějinách v době „po-evropské“, v éře tzv. „globalizace“.
Jan Patočka se narodil v roce 1907 v Turnově jako jeden ze čtyř synů gymnaziálního profesora Josefa Patočky, v té době už okresního školního inspektora, a matky Františky, v mládí sopránové zpěvačky v plzeňské opeře a na venkovských stagionách. Do roku 1913 působil otec jako ředitel vzdělávacího učitelského ústavu v Poličce. Do první třídy nastupuje malý Jan již v Praze, kde byl otec jmenován přednostou zemského učitelského ústavu. Z bytu v Perunově ulici č. 4 na Královských Vinohradech, tehdy ještě samostatné obci, přebíhá Jenda (jak bude rodiči oslovován ještě jako dospělý) do sousední školy hned vedle domu. Později pak kolem vinohradské vodárenské věže a přes park do reálného gymnázia ve Slovenské ulici. Tam také skládá dne 22. června 1925 zkoušku dospělosti.
Recenzemi na soudobou francouzskou filosofii, jak se s ní seznámil za svého stipendijního pobytu v Paříži, začíná jedenadvacetiletý Patočka od r. 1928 publikovat pravidelně v České mysli. Brzy se stane členem redakčního kruhu této přední filosofické revue v Čechách. Náměty jeho článků jsou „světská i mimosvětská pozice filosofie“, „pojetí smyslu filosofie“, ale i otázky dějin a dějinnosti – příští Patočkovo životní téma. Od roku 1931 píše řadu filosofických hesel do Dodatků Ottova slovníku naučného. V hesle „Fenomenologie“ se širší domácí veřejnost, zatím jen encyklopedicky, poprvé seznamuje s touto novou filosofií. Od roku 1933 opatřuje Patočka předmluvami, doslovy a poznámkami filosofické edice vydávané Laichterovým nakladatelstvím… VIII. mezinárodní filosofický kongres v Praze 1934 vystoupil na obranu základních evropských hodnot. V jeho atmosféře byl založen Pražský filosofický kroužek s programem „pěstění filosofie v duchu domácí tradice, Komenského, Bolzana, Masaryka, tj. ve víře v universální teoretické i praktické poslání filosofie“, jak píše Jan Patočka, tajemník české sekce Kroužku. Inspirován Pražským lingvistickým kroužkem, který sdružoval české badatele s ruským a ukrajinským exilem, chtěl se stát i filosofický Kroužek evropským badatelským centremnadnárodní „republikou učenců“. V Kroužku se soustředily osobnosti české a německé univerzity, ale i vzdělanci prchající do Prahy z Německa. Na protest proti nacionalismu měl Kroužek českého a německého předsedu a dva tajemníky, jednací řečí byla neutrální francouzština. Název společnosti zněl: Cercle philosophique de Prague pour les recherches sur lʼentendement humain.
Otec fenomenologie Edmund Husserl se v Německu stával čím dál víc personou non grata. Pražským filosofickým kroužkem a Patočkovým prostřednictvím byl na rok 1935 pozván k přednáškám do Prahy. Vzrostlo z nich Husserlovo poslední dílo, Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Pražský text vyšel v revui Philosophia v Bělehradě (kam její vydavatel emigroval z Německa), s doprovodnými statěmi členů Kroužku, včetně Patočkovy. „Krize“ zde byla diagnostikována nejen v selhávajících novověkých vědách, nýbrž pojmenovává i prohlubující se nemoc Evropy, v jejímž sevření po necelých třech letech Husserl umírá. Na Husserlovy pražské přednášky navázal Patočka ve své filosofické prvotině Přirozený svět jako filosofický problém, v r. 1936 obhájené jako habilitační práce. K tématu přirozeného světa se bude Patočka celoživotně vracet: ještě v roce 1969 napíše k novému vydání obsáhlý doslov. Jedním z německých běženců byl Husserlův asistent Ludwig Landgrebe. V péči Pražského filosofického kroužku začal přepisovat Husserlovy dosud nevydané rukopisy. Podařilo se sice vydat první svazek těchto spisů, Erfahrung und Urteil (Zkušenost a soud), ale v těchže dnech došlo k německému obsazení Prahy a kniha byla zkonfiskována. Vystavený exemplář je jedním z mála zachovaných. Když se ukázalo, že Praha není pro Husserlovy rukopisy bezpečným místem, objevil se františkánský mnich Herman Leo van Breda z Katolické univerzity v belgické Lovani. V předvečer světové války zorganizoval propašování tisíců stránek Husserlových rukopisů do Lovaně, kde dodnes sídlí Husserlův archiv vydávající Husserlovy sebrané spisy.
Otec fenomenologie Edmund Husserl se v Německu stával čím dál víc personou non grata. Pražským filosofickým kroužkem a Patočkovým prostřednictvím byl na rok 1935 pozván k přednáškám do Prahy. Vzrostlo z nich Husserlovo poslední dílo, Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Pražský text vyšel v revui Philosophia v Bělehradě (kam její vydavatel emigroval z Německa), s doprovodnými statěmi členů Kroužku, včetně Patočkovy. „Krize“ zde byla diagnostikována nejen v selhávajících novověkých vědách, nýbrž pojmenovává i prohlubující se nemoc Evropy, v jejímž sevření po necelých třech letech Husserl umírá. Na Husserlovy pražské přednášky navázal Patočka ve své filosofické prvotině Přirozený svět jako filosofický problém, v r. 1936 obhájené jako habilitační práce. K tématu přirozeného světa se bude Patočka celoživotně vracet: ještě v roce 1969 napíše k novému vydání obsáhlý doslov. Jedním z německých běženců byl Husserlův asistent Ludwig Landgrebe. V péči Pražského filosofického kroužku začal přepisovat Husserlovy dosud nevydané rukopisy. Podařilo se sice vydat první svazek těchto spisů, Erfahrung und Urteil (Zkušenost a soud), ale v těchže dnech došlo k německému obsazení Prahy a kniha byla zkonfiskována. Vystavený exemplář je jedním z mála zachovaných. Když se ukázalo, že Praha není pro Husserlovy rukopisy bezpečným místem, objevil se františkánský mnich Herman Leo van Breda z Katolické univerzity v belgické Lovani. V předvečer světové války zorganizoval propašování tisíců stránek Husserlových rukopisů do Lovaně, kde dodnes sídlí Husserlův archiv vydávající Husserlovy sebrané spisy.
Po uzavření českých vysokých škol stává se Patočka namísto vysokoškolského docenta gymnaziálním profesorem. „Myšlenku vzdělanosti“ nenaplňuje jen mezi školními lavicemi: v ediční řadě Svazků úvah a studií Františka Kovárny stejně jako ve statích pro Kritický měsíčník, redigovaný Václavem Černým, je pro Patočku vzdělanost bojem o lidskou svobodu: tak, aby „získala pro člověka život z vlastního kořene, z vlastního základu“. Dějinám myšlení a vzdělanosti, dějinnosti a „světovosti“ věnuje Patočka četné privátní rukopisy. Ve válečném běsnění zdůrazňuje i v německém myšlení linii evropské racionality, „filosofii humanity“, ať už se zamýšlí nad Kantem či Herderem. Při interpretaci Karla Hynka Máchy dostává se dějinnost a časovost, tváří v tvář zemi-matce v jejím „věčně živém povstávání a zanikání“, do protiváhy s věčností. S obnovením výuky na vysokých školách vypsal Patočka hned v létě 1945 na Filosofické fakultě Karlovy univerzity kurz Přehledných dějin filosofie. Do filosofického myšlení uvádí studenty vědomě z filosofie řecké – z myšlení presokratiků, Sókrata, Platóna, Aristotela. Neboť tehdy dostala filosofie nejen své jméno, ale stala se i výzvou k „vnitřní proměně člověka z vlastního myšlenkového úsilí o pravdu“. Když přednáší Patočka, plní se posluchárny k prasknutí, každou z jeho přednášek si studenti nadšeně opisují, sami si je vydávají jako učební skripta. Patočkův Sókratés se pro ně stává „objevitelem lidské dějinnosti“, příkladem boje za ryze osobní, hledačskou životní cestu, zosobněním péče o duši – navzdory tomu, co se začíná v té době ozývat vábivě i výhružně z veřejných tlampačů.
V krátkém mezidobí let 1945–1947 se Jan Patočka plně zapojil do veřejných debat v širokém spektru domácích časopisů (Kritický měsíčník, Křesťanská revue, Naše doba). Proti vtírající se komunistické ideologii staví „život v ideji“, Masarykovu humanitní „ideu člověka“. V rukopise nadepsaném Věčnost a dějinnost – po únoru 1948 již bez šance, aby mohl být publikován – promýšlí Patočka v dialogu s posmrtným vydáním Rádlovy Útěchy z filosofie podřízenost člověka ideji mravního řádu jako naddějinné klenbě nad „domnělým věděním“ moderních věd a sebejistých ideologií. Idea ukazuje k tomu „co není z tohoto světa pouhých fakt a objektivity…, ukazuje k věčnému“. Své myšlenky a úvahy nad doširoka rozpřaženou četbou zaznamenává Patočka do systematicky vedených, ryze privátních filosofických deníků. Poté, co po únoru 48 zanikly všechny časopisy, do kterých Patočka přispíval (zůstala jen Křesťanská revue), přišla zázračná nabídka časopisu Vesmír, vydávaného Československou akademií věd. Patočka zde uveřejnil několik studií o významu Aristotelovy filosofické přírodovědy pro rozvoj moderních věd. Stanou se základem knihy Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové, která přinese Patočkovi uznání akademické obce, titul DrSc. To už zakotvil ve Filosofickém ústavu ČSAV. V roce 1960 tu vydal svůj rozsáhle komentovaný překlad Hegelovy Fenomenologie ducha, péčí spolupracovníků Archivu JP dnes k dispozici i jako e-book.