Autorka si klade otázku, čím byl více než dvacetiletý pobyt Sovětské armády v Československu (od srpna 1968 do června 1991) pro jeho obyvatele a jak na něj ve veřejném a mediálním prostoru vzpomínají, jaké obrazy se v této souvislosti nejčastěji evokují. Zatímco invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zaujímá své pevné místo v české paměti i historiografii, následný „pobyt“ sovětských vojáků v zemi má mnohem méně zřetelné kontury. I když i v této souvislosti se dnes běžně používá pojem „okupace“, o jeho politických významech zdaleka nepanuje jednoznačná shoda. Článek se snaží zachytit proměny sdílených významů okupace, kdy původní celonárodní konsenzus jejího odmítání byl vytlačován realitou oficiálně vynucovaného přátelství a „družby“, zatímco pod její fasádou si lidé vytvářeli rozmanitě akcentované a motivované postoje distance či vstřícnosti, jejichž pluralita v kolektivní paměti vcelku bezkonfliktně přetrvává dodnes. Především ale autorka poukazuje na zásadní posun ve vnímání pobytu Sovětské armády po listopadu 1989, kdy se spíše než politická moc s ním spjatá tematizuje kulturně-civilizační degradace okupovaných prostorů a objektů a její postupné překonávání., In this article, the author raises the question of what now, more than twenty years later, the ‘stay’ (pobyt, as it was officially called), of the Soviet Army in Czechoslovakia means to the inhabitants of the country. How, she asks, is it recalled in the public space and the mass media, and what images are most frequently evoked in this connection? Whereas the Soviet-led intervention by troops of the Warsaw Pact countries in August 1968 holds a lasting place in Czech memory and historiography, the subsequent stay of Soviet troops in the country has far fuzzier contours. Though in this connection the term ‘occupation’ (okupace) is regularly used today, there is no simple agreement about its political meaning. In the article, the author seeks to indentify the changes in the communicated meanings of the occupation, when the original nation-wide consensus of its rejection was squeezed out by the reality of officially imposed friendship and the ‘twinning’ (družba) of Czechoslovak and Soviet towns. Under its façade, by contrast, people developed variously accented and motivated attitudes, such as keeping their distance or being accommodating, the plurality of which has largely survived in the collective memory unchallenged to this day. The author, however, points mainly to the fundamental shift in the perception of the stay of the Soviet Army, which took place after the Changes beginning in mid-November 1989, when, the degradation of the buildings occupied by the Soviets and the land that they stand on, and the gradual rectification of this, have become the main topics, rather than related aspects of political power., and Marie Černá.
Třináct komiksových příběhů soustředěných do jedné publikace hodnotí recenzent jako neobvyklý a vcelku zdařilý pokus, jak přiblížit širší veřejnosti nedávné dějiny Československa. Příběhy vznikly na základě rozhovorů pro neziskovou organizaci Post Bellum, systematicky dokumentující pozoruhodné osudy lidí, kteří se tak či onak dostali do konfliktu s komunistickým a/nebo nacistickým režimem. Jednotlivé epizody se přes různost ztvárnění a kreslířského stylu snaží zachovat věrnost vyprávěným příběhům a mají vesměs značnou sdělnost a působivost. and [autor recenze] Jiří Volák.
Článek představuje dosud neuzavřený příběh berlínského Památníku svobody a jednoty (Denkmal Freiheit und Einheit), který by měl připomínat převratné události z podzimu 1989, a souvisící německou debatu o tamní kultuře vzpomínání. Ta je v současnosti spojena především se zločiny nacismu a slyšitelně zaznívají hlasy, že vedle ,,negativní'' paměti a památníků je žádoucí pěstovat také ,,pozitivní'' kolektivní vzpomínání. Jako jeden konkrétní pokus o naplnění takové myšlenky vznikla v roce 1998 na půdě Spolkového sněmu Iniciativa památníku německé jednoty (Initiative Denkmal Deutsche Einheit), od níž se odvozuje sledovaný berlínský projekt, který však ani po sedmnácti letech (na rozdíl od Památníku holokaustu) ještě nebyl realizován. Autor přibližuje proměny koncepce památníku a vypsané soutěže na jeho provedení; z druhé soutěže sice vzešel vítězný návrh, nebyl však přijat jednoznačně a spory o památník přetrvávají., This article relates the still unfinished story of the Monument to Freedom and Unity in Berlin. which is intended to commemorate the great changes of autumn 1989, and it looks at the related German debate about the culture of remembrance in their country. That debate is at present connected mainly with the crimes of Nazism, and people are now heard arguing that in addition to memory and ''negative'' monuments Germany also sorely needs to develop ''positive'' collective remembrance. One of the specific attempts to make this idea a reality is the Initiative for a Monument to German Unity (Initiative Denkmal Deutsche Einheit), which emerged in the Bundestag in 1998. From it comes the Berlin project discussed here, which, even seventeen years later (unlike the Memorial to the Murdered Jews of Europe), has yet to be built. The author discusses the changes in the conception of the monument and the competition for its design; although the second competition resulted in a winning design, that was not unanimously accepted, and disputes about the monument continue to this day., and Tomáš Vilímek.
a1_Autor rekapituluje dokumentační výsledky grantového projektu „Příběhy míst. Topografie paměti národa“, realizovaného v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., a podává nástin jejich interpretace s ohledem na paměťová studia jako svébytnou disciplínu historického bádání. Zmíněný projekt se věnuje komemoraci událostí, aktérů a obětí z období komunistického režimu (1948-1989) na území České republiky a ve svých počátcích byl inspirován rozsáhlým projektem „Vzpomínková místa na komunistické diktatury“ (Erinnerungsorte an die kommunistischen Diktaturen) Spolkové nadace pro zpracování diktatury SED (Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur). V rámci projektu byla jako pamětní místa pojímána taková místa, která byla záměrně vytvořena za účelem veřejného vzpomínání, nejčastěji instalací umělecky ztvárněného objektu s historickým poselstvím (pamětní desky, sochy, památníku, kříže, nápisu a podobně), a dále taková místa, jež historické artefakty využívají jako prostředky osvěty (muzea, naučné stezky a podobně). Identifikovaná a dokumentovaná pamětní místa jsou veřejnosti prezentována dvěma způsoby: jednak prostřednictvím průběžně aktualizované databáze „Pamětní místa na komunistický režim“ (viz www.pametnimista.usd.cas.cz), jednak prostřednictvím specializované mapy „Posuny paměti., a2_Topografie soudobé paměti národa a její reflexe“ (textová část viz www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/2013/06/mapa_Posuny_pameti_data.pdf, grafická příloha viz www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/2013/06/mapa_Posuny_pameti.pdf). Tato webová databáze zahrnuje více než šest set pamětních míst, uspořádaných ze tří různých perspektiv - regionálně, tematicky a podle časové osy - které jsou v článku blíže osvětleny. Autor s jistou skepsí komentuje současnou konjunkturu konceptů a publikací o historické paměti v českých společenských vědách a konstatuje, že není ambicí uvedeného projektu vřazovat se do tohoto intenzivního diskurzu, nicméně pořízená dokumentace může být přirozeným zdrojem přemýšlení o kolektivní paměti vztahující se ke komunistickému období českých dějin. Z databáze plyne, že naprostá většina dochovaných pamětních míst vznikala po listopadu 1989 a že ve srovnání s jinými periodami jsou mezi nimi zdaleka nejvíce zastoupeny upomínky na padesátá léta jako období komunistických represí a obětí. V České republice však prakticky neexistují regiony paměti komunismu, způsob připomínání komunistické minulosti v jednotlivých krajích je velmi podobný, přestože konkrétní témata pamětních míst jsou v nich rozličná. Zřetelným rysem těchto pamětních míst je spontánní vznikání, podnícené většinou lokálními iniciativami, a jejich mimoběžnost se snahami o politické utváření paměti komunismu „shora“. Podrobněji pak autor sleduje reflexi paměti pražského jara 1968 v pamětních místech., b1_The author recapitulates the documentary results of the grant-funded project ‘Stories of Places: A Topography of the Memory of the Nation’, carried out at the Institute of Contemporary History, Prague, and he outlines their interpretation with regard to memory studies as a discipline of historical research in its own right. The project entailed research on commemorative events, their actors and victims, from the period of the Communist régime, from 1948 to 1989, in what is today the Czech Republic. This project was inspired by the large German project ‘Places of Memory of the Communist Dictatorships’ (Erinnerungsorte an die kommunistischen Diktaturen) organized by the Federal Foundation for the Reappraisal of the SED Dictatorship (Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur). As part of the project, places that have been considered sites of memory are defined as those that have been created with the aim of public commemoration, most often as artistic installations with a historical message (such as commemorative plaques, sculptures, monuments, crosses, and inscriptions), and also places that use historical artefacts as a means of education (such as museums and education paths or heritage trails)., b2_ The places of memory that have been identified and documented are presented to the public in two ways: by means of a regularly updated database called ‘Places of Memory of the Communist Dictatorship’ (Pamětní místa na komunistický režim; at, so far only in Czech, www.pametnimista.usd.cas.cz), and by means of a specially designed map called ‘Shifts in Memory: A Topography of the Contemporary Memory of the Nation and Reflections on It’ (Posuny paměti: Topografie soudobé paměti národa a její reflexe’; for the texts, so far only in Czech, see www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/2013/06/mapa_Posuny_pameti_data.pdf; for the illustrations, see www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/2013/06/mapa_Posuny_pameti.pdf). This web database comprises more than 600 places of memory, organized from three different perspectives - according to region, theme, and time -, which are discussed in some detail in the article. The author, with some scepticism, comments on the current boom in concepts and publications about historical memory in the Czech social sciences, and he states that it is not the ambition of this project to include itself in this intensive discourse. None the less, the documentation that has been collected may well be a natural source of contemplating collective memory related to the Communist period of Czech history. From the database it follows that the vast majority of the preserved places of memory have come into being after the Changes beginning in mid-November 1989, and that, in comparison with other periods, what they commemorate is mostly the Communist repression of the 1950s and its victims. In the Czech Republic, however, there are practically no particular regions of the memory of Communism; the means of recalling the Communist past in the individual regions is highly similar from one place to the next, though the actual themes of the places of memory are different., b3_ A distinct feature of these places of memory is their spontaneous emergence, usually at a local initiative, and their unusualness in their efforts to achieve the political shaping of the memory of Communism ‘from above’. The author then considers in detail how the Prague Spring of 1968 has been reflected in places of memory., and Oldřich Tůma.
Předkládaná práce je podle recenzentky především studií kulturního a kulturněpolitického vývoje Československa a Spolkové republiky Německo od konce druhé světové války do počátku sedmdesátých let, s těžištěm v letech šedesátých. V duchu nových politických dějin a nových kulturních dějin autorka zkoumá roli vysoké politiky i společenských skupin mimo státní struktury, především tvůrců a konzumentů kulturní produkce, která se stala předmětem kulturní výměny mezi Československem a Spolkovou republikou. Zároveň si všímá, jak byly tyto procesy a události komentovány v dobovém tisku, a celkově se snaží zobrazit zkoumané kulturní projevy v tehdejším politickém, společenském a hospodářském klimatu v obou státech. Zaměřuje se přitom zejména na oblast filmu a výtvarného umění a zdůrazňuje mimořádný význam vzájemných kulturních transferů mezi oběma zeměmi v době, kdy mezi nimi neexistovaly diplomatické styky. and [autor recenze] Soňa Mikulová.
Publikace poměrně podrobně charakterizuje vývoj slovenské ekonomiky, a zvláště dopravy již od poloviny 19. století, byť ve svém jádru pojednává o období samostatné Slovenské republiky (1939-1945) a poválečného tříletí. Podle recenzenta jde o velmi solidní a komplexní práci, jejíž největší přínos spočívá ve využití velkého množství dosud nezpracovaných pramenů a v zachycení pozoruhodných rozdílů v rozvoji dopravní infrastruktury, technologií a způsobů cestování mezi českými zeměmi a Slovenskem v různých obdobích., The publication History of transportation in Slovakia 1938-1948 (1950): Its boundaries and limits characterizes in a fairly detailed manner the development of the Slovak economy since the mid-1800s, although its core deals with the independent Slovak Republic (1939-1945) and the first three years after the war. In the reviewer´s opinion, it is a very solid and comprehensive work the greates contribution of which consists in the use of a large amount of hitherto unprocessed sources and a capture of remarkable differences in the development of transportation infrastructure, technologies, and modes of travel between Slovakia and the Cezch Lands in various periods of time., [autor recenze] Pavel Szobi., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Publikace ve formě historického průvodce prostřednictvím hesel a průvodních fotografií o téměř padesáti místech a objektech v Brně přibližuje tvář moravské metropole v období československého stalinismu, tedy na konci čtyřicátých a počátku padesátých let minulého století. Recenzent představuje podobu knihy a některé význačné reálie tehdejšího Brna, které jsou v ní zachyceny. Příznivě přitom hodnotí fakt, že její určení širší čtenářské veřejnosti není na újmu odborné úrovni a faktografické spolehlivosti. Za dílčí nedostatek považuje absenci rozsáhlejší úvodní studie a chronologického přehledu dobových událostí v Československu., The publication under review is a historical guidebook, with entries and accompanying photographs on almost fifty places and buildings in Brno, the capital of Moravia. Its focus, however, is the city in the period of Czechoslovak Stalinism, that is, from the late 1940s to the early 1950s. The reviewer discusses the form of the book and some of the important background to Brno in that period. He appreciates the fact that although the book is intended for the general public this is not to the detriment of its scholarship and the reliability of its facts. He does, nevertheless, see a small shortcoming in the absence of a substantial introduction and chronology of events in Czechoslovakia in this period., [autor recenze] Jiří Pernes., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Studie analyzuje československé politické dějiny první poloviny sedmdesátých let na tématu prezidentského nástupnictví po generálovi Ludvíku Svobodovi (1895-1979), s akcentem na roli Gustáva Husáka (1913-1991), který vyšel z politické krize let 1968-1969 jako nejmocnější aktér a na čtrnáctém sjezdu Komunistické strany Československa byl potvrzen ve funkci jejího generálního tajemníka. Autor s využitím sovětských archivů poukazuje na diference mezi jednotlivými činiteli ve vedení KSČ, zvláště na nejednotnost takzvaných zdravých sil, přičemž lze podle něj hovořit o rozkladu tohoto bloku, zformovaného během pražského jara, na několik menších skupin. Tajemník Ústředního výboru KSČ Vasil Biľak (1917-2014) byl pod tímto vlivem a sovětským tlakem donucen rezignovat na ambice stanout v čele KSČ a musel se spokojit s pozicí stranické „dvojky“. Sovětské vedení odvozovalo společenskou stabilitu Československa od pevnosti stranického vedení, a zejména stavělo na spolupráci Husáka a Biľaka, jimž to dávalo najevo. Zdravotní stav neumožňoval Ludvíku Svobodovi plnohodnotně vykonávat prezidentský úřad, osobně ani o udržení funkce neusiloval, přesto byl v zájmu politické stability ve funkci potvrzen v březnu 1973 a zůstával jakýmsi provizorním řešením. Studie nepotvrzuje hypotézu, že byl nakonec donucen v květnu 1975 k odchodu z prezidentského křesla proti vlastní vůli; nebyl ani ve stavu, aby mohl tento akt vědomě učinit., a2_Snaha Gustáva Husáka obsadit prezidentský úřad průběžně narážela na otázku kumulace funkcí a nacionální faktor, přesto se mu díky centristické politice a podpoře Moskvy podařilo dosáhnout v této záležitosti „podivné jednoty“ ve vedení KSČ, takže se stal 29. května 1975 prvním a zároveň posledním československým prezidentem slovenské národnosti. V českých očích ovšem zůstával nadále Slovákem, jenž se výrazně podílel na neblahém procesu takzvané normalizace společnosti po srpnu 1968, zatímco pro slovenský národ se čím dál více stával odrodilcem, „pražským Slovákem“. Ke studii je připojena edice relevantních dokumentů a biogramy členů vedení KSČ, kteří o Husákově prezidentské volbě rozhodovali., b1_This article presents an analysis of Czechoslovak political history of the first half of the 1970s and the question of who would succeed General Ludvík Svoboda (1895-1979) as Czechoslovak President. The emphasis is on the role of Gustáv Husák (1913-1991), who emerged from the political crisis of 1968-69 as the most powerful actor, and was, at the 14th Congress of the Czechoslovak Communist Party, confirmed as General Secretary of the Party. Using Soviet archives, the author points to differences between the individual members of the Party leadership, and particularly to the lack of unity amongst the so-called ‘healthy forces’. According to him, it is fair to talk about the disintegration of this bloc, which had been formed during the Prague Spring, into several smaller groups. The secretary of the Central Committee of the Czechoslovak Communist Party, Vasil Biľak (1917-2014), was, in consequence of this and Soviet pressure, forced to abandon any ambitions to stand at the head of the Party, and had to be satisfied, instead, with the position of Number Two in the Party. The Soviet leadership derived social stability in Czechoslovakia from the firmness of the Czechoslovak Communist Party leadership, and in particular counted on the collaboration of Husák and Biľak, and it made this clear to both men. Svoboda’s failing health prevented him from properly discharging his duties as President of Czechoslovakia, but he did not even try to hold on to the presidency, even though, in the interest of political stability, he was confirmed in office in March 1973, and remained something of a temporary solution. The article does not seek to challenge or confirm the hypothesis that he was forced to step down in May 1975; although, in any event, Svoboda was in no condition to have taken this step himself., b2_Husák’s efforts to become President kept running up against the question of the accumulation of offices and also the Czech-Slovak national factor, even though, thanks to centrist Czechoslovak policy and support from Moscow, he succeeded in achieving a ‘peculiar unity’ over this question in the CPCz leadership, so that on 29 May 1975 he became the first, and also the last, Czechoslovak President who was a Slovak. In Czech eyes, however, he remained a Slovak who had, after August 1968, considerably participated in the unfortunate re-imposition of hard-line Communism known as ‘normalization’, whereas for the Slovak nation he increasingly became a turncoat, a ‘Prague Slovak’. The article is followed by a number of relevant documents and biographical sketches of the Party members who were decisive in Husák’s election to the presidency., and Michal Macháček.