Sborník obsahuje čtyřiadvacet příspěvků z konference „Moskva a východní Evropa: Neklidná léta šedesátá. Ekonomika, politika, kultura“, kterou v dubnu 2012 v Moskvě uspořádalo Centrum pro studium sociálních procesů ve východní Evropě po druhé světové válce, jež je součástí Ústavu slavistiky Ruské akademie věd. Zastoupeni jsou zde historici, ekonomové, politologové a literární vědci z dalších ústavů Ruské akademie věd, i z Maďarska Srbska. Zpřístupnění archivních dokumentů zde dle recenzentky umožnilo v řadě případů i novou interpretaci událostí, k nimž došlo v období od polských a maďarských společenských revolt roku 1956 do potlačení pražského jara v roce 1968. Ve sborníku je reflektováno politické i kulturní dění v sovětském centru i v dalších zemích „socialistického tábora“ a také jeho ohlasy v politice Západu. and [autor recenze] Květa Jechová.
Mikuláš Štraus is mainly known as a publisher of newspapers and leaflets after the Battle of White Mountain. The article builds on the analysis of the decorative material used by his printing workshop and provides some new conclusions concerning the illustrations of four books published by Štraus: a German translation of Hájek’s Kronika česká [Bohemian Chronicle], Barthold’s hymn-book Hymnorum sacrorum, Luython’s mass-book Liber I. missarum and the verse adaptation of an Old German legend published under the title Sumovní kronika. It identifies some illustrations as the work of the remarkable illustrator Jan Willenberg and thus indicates the wide range of motifs used by this hitherto undervalued artist., Jana Tvrzníková., Obsahuje anglické resumé., and Obsahuje bibliografické odkazy
This article presents some manuscript texts that shed new light on the protests against the indulgence campaign connected to the promulgation of Pope John XXIII’s crusade against King Ladislas of Naples in 1412. Thanks to the sources in the University Archives in Vienna, the arrival of indulgence preachers to Prague is set to early April 1412. This new dating suggests that abstrakty a period of negotiations predated the start of the campaign (possibly on 22 May 1412). These negotiations were accompanied by public controversy. Among evidence of it are the first version of Jan Hus’s polemic Contra cruciatam II and a fragment of a sermon possibly from 12 May 1412, both of which are edited in the appendix. Also edited is a statement on indulgences by a Prague Hospitaller John. This text lets emerge a hitherto unnoticed controversial indulgence campaign that ran parallel to that of John XXIII. The sources suggest that the conflict in Prague in 1412 was escalated not so much by a shock caused by the sale of indulgences but rather by a premeditated Wycliffite counter-campaign. and Pavel Soukup.
a1_Autorka představuje a hodnotí tři vydané svazky rozsáhlého edičního projektu Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951, který je převážně dílem švýcarského historika Adriana von Arburga a jeho českého kolegy Tomáše Staňka, a zasazuje tento badatelský a publikační počin do širokého pole soudobého diskurzu o masových migracích (odsunech, vysídleních, vyhnáních) obyvatelstva v Evropě po druhé světové válce. V této souvislosti kritizuje koncept etnických čistek, tak jak jej vyložil a zpopularizoval zejména americký historik Norman M. Naimark. Uvedený koncept podle ní nevěnuje pozornost empirickému výzkumu specifických historických situací, a zejména politických aspektů různých forem migrací, a namísto toho konstruuje na základě povrchních podobností migrací zevšeobecňující obraz univerzálního pomýlení Evropanů ve dvacátém století. V této optice pak někteří autoři užívají i zavádějící analogie represivních praktik v nacistickém režimu a poválečném Československu, v personifikované podobě mezi Adolfem Hitlerem a Edvardem Benešem. Podle zjištění Evy Hahnové tyto přístupy často jen oživují legendy a stereotypy tradované v německých interpretacích vysídlení Němců z Československa a předešlých událostí, což autorka ilustruje na tezích poválečných propagandistických spisů vůdce německých sociálních demokratů v exilu Wenzela Jaksche a jeho stoupenců určených pro mezinárodní veřejnost. Dále autorka podává přehled dosavadních edicí historických pramenů k vysídlení Němců z Československa a zdůrazňuje nový přístup Tomáše Staňka a Adriana von Arburga. Reflektují sice stejné historické události, narozdíl od jiných edicí však neužívají emocionálně zabarvenou rétoriku a nesledují politické cíle., a2_Nesoudí, ale osvětlují, a díky tomu nabízejí přesvědčivější důkazy o těžkých zkušenostech německých obyvatel než propagandistické výklady. Kromě toho poprvé systematicky zpřístupňují dosud opomíjené dokumenty k tématu z desítek českých archivů a výpovědi pamětníků kriticky porovnávají s jinými dostupnými informacemi. Další podstatný rozdíl spočívá v tom, že uplatňují teritoriální pohled na migrace v poválečném Československu oproti dosud běžnému, historicky ale již překonanému pohledu etnickému. To jim umožňuje uchopit vysidlování Němců a nové osidlování jimi obývaného území jako dva propojené, komplementární procesy a podat celostní obraz poměrů v tehdejším československém pohraničí. Autorka rekapituluje nové poznatky v dosud vydaných svazcích, které podle ní proměňují zažitý obraz poválečného Československa, a závěrem upozorňuje na vážné překážky v dokončení celé edice., b1_This is a review of the three volumes published so far in a large project called The Expulsion of the Germans and Changes in the Czech Borderlands, 1945-51, the work mainly of the Swiss historian Adrian von Arburg and his Czech colleague Tomáš Staněk. The reviewer discusses their research and the resulting publications in the context of the wider discourse on mass migrations (including the transfers and expulsions) of peoples of Europe after the Second World War. She criticizes the concept of ethnic cleansing as it has been interpreted and explained to the general readership particularly by the American historian Norman M. Naimark (b. 1944, Professor of Eastern European Studies at Stanford). This concept, she argues, ignores the empirical research on the special aspects of the historic situations, particularly the political factors of various forms of migration, and it instead constructs, on the basis of superficial similarities between the migrations, a generalizing picture of the overall misguideness of Europeans in the twentieth century. Through this lens, some authors have then also used the misleading comparison of the repressive practices of the Nazi regime and the post-war Czechoslovak regime, as personified by Adolf Hitler and the Czechoslovak President Edvard Beneš. From what she has discovered in her own research, the reviewer argues that these scholarly approaches often merely revive, or keep alive, legends and stereotypes that have been passed on in German interpretations of the expulsion of the Czechoslovak Germans and the events leading up to them. She illustrates this with examples from the propagandistic post-war writings of the head of the Sudeten German Social Democrats, Wenzel Jaksch (1896-1966), and his adherents, which were formulated for the international public., b2_The reviewer also provides an overview of published editions of historical sources on the expulsion of the Czechoslovak Germans, and she emphasizes the newness of Staněk and von Arburg’s approach. Though they consider the same historical events, the works by these two scholars do not, unlike other editions, use emotionally coloured rhetoric, nor do they pursue political ends; rather than judge, they explain, and thanks to that, offer evidence on the arduous experiences of the Czechoslovak Germans which is more persuasive than propagandistic interpretations. In addition to systematically making hitherto forgotten documents from dozens of Czech archives and eyewitness statements accessible for the first time, Staněk and von Arburg critically compare them with other available information. One more essential difference between the publications in this series and other works on the topic is that that they look at migration in post-war Czechoslovakia geographically unlike the hitherto usually historical but outmoded ethnic view. This enables them to explain the expulsion of the Germans and the resettlement of the lands they had occupied as two complementary, interconnected processes, and to offer a comprehensive picture of relations in the Czechoslovak borderlands at that time. The reviewer provides a summary of the new information contained in these volumes, which, she argues, changes the established picture of post-war Czechoslovakia. In conclusion, she points to serious obstacles standing in the way of completing the series., [autor recenze] Eva Hahnová., and Obsahuje bibliografii
a1_Německá otázka byla jedním z důležitých problémů francouzské zahraniční politiky po celé období studené války. Existovaly rozdílné názory na to, zda by mělo být umožněno německé znovusjednocení, a pokud ano, za jakých podmínek a v jakém časovém horizontu. Zatímco politici prvních dekád studené války nemuseli tuto otázku bezprostředně řešit, jelikož železná opona přetrvávala, prezident François Mitterrand se na konci osmdesátých let ocitl v situaci, kdy čelil sérii rychlých, dynamických změn. Tento vývoj jej přinutil k změně politické linie a k hledání nových řešení. Georges-Henri Soutou ve své studii ukazuje, jak se Mitterrandovo postavení a přístup postupně měnily v důsledku odlišných vnějších okolností. Francouzský prezident vkládal velkou důvěru do Sovětského svazu a jeho vůdce, Michaila Gorbačova, a v Kremlu opět spatřoval protiváhu proti Spojeným státům i posílenému Německu (čímž zachovával dlouhodobě uplatňovaný koncept „dvojí bezpečnosti“ ve francouzské zahraniční politice). Když se tato strategie ukázala být chybnou a když se perspektiva znovusjednocení Německa na podzim 1989 stávala stále reálnější, musel Mitterrand formulovat nové přístupy k řešení situace. Jeho konečné rozhodnutí umožnit znovusjednocení Německa (nebo přesněji, nestavět se mu veřejně do cesty) přišlo ruku v ruce s rozhodnutím o posílení Evropského společenství tak, aby mohlo integrovat celé Německo do západního bloku. Toto řešení bylo přijatelné i pro kancléře Helmuta Kohla a znovusjednocení tak mohlo proběhnout mnohem rychleji, než Mitterrand původně očekával. Autor nabízí podrobnou analýzu motivace a cílů, které se promítaly do Mitterrandových činů a rozhodnutí., a2_Zároveň ukazuje, že když Mitterrand v řadě případů nedokázal držet krok s událostmi, často k tomu přispívaly nepřesné zprávy, které dostával od svých poradců a od francouzských diplomatů v zahraničí. I přes tento nedostatek informací byl však Mitterrand schopen uvědomit si, co se v Německu děje a jaké jsou možné důsledky těchto událostí, rychleji než například britská premiérka Margaret Thatcherová a další západní politici., and Georges-Henri Soutou.
Tento esej hodnotí nejprve vůdčí roli Británie při dělení Německa v letech 1945-49 a poté méně zásadní úlohu, která jí ve stejné době připadla ve východní Evropě; Československu zde náleží pozornost jako případové studii. Z výkladu přitom vyplývá, že Británie měla ve východní Evropě blíže k roli pozorovatele než iniciátora politiky. Zatímco Britové strategicky spoluurčovali německou budoucnost, zároveň věděli, že osud východní Evropy je v zásadě závislý na širším vývoji vztahů mezi Východem a Západem, a dospěli k závěru, že by bylo pošetilé a možná i kontraproduktivní, kdyby neakceptovali vliv Sovětského svazu v této oblasti jako fait accompli. Naopak v roce 1989 seriózní diplomaté a pozorovatelé britské moci věděli, že ani v Německu tentokrát nebude hrát Spojené království ústřední úlohu. Záleželo tedy na tom, jakou pozici zaujme v éře po skončení studené války. Premiérka Margaret Thatcherová, která dovolila svým emocím, aby převládly nad reálpolitikou i nad principy, to však nepochopila. Kumulativní efekt relativního hospodářského úpadku, ztráty impéria a členství v Evropském společenství Britům jaksi nedovolil, aby zformulovali nějakou konzistentní a životaschopnou strategii a té se pak drželi; a tak spíše následovali rozhodnutí druhých, než aby sami vedli. Britská politika vůči východní Evropě, jež byla v letech studené války – jakkoli to bylo neradostné – pro Londýn jen ztracenou vartou, prošla určitou proměnou na konci osmdesátých let. Celkově však Británie hrála v době, kdy se evropské impérium Sovětského svazu začalo rozpadat, ve východní Evropě ze strategického hlediska jen sekundární význam a výraznější iniciativu vůči regionu vyvinula až v devadesátých letech svou podporou rozšíření Evropské unie., Anne Deighton ; přeložil Vít Smetana., and přeloženo z angličtiny
a1_Autor se v této studii zaměřuje na zásadní otázku, jaká byla úloha rozděleného Německa při zachovávání statu quo v Evropě během studené války a později při jeho změně. Ukazuje, že „německá otázka“ sice původně znamenala překážku přispívající ke zvýšování napětí mezi Východem a Západem, postupně se však stala jednou z oblastí, kde se předěl mezi oběma bloky začal pomalu hroutit. Autor uvádí, že v padesátých a šedesátých letech se zejména Sovětský svaz snažil uchovat při životě možnost existence sjednoceného, neutralizovaného Německa, přestože tato snaha poněkud podrývala legitimitu vlády ve Východním Berlíně. Sjednocené a neutralizované Německo by představovalo cordon sanitaire pro východní blok, který by se stal účinnou bariérou mezi Východem a Západem a zároveň by umožnil snížit vojenskou přítomnost v oblasti a nasměrovat sovětské úsilí k řešení jiných palčivých problémů. Tato představa však byla nepřijatelná pro Západ, jelikož sjednocené Německo stále představovalo hrozbu a jeho „neutralizace“ by zároveň přímo nahrávala Sovětům. Vzhledem k neúspěchu těchto snah Kreml nakonec svolil k vybudování Berlínské zdi a spolu s tím i k trvalému rozdělením Německa do dvou států, o což již dlouho usilovalo komunistické vedení ve Východním Berlíně. Východní politika Willyho Brandta podle autora vnesla do hry nový zásadní prvek. Nyní vycházely pokusy o sblížení, a posléze o sjednocení, přímo z obou německých států, obzvláště ze Spolkové republiky. Byla to Ostpolitik a struktury, které se pozvolna vytvořily v rámci meziněmecké spolupráce, které nakonec vydláždily cestu znovusjednocení obou německých států., a2_To bylo umožněno nejen měnící se mezinárodní situací a zhroucením komunistických vlád ve střední a východní Evropě, ale rovněž schopností německých politiků přesvědčit své partnery na Východě i Západě, že sjednocené Německo nadále nepředstavuje hrozbu. Lze tudíž říci, že zatímco v padesátých a šedesátých letech „německá otázka“ představovala překážku v procesu détente mezi Východem a Západem, v letech osmdesátých se stala katalyzátorem změn ve vztazích mezi supervelmocemi a v geopolitickém uspořádání v Evropě., Oliver Bange ; přeložil Jan Bečka., and přeloženo z angličtiny