a1_Studie chronologicky navazuje na předešlou a usiluje o zachycení hlavních vývojových linií sociální politiky v Československu mezi roky 1956 a 1989. Žánrově v sobě spojuje naraci historicko-analytickou a pamětnickou, neboť autor se již od konce padesátých let minulého století kontinuálně podílel na teoretickém i praktickém utváření sociální politiky v mezinárodních institucích a Československu (třebaže v období takzvané normalizace se nemohl exponovat veřejně). Díky tomu, že především ve druhé polovině šedesátých let působil v akademické sféře a aktivně participoval na řadě akcí směřujících k zásadním reformám československého sociálního modelu, poskytuje zde cenný vhled „insidera“ do tehdejšího intelektuálního kvasu. Autor přehledně registruje důležitá sociálněpolitická opatření v napětí mezi dvojí tendencí, kdy na jedné straně se sociální stát stal nástrojem populistické politiky komunistické strany a vlády, současně byl však vystaven tlaku ekonomické reality. Zatímco po období přebírání sovětského modelu sociálního státu se s počátkem destalinizace začaly projevovat snahy o jeho rozvolnění a liberalizaci, které akcelerovaly v čase pražského jara 1968, v následujících dvou dekádách takzvané normalizace byly opět likvidovány a vystřídány návratem k napodobování sovětského vzoru. Za dominantní rys „normalizační“ sociální politiky (zvláště v sedmdesátých letech) přitom autor označuje takzvanou korporativizaci – tedy přenášení řady sociálních úkolů z beder státu na podniky, což ovšem ve svých důsledcích osudově podvazovalo efektivitu a rentabilitu výroby., a2_V závěru statě pak upozorňuje na projekty vznikající ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí ve druhé polovině osmdesátých let, které se v mnohém uplatnily při transformaci sociální politiky po pádu komunistického režimu., b1_This article follows on chronologically from the preceding article published in the current issue of Soudobé dějiny, and seeks to identify and explain the main lines in the development of social policy in Czechoslovakia from 1956 to the end of the Communist régime in late 1989. It combines historical analytical narration and eye-witness recollections – for the author was continuously involved, at international institutes and in Czechoslovakia from the late 1950s onwards, in the theory and practical implementation of social policy (although in the period of re-established hard-line Communism, called ‘normalization’, beginning in 1969, he was unable to be publicly involved). Since he worked in academia, mostly in the second half of the 1960s, and actively participated in efforts to achieve a fundamental reform of the Czechoslovak social model, he can provide valuable insight into the intellectual ferment of the times. In this article he provides a clear overview of the important social-policy measures that were developed and implemented between two tendencies, in which the welfare state became an instrument of the populist politics of the Communist Party and the Government, while faced with the pressures of economic reality. Throughout the period of adopting the Soviet model of the welfare state, efforts began, with the beginning of de-Stalinization, to develop and liberalize it, and these picked up pace in the months of the Prague Spring of 1968. In the next two decades, however, these efforts were again eliminated with normalization and the return to the Soviet model., b2_The author calls the main feature of normalization social policy (particularly in the 1970s) ‘corporatization’ – that is, the transfer of a whole range of social tasks from the State to the state-owned enterprises, which, however, had the effect of fatally hampering the efficiency and the profitability of production. In conclusion, the author points to projects created in the Labour and Social Affairs Research Institute in the second half of the 1980s, which were subsequently useful in many aspects of the transformation of social policy following the collapse of the Communist régime in late 1989., Igor Tomeš., and Obsahuje bibliografii
a1_Autorka sleduje vývoj československé pozice v mezinárodním komunistickém hnutí po převzetí mocenského monopolu v zemi Komunistickou stranou Československa a soustředí se přitom na její poměr vůči sovětským a čínským komunistům, reprezentujícím od padesátých let minulého století dvě konkurenční mocenská centra ve světovém komunismu. Konstatuje, že v zahraniční politice Československa komunisté nadřadili internacionální solidaritu dělnictva obhajobě státních zájmů a v souladu s touto ideologickou směrnicí se československé zahraničněpolitické úkoly utvářely primárně podle potřeb sovětské agendy a jí vágně definovaných cílů mezinárodního komunistického hnutí. Praha se stala personálně, informačně i materiálně závislou na Moskvě a pozbyla schopnost postupovat v zahraniční politice nezávisle nejen mimo sovětský blok, ale i uvnitř něj. Mezi své priority zařadila také úsilí o jednotu sovětského spojeneckého systému a nejpozději od roku 1956 pokládala vojenskou intervenci za přiměřený nástroj v případě jejího ohrožení. Srovnávací analýza dokumentů z Archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR a materiálů vedení KSČ z Národního archivu pro desetiletí 1953 až 1962 ukazuje, že konkrétní zahraničněpolitický program přecházel do československé politiky cestou mezistranických kontaktů. Sovětští komunisté zaujímali v jejich hierarchii první místo a tato skutečnost nebyla v očích československých komunistů zpochybněna žádným z čínských pokusů alternovat na přelomu padesátých a šedesátých let sovětské metody a plány rozvoje mezinárodního komunistického hnutí., a2_Naopak, na multilaterální jednání desítek komunistických stran v Moskvě v listopadu 1957 a 1960, která čínské námitky diskutovala, přijížděli českoslovenští komunisté předem sovětskými kolegy instruováni a veškeré čínské aktivity z této pozice odmítali, navzdory svému úsilí navázat po roce 1948 s Pekingem přátelské a důvěrné vztahy. V důsledku úzkého propojení československých stranických a státních záležitostí došlo počátkem šedesátých let k rychlému zastavení československo-čínské spolupráce, přičemž Sovětský svaz přislíbil sanovat škody, které tak československému hospodářství vznikly., b1_In this article, the author traces the changes in the Czechoslovak position in the international Communist movement after the Communist Party took power in Czechoslovakia. She concentrates on the Party’s relations with the Soviet and the Chinese Communists, which from the 1950s onwards represented two competing centres of power in world Communism. She argues that in Czechoslovak foreign policy the Communists subordinated the defence of State interests to the international solidarity of the workers, and, in keeping with that ideological guideline, the tasks of Czechoslovak foreign policy were set mainly according to the Soviet agenda and its vaguely defined aims for the international Communist movement. Prague became dependent on Moscow for personnel, information, and material, and lost the ability to act independently in international politics both outside and inside the Soviet bloc. Amongst Prague’s priorities were efforts to achieve the unity of the Soviet system of alliances and, beginning at the latest in 1956, it considered military intervention a suitable instrument in the event of a threat to that system. A comparative analysis of records for the ten years from 1953 to 1962, from the Archive of the Ministry of Foreign Affairs of the Czech Republic and from the Czechoslovak Communist Party leadership, which are deposited in the National Archive, Prague, demonstrate that Czechoslovak foreign policy was actually formed by way of inter-Party contacts. The Soviet Communists were paramount in the hierarchy; in the eyes of the Czechoslovak Communists, the Soviet position remained unchallenged by any Chinese attempts to provide an alternative to Soviet methods and plans to develop the international Communist movement in the late 1950s and early 1960s., b2_Indeed, at multilateral talks amongst dozens of Communist Parties in Moscow in November 1957 and in 1960, where Chinese objections were discussed, Czechoslovak Communists arrived after having been instructed by their Soviet comrades, and from this position they rejected all Chinese activities, despite Czechoslovak efforts to establish friendly and close ties with their Beijing comrades after 1948. As a result of this linking of Czechoslovak Party and State matters, Czechoslovak-Chinese collaboration ceased in the early 1960s, and the Soviet Union promised to compensate for any damages that thus accrued to the Czechoslovak economy., Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografii
Studie se věnuje problematice socialistické sociální politiky jako specifickému a velmi důležitému nástroji mocenské legitimizace a opatrovnictví. Na základě rozsáhlého archivního výzkumu srovnává základní východiska sociálněpolitických opatření československého a východoněmeckého komunistického vedení v letech 1970 až 1989. Práce přibližuje základní systémové předpoklady a ambice sociální politiky a poukazuje rovněž na limity hospodářské politiky. Ve stručnosti jsou rovněž nastíněny jednotlivé vývojové etapy sociální politiky obou zemí ve sledovaném období. Hlavní těžiště předložené studie však spočívá v systematickém srovnání vývoje důchodového zabezpečení, kterému mocenský establishment věnoval značnou pozornost. Zajištění občanů ve stáří představovalo pro oba režimy až do roku 1989 závažný problém a realizovaná opatření jej řešila pouze částečně. Studie poukazuje na klíčová úskalí důchodového zabezpečení a věnuje se problematice životní úrovně důchodců v obou zemích. Z realizovaného výzkumu přitom vyplývá, že důchodové zabezpečení bylo pomyslnou Achillovou patou východoněmeckého socialismu. Neutěšená situace starodůchodců, citelný propad životní úrovně, značná zaměstnanost lidí v poproduktivním věku či ustavičné porušování propagovaného principu zásluhovosti však patří k problémům, se kterými se po celé „normalizační“ období potýkal i československý režim., This article is concerned with the topic of socialist social policy as a special feature and an extremely important instrument of legitimating power and of guardianship. Drawing on his extensive archive research, the author compares the starting points of the social-policy measures of the Czechoslovak and the East German Communist leaderships from 1970 to 1989. He discusses the fundamental systemic prerequisites and ambitions of social policy, points out the limits of economic policy, and outlines the individual stages in the development of social policy in the two countries in this period. The focal point of the article is a systematic comparison of the development of pension plans, to which the political establishment in each country paid considerable attention. Providing social security to their senior citizens was a serious problem for both régimes right up to late 1989, and the implemented measures were only partly successful in dealing with it. The article identifies the pitfalls of retirement insurance, and considers the standard of living of pensioners in both countries. From his research, he concludes that old-age pensions were the Achilles’ heel of East German socialism. The unanticipated circumstances of senior citizens, the tangible decline in their standard of living, the considerable employment of people of a post-productive age, and the continuous violation of the publicly declared principle of merit are, however, among the problems that the Czechoslovak régime also struggled with throughout the years of reinstating hard-line Communism in the post-1969 policy of ‘normalization’., Tomáš Vilímek., and Obsahuje bibliografii
We recall the sixtieth anniversary of the communist putsch in Czechoslovakia. On 25 February, the Communist Party seized control of government of Czechoslovakia and its totalitarian regime was dominant until the Velvet Revolution in 1989. and Jiří Kocian.
Recenzent oceňuje tento pokus zvládnout rozsáhlou materii a sepsat v pouhé autorské dvojici první vysokoškolskou učebnici československých dějin v letech 1948 až 1989. Shledává v ní však co do rozsahu výkladu citelné disproporce chronologické, územní i tematické, když nejpodrobněji je zpracováno období pražského jara 1968–1969, mnohem stručněji pak doba kolem přelomu padesátých a šedesátých let i dvacetiletí takzvané normalizace (1970–1989) a zcela upozaděna je slovenská problematika. Dále recenzent polemizuje s některými tvrzeními obou autorů a upozorňuje na faktografické chyby. and [autor recenze] Martin Franc.
Autor přibližuje hlavní myšlenky knihy Matěje Spurného Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (Praha, Antikomplex 2011), kterou hodnotí jako významný přínos k sociálním dějinám poválečného Československa. Spurný se v ní totiž pokouší nejen postihnout proměňující se vztah majoritní české společnosti a jejích tehdejších politických elit vůči minoritním skupinám (Němcům, Romům a volyňským Čechům), ale i zachytit myšlenkový svět a sociální praxi, které se po válce rodily v pohraničí na pozadí tamních procesů vysidlování a osidlování. Autor zdůrazňuje hlavně Spurného tezi, že dění v pohraničí se stalo v jistém smyslu laboratoří celostátního vývoje, zpochybňuje však opodstatněnost spojování analýz volyňských Čechů s dalšími skupinami reemigrantů. Kniha podle něj přináší mnoho nových poznatků o českém pohraničí a jeho obyvatelích, a navíc může inspirovat diskusi nad obecnějšími otázkami o české poválečné historii a jejích interpretacích., In this article the author discusses the main ideas in Matěj Spurný’s Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (They Are Not Like Us: Czech Society and Minorities in the Borderlands, 1945–60; Prague: Antikomplex, 2011). He considers the book an important contribution to the social history of post-war Czechoslovakia, since Spurný attempts not only to identify the changing attitude of majority Czech society and its political élites towards minority groups (Germans, Roma, and Volhynian Czechs), but also to identify the Sinnwelt and social practice which emerged in the borderlands after the Second World War against the background of the local processes of expulsion and resettlement. The author focuses on Spurný’s argument that events in the borderlands became, in a certain sense, a laboratory for state-wide developments. But he expresses doubts about the justifiability of linking analyses of the Volhynian Czechs with other groups of remigrants. According to the author of the article, Spurný’s Nejsou jako my adds much to our knowledge about the Czech borderlands and their inhabitants, and is likely to encourage debate about more general questions related to post-war Czech history and its interpretation., David Kovařík., and Tři hlasy k jedné knize
Kniha Petra Placáka Gottwaldovo Československo jako fašistický stát podle autora svým názvem vyvolává falešný dojem, že pojednává o Československu v letech 1948 až 1953, kdy byla jedinou držitelkou moci v zemi Komunistická strana Československa a její předseda Klement Gottwald byl prezidentem republiky. Pro toto období totalitního režimu v Československu by některé autorovy závěry byly přiléhavé, avšak dokazovat fašistický charakter režimu v Československu v letech 1945 až 1948, kdy zde vládla koalice stran Národní fronty, prezidentem byl Edvard Beneš, existoval kritický tisk a do značné míry fungovaly demokratické procedury, je podle jeho názoru zcela pomýlené. Autor polemizuje s některými Placákovými tezemi a uzavírá, že jeho kniha v konfrontaci s fakty nemůže obstát., Simply by its title, Peter Placák´s Gottwaldovo Československo jako fašistický stát (Gottwald´s Czechoslovakia as a fascist state) creates, according to the author of this article, the false impression that it is about Czechoslovakia from 1948 to 1953, when the Czechoslovak Communist Party was the sole holder of power in the country and its chairman, Klement Gottwald, was President of the Republic. Though some of the author´s conclusions about this period of totalitarian rule in Czechoslovakia might be apposite, to argue that the Czechoslovak regime from 1945 to 1948 was of a fascist nature, when the country was in fact governed by a coalition of parties in the National Front, and the President of the Repbulic was Edvard Beneš, a critical Press was in existence, and democratic procedures were largely respected, is, according to the author, simply erroneous. The author takes issue with some of Placák´s propositions, and concludes that in the light of the facts the book does not pass muster., [autor recenze] Jiří Pernes., Druhý ze 3 příspěvků v oddílu Tři hlasy k jedné knize: Konfrontace - kontrasty - kontexty, and Obsahuje bibliografické odkazy
Obě publikace podle recenzentky spojují do značné míry osobnosti jejich autorů, chronologické vymezení a tematické zaměření na vojenské a politické, respektive diplomatické dějiny, menší pozornost je pak věnována situaci v Protektorátu Čechy a Morava na sklonku války. Recenze přibližuje jednotlivé kapitoly či statě publikací spolu s hlavními tezemi autorů a zamýšlí se nad kontextem historického výzkumu závěru druhé světové války a přechodu k poválečným poměrům., According to the reviewer, the two publications under review – Smetana, Kokoška, Pilát, and Hofman’s Draze zaplacená svoboda: Osvobození Československa 1944–1945 (Freedom at a High Cost: The Liberation of Czechoslovakia, 1944–45) and Kokoška et al.’s Nultá hodina? Československo na jaře 1945 ve strategických souvislostech (Starting from Scratch? Czechoslovakia in Spring 1945 in the Strategic Contexts) – to a considerable extent combine the personal outlooks of their authors, a chronological delimitation, and an orientation to military, political, and sometimes diplomatic history, but pay less attention to the circumstances in the Protectorate of Bohemia and Moravia towards the end of the Second World War. The reviewer acquaints the reader with the individual chapters or articles in the publications, together with the authors’ principal arguments, and considers the context of historical research on the end of the Second World War and the transition to post-war conditions., and [autor recenze] Radka Šustrová.