Pod uvedeným názvem se ve dnech 3. až 5. listopadu 2011 uskutečnila v Hrzánském paláci v Praze mezinárodní historická konference, kterou upořádal Ústav pro studium totalitních režimů a Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., ve spolupráci s Historickým ústavem Slovenské akademie věd u příležitosti devadesáti let od založení Komunistické strany Československa. Přestože se řada referátů nesla v duchu zavedených historiografických koncepcí, projevil se podle autora jako výrazný trend postupný přechod od tradičně pojímaných politických dějin k široce definovaným dějinám kulturním a sociálním. Spolu s tím dochází také k historizaci fenoménu komunismu v českém a slovenském dějepisectví., From 3 to 5 November 2011, an international conference entitled ‘Ninety Years of Czech and Slovak Communism’ took place in Hrzán Palais, Prague. It was organized by the Institute for the Study of Totalitarian Regimes and the Institute of Contemporary History at the Academy of Sciences of the Czech Republic, both of which are based in Prague, together with the Institute of History at the Slovak Academy of Sciences, Bratislava, to mark the ninetieth anniversary of the founding of the Communist Party of Czechoslovakia. Though many of the papers were in the spirit of established historiographical conceptions, a striking recent trend, according to the author of this report, has been the gradual shift from traditionally conceived political history to broadly defined cultural and social history. Together with this trend there has also been a historicization of the phenomenon of Communism in Czech and Slovak historiography., and Vítězslav Sommer.
Kniha Matěje Spurného Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (Praha, Antikomplex 2011) podle autorky obohacuje českou historiografii o analýzu státní politiky vůči menšinám v poválečném českém pohraničí, nevypovídá však přitom ani tak o těchto menšinách a periferii jako spíš o většinové společnosti a centru. Spurný skvěle analyzuje jazyk propagandy a nacionalistické ideologie, vnáší do české historiografie nová stěžejní témata a významně přispívá do diskuse o charakteru komunistického režimu. Autorka se ovšem ve svých úvahách soustředí na teoretický rámec knihy. Problematizuje Spurného vymezení menšiny, v němž se dle jejího soudu nereflektovaně mísí sociálněkonstruktivistický přístup s objektivistickým pojetím založeným na přesvědčení o existenci konkrétních kritérií etnicity. Menšiny, které jsou předmětem jeho studia, ve skutečnosti nebyly vyčleněny na základě objektivních národních znaků, ale na základě hledisek, jimiž je poměřovala většinová společnost a její reprezentace. Ve druhé úvaze pak autorka vede diskusi o postavení národnostních menšin za komunismu, zejména o menšinové politice v Sovětském svazu. Ta je podle ní ve své až extrémní rozpornosti těžko uchopitelná, za její nejvýraznější rys však považuje umělou konstrukci etnických menšin. Tato skutečnost mimo jiné problematizuje zásluhy komunistického režimu o emancipaci menšin, jak o nich píše Spurný v souvislosti s československými Romy., According to the author of this article, Matěj Spurný’s Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (They Are Not Like Us: Czech Society and Minorities in the Borderlands, 1945–60; Prague: Antikomplex, 2011) enriches Czech historiography with its analysis of state policy on minorities in the Czech borderlands after the Second World War. But the work says less about these minorities and the periphery than it does about majority society and the centre. Spurný provides a superb analysis of the language of propaganda and nationalist ideology, introduces key new topics into Czech writing about history, and contributes importantly to the discussion about the nature of the Czechoslovak Communist régime. By contrast, she concentrates on the theoretical framework of Spurný’s book, and takes issue with his definition of ‘minority’, in which, according to her, he unthinkingly combines a social-constructivist approach with an objectivist conception based on his belief in the existence of real criteria of ethnicity. The minorities that are the topic of Spurný’s book were not, she argues, actually excluded on the basis of objective national (or ethnic) features, but on the basis of perspectives by which majority society and its representatives gauged them. The author then discusses the status of national minorities under Communist régimes, particularly minority policy in the Soviet Union. That, according to her, in its extremely contradictory nature, is hard to comprehend, but she considers its most striking feature to be the artificial construct of ethnic minorities. This fact makes problematic, among other things, any credit that the Communist régime is allegedly due for having emancipated minorities, as Spurný writes they had done in connection with the Roma of Czechoslovakia., Kateřina Čapková., and Tři hlasy k jedné knize
a1_Autorka sleduje vývoj československé pozice v mezinárodním komunistickém hnutí po převzetí mocenského monopolu v zemi Komunistickou stranou Československa a soustředí se přitom na její poměr vůči sovětským a čínským komunistům, reprezentujícím od padesátých let minulého století dvě konkurenční mocenská centra ve světovém komunismu. Konstatuje, že v zahraniční politice Československa komunisté nadřadili internacionální solidaritu dělnictva obhajobě státních zájmů a v souladu s touto ideologickou směrnicí se československé zahraničněpolitické úkoly utvářely primárně podle potřeb sovětské agendy a jí vágně definovaných cílů mezinárodního komunistického hnutí. Praha se stala personálně, informačně i materiálně závislou na Moskvě a pozbyla schopnost postupovat v zahraniční politice nezávisle nejen mimo sovětský blok, ale i uvnitř něj. Mezi své priority zařadila také úsilí o jednotu sovětského spojeneckého systému a nejpozději od roku 1956 pokládala vojenskou intervenci za přiměřený nástroj v případě jejího ohrožení. Srovnávací analýza dokumentů z Archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR a materiálů vedení KSČ z Národního archivu pro desetiletí 1953 až 1962 ukazuje, že konkrétní zahraničněpolitický program přecházel do československé politiky cestou mezistranických kontaktů. Sovětští komunisté zaujímali v jejich hierarchii první místo a tato skutečnost nebyla v očích československých komunistů zpochybněna žádným z čínských pokusů alternovat na přelomu padesátých a šedesátých let sovětské metody a plány rozvoje mezinárodního komunistického hnutí., a2_Naopak, na multilaterální jednání desítek komunistických stran v Moskvě v listopadu 1957 a 1960, která čínské námitky diskutovala, přijížděli českoslovenští komunisté předem sovětskými kolegy instruováni a veškeré čínské aktivity z této pozice odmítali, navzdory svému úsilí navázat po roce 1948 s Pekingem přátelské a důvěrné vztahy. V důsledku úzkého propojení československých stranických a státních záležitostí došlo počátkem šedesátých let k rychlému zastavení československo-čínské spolupráce, přičemž Sovětský svaz přislíbil sanovat škody, které tak československému hospodářství vznikly., b1_In this article, the author traces the changes in the Czechoslovak position in the international Communist movement after the Communist Party took power in Czechoslovakia. She concentrates on the Party’s relations with the Soviet and the Chinese Communists, which from the 1950s onwards represented two competing centres of power in world Communism. She argues that in Czechoslovak foreign policy the Communists subordinated the defence of State interests to the international solidarity of the workers, and, in keeping with that ideological guideline, the tasks of Czechoslovak foreign policy were set mainly according to the Soviet agenda and its vaguely defined aims for the international Communist movement. Prague became dependent on Moscow for personnel, information, and material, and lost the ability to act independently in international politics both outside and inside the Soviet bloc. Amongst Prague’s priorities were efforts to achieve the unity of the Soviet system of alliances and, beginning at the latest in 1956, it considered military intervention a suitable instrument in the event of a threat to that system. A comparative analysis of records for the ten years from 1953 to 1962, from the Archive of the Ministry of Foreign Affairs of the Czech Republic and from the Czechoslovak Communist Party leadership, which are deposited in the National Archive, Prague, demonstrate that Czechoslovak foreign policy was actually formed by way of inter-Party contacts. The Soviet Communists were paramount in the hierarchy; in the eyes of the Czechoslovak Communists, the Soviet position remained unchallenged by any Chinese attempts to provide an alternative to Soviet methods and plans to develop the international Communist movement in the late 1950s and early 1960s., b2_Indeed, at multilateral talks amongst dozens of Communist Parties in Moscow in November 1957 and in 1960, where Chinese objections were discussed, Czechoslovak Communists arrived after having been instructed by their Soviet comrades, and from this position they rejected all Chinese activities, despite Czechoslovak efforts to establish friendly and close ties with their Beijing comrades after 1948. As a result of this linking of Czechoslovak Party and State matters, Czechoslovak-Chinese collaboration ceased in the early 1960s, and the Soviet Union promised to compensate for any damages that thus accrued to the Czechoslovak economy., Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografii
a1_Studie se zabývá specifickou součástí politické opozice proti autoritativnímu režimu Antónia Oliveiry de Salazara (1889-1970) v Portugalsku, kterou tvořili portugalští komunističtí emigranti v Československu mezi únorovým převratem v roce 1948 a takzvanou karafiátovou revolucí v Portugalsku v roce 1974. Autor na základě materiálů z portugalských a českých archivů sleduje jejich aktivity, postavení v hostitelské zemi a vazby na moskevské exilové ústředí Portugalské komunistické strany (PKS - Partido Comunista Português) v čele s Álvarem Cunhalem (1913-2005), to vše na pozadí nástinu vztahů mezi Československem a Portugalskem ve dvacátém století. Metafora komunistické Ženevy v názvu článku přitom odkazuje na pozici Prahy jako sídla řady mezinárodních organizací, ale i jako centra levicové emigrace z evropských středomořských států (Řecka, Jugoslávie, Itálie, Španělska) a dalších zemí. Přestože se Praha stala zejména bezpečnou přestupní stanicí a místem setkávání portugalských exulantů mezi Francií a Sovětským svazem, někteří členové Portugalské komunistické strany přicházeli do Československa žít na delší období. Bylo jich ovšem řádově méně než příslušníků výše uvedených národních exilových komunit, autor jejich počet v padesátých a šedesátých letech průběžně odhaduje jen na deset až dvacet. Specifickou pozornost věnuje osobnosti generála Humberta Delgada (1906-1965), který se po neúspěšné kandidatuře ve zmanipulovaných prezidentských volbách roku 1958 stal reprezentativní a integrující postavou protisalazarovské opozice, a jeho jednání s představiteli portugalských komunistů v roce 1964 v Praze., a2_Za mezník pro portugalskou komunitu v Československu považuje autor sovětskou okupaci v srpnu 1968, kterou zdejší portugalští komunisté narozdíl od exilového vedení své strany odsoudili a v jejímž důsledku se většina z nich postupně rozešla i s komunistickým hnutím. Výklad je doveden až do počátku devadesátých let, kdy se symbolem nových vztahů mezi Československem a Portugalskem stály přátelské návštěvy prezidenta Mária Soarese u jeho protějšku Václava Havla v Praze., b1_This article is discusses part of the political opposition to the authoritarian regime of António Oliveira de Salazar (1889-1970) in Portugal, which comprised Portuguese Communist emigrants to Czechoslovakia, who had come to the country between the Communist takeover in Czechoslovakia in 1948 and the ‘Carnation Revolution’ in Portugal in 1974. On the basis of records from Portuguese and Czech archives, the author traces their activity, status in the host country, and links with the exile centre of the Portuguese Communist Party in Moscow, which was led by Álvaro Cunhal (1913-2005), all against the background of relations between Czechoslovakia and Portugal in the twentieth century. The metaphor ‘Communist Geneva’ in the title of the article refers to Prague as the headquarters of a number of international organizations and also as the centre of left-wing emigration from Mediterranean countries of Europe (Greece, Yugoslavia, Italy, Spain) and elsewhere. Although Prague became mainly a safe transit point and a meeting place for Portuguese exiles between France and the Soviet Union, some members of the Portuguese Communist Party came to Czechoslovakia to live for longer periods. They were, however, far fewer in number than members of the other national exile communities in Prague; the author estimates that in the course of the 1950s and 1960s they numbered between only between ten and twenty. He pays special attention to the figure of General Humberto Delgado (1906-1965), who, after his failed candidacy in the rigged presidential elections of 1958, became the representative figure integrating the anti-Salazar opposition. The author closely considers Delgado’s negotiations with Portuguese Communist representatives in Prague in 1964., b2_The milestone for the Portuguese community in Czechoslovakia was, according to the author, the Soviet occupation in August 1968, which local Portuguese Communists, unlike the exile leadership of the Party, condemned, and in consequence most of them gradually also split with the Communist movement. The author discusses events right up to the end of the 1990s, when President Mário Soares’s (b. 1924) friendly visits to his counterpart in Prague, Václav Havel (1936-2011), came to symbolize the new relations between Czechoslovakia and Portugal., Pavel Szobi., and Obsahuje bibliografii
Autor vede obšírnou polemiku s některými teoretickými východisky, publikačními výsledky a tezemi mezinárodního výzkumného projektu „Socialismus jako myšlenkový svět“ (Sozialismus als Sinnwelt), tak jak byl představen v několika statích ve stejnojmenném tematickém čísle časopisu Soudobé dějiny (roč. 19, č. 2, 2012) a jak se promítl i do některých dalších publikací. Projekt byl společně koordinován Centrem pro bádání o soudobých dějinách v Postupimi (Zentrum für Zeithistorische Forschung Potsdam) a Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v.v.i., v Praze, jeho českými účastníky byli Pavel Kolář, Michal Kopeček, Michal Pullmann a Matěj Spurný a zapojili se do něj i badatelé z dalších zemí. Karel Hrubý stručně rekapituluje základní myšlenky, s nimiž autoři hlásící se k projektu přistupují k výkladu komunistické diktatury, připomíná dosavadní kritické a polemické hlasy k této záležitosti v českých odborných časopisech i publicistice a zasazuje tento nový pohled na nedávné dějiny do vývoje české historiografie po listopadu 1989., Konstatuje, že tento pokus o alternativní interpretaci komunistické minulosti je reakcí na „tradiční“ výklady ve starších pracích českých historiků, jež kladly důraz především na analýzy mocenských struktur, represivních aparátů a násilných praktik komunistického vládnutí, respektive odporu proti nim. Uvedený projekt, čerpající inspiraci zejména z německých sociálněvědních koncepcí výzkumu každodennosti, oproti tomu odmítá pojímat komunistickou diktaturu jako protiklad mezi údajně všemocným režimem a bezmocnou společností, za podstatné pro porozumění jejímu charakteru považuje širokou škálu vztahů mezi vládnoucími a ovládanými v jejich spletitosti a dvojznačnosti a v jejich každodenní dimenzi a hledá vysvětlení, jak mohly komunistické diktatury trvat a relativně stabilně fungovat tak dlouhou dobu, v jistých formách společenského konsenzu, praktikách participace společnosti na diktatuře a způsobech její obnovované legitimizace., Historiky uplatňující tyto přístupy označuje Karel Hrubý za revizionisty, protože chtějí nejen doplnit a rozšířit, ale přímo nahradit dřívější výklady, jež jsou podle nich zatíženy dědictvím překonaných teorií totalitarismu. Autor přiznává těmto revizionistům, že otevírají novou a potřebnou kapitolu historického výzkumu, dopouštějí se však podle něj také jednostranností a zkreslování skutečnosti, jež vytýkají starším historikům. Kritice autor podrobuje revizionistický koncept každodennosti, který podle něj zachycuje každodennost jen v její objektivizované, jevové podobě, například jako veřejnou společenskou konformitu, zatímco mu uniká její subjektivní stránka, tedy vnitřní smýšlení lidí; to je pro vztah k moci nedůležité jen zdánlivě, protože poukazuje i k jiným kulturním či mentálním horizontům, než nabízí svět socialistické diktatury, udržuje násilně potlačené hodnotové tradice a vytváří společenskou diferenciaci, kterou koncept participující společnosti jako celku zastírá., Ve vztahu mezi vládnoucími a ovládanými pak revizionisté přehlížejí trvale přítomnou a výraznou asymetrii ve prospěch vládnoucích, kterým náleží iniciativa a dominance ve všech zásadních záležitostech, a prostředkům, jimiž je tato asymetrie udržována, věnují jen omezenou pozornost. Revizionistický obraz komunistické diktatury je také ovlivněn tím, že tito historici se zaměřují na její pozdější období, kdy masové represe jako nástroj politického boje a disciplinace společnosti byly nahrazeny selektivním násilím a působením veřejného diskurzu, a neintegrují do tohoto obrazu zakladatelské období stalinismu a jeho dlouhodobý vliv na vědomí společnosti. Obraz diktatury lze analýzou každodenního života doplnit a prohloubit, ale nikoli z něj vysvětlit její vznik a skutečnou podstatu. Ta tkví v přehlíženém političnu a jeho cílech, v podmaňovacích a potlačovacích procedurách a v metodách usilujících o vytvoření nové mentality ovládaných, uzavírá autor svou polemiku., Karel Hrubý., and Obsahuje bibliografii
a1_Tento esej byl původně publikován pod názvem „Sozialismus als Sinnwelt: Diktatorische Herrschaft in zeithistorischen Perspektiven“ v časopise Potsdamer Bulletin für Zeithistorische Studien, č. 40–41 (2007), s. 9–23. Autor v něm v souvislosti s historickým výzkumem Německé demokratické republiky osvětluje koncept „myšlenkového světa“ (Sinnwelt) jako produktivní a perspektivní cesty k pochopení toho, jak se etablovaly, fungovaly a zhroutily komunistické diktatury. Dualistický obraz vládnoucích a ovládaných, viníků a obětí, který v jejich výkladu a hodnocení namnoze ještě převládá, není podle Sabrowa nesprávný ani zbytečný. Pomáhá totiž uvědomovat si zásadní rozdíly mezi svobodou a nesvobodou, tolerancí a útlakem, právním státem a zvůlí, vyvolává veřejný soucit a alespoň zčásti tak odčiňuje bezpráví, jehož se diktátorské režimy dopustily. Tento v podstatě normativní přístup však nedokáže uspokojivě vysvětlit dlouhodobou existenci a poměrnou stabilitu těchto režimů. Koncept „myšlenkového světa“, opírající se o weberovskou kategorii panství (Herrschaft) a původně hegelovský pojem „svébytného smyslu“ (Eigen-Sinn), umožňuje nahlédnout, že socialistická diktatura nevděčila za své trvání jen vlastní represivní povaze, ale stejnou měrou široké společenské akceptaci a vnitřním sociokulturním vazbám, a v tomto smyslu byla stejně jako další diktátorské režimy dvacátého století „participativní diktaturou“. Z tohoto pohledu se domněle „totální“ ovládání společnosti režimem jeví spíše jako permanentní proces každodenního vyjednávání, v němž obyvatelstvo pouze nereagovalo pasivně na příkazy shora, nýbrž aktivně sledovalo vlastní cíle prostřednictvím svébytných interpretací sociálního jednání a sociálních vztahů., a2_Koncept „myšlenkového světa“ nabízí způsoby, jak proniknout do předpolitického prostoru nereflektované akceptace panství, který tvořil všednodenní socialistickou normalitu, a řadí se tak k přístupům, které lze označit jako kulturní dějiny politična. V další části statě autor ohledává obrysy „myšlenkového světa“ socialismu a vyzdvihuje některé jeho pilíře (silný důraz na principy kolektivnosti a konsenzu, téměř sakrální uctívání vědění a pravdy, boj jako ústřední metafora socialistické každodennosti, specifický pojem času založený na fundamentu pokroku)., Martin Sabrow ; přeložil Pavel Kovář., and přeloženo z němčiny
Článek zkoumá transformaci komunistické identity ve východním bloku po roce 1956, přičemž poukazuje jak na okamžiky jejího úpadku, tak na pokusy znovu tuto identitu vytvořit. Věnuje se tomu, jak se komunistická identita přetvářela a proměňovala mimo nejvyšší kruhy stranického vedení, mezi řadovými členy strany. Po dvacátém sjezdu sovětských komunistů a následujících událostech roku 1956 čelil pocit sounáležitosti komunistických stran a společnosti vážné výzvě, kterou představovaly obrozené národní, etnické, konfesní či náboženské identity. Renesance těchto partikulárních identit v roce 1956 těžce narušila zastřešující utopický příběh komunistické budoucnosti. Na druhou stranu však víra v komunistické panství oslabena nebyla. Tato studie nabízí tezi, že se objevila jakási náhražková utopie schopná sjednotit partikulární identity v sourodý významový celek, jenž se opíral o představu strany coby lokálního a národního aktéra. Autor popisuje tuto změnu jako posun od programatické utopie k procesuální utopii, která podle něj spočívala na prostorově decentralizovaných a časově fragmentovaných příbězích. and Pavel Kolář.