Recenzentka porovnává biografie dvou kosmopolitních českých intelektuálů, kteří působili také jako spolupracovníci komunistických tajných služeb: spisovatele Jiřího Muchy (1915-1991), syna známého malíře Alfonse Muchy, který byl v padesátých letech v Československu čtyři roky vězněn a značnou část života prožil ve Francii, a novináře Otto Katze (1895-1952), který pod jménem André Simone působil jako propagátor komunistického hnutí v meziválečné Evropě a válečných Spojených státech a Mexiku, po válce se vrátil do Československa jako funkcionář komunistického tisku a nakonec byl popraven v politickém procesu s generálním tajemníkem Ústředního výboru KSČ Rudolfem Slánským. Oba autoři nejsou profesionální historici, ale publicisté; zatímco Jonathan Miles se pokusil na základě rozsáhlých archivních materiálů vypsat příběh Katze objektivně, Charles Laurence vylíčil Muchův příběh ze subjektivního hlediska a s osobním zaujetím jako součást komplikované rodinné historie. Přesvědčivěji se svého záměru podle recenzentky zhostil Laurence, také díky působivému literárnímu ztvárnění; naproti tomu Miles zůstal v zajetí pramenů s jejich zdánlivou objektivitou a nedokázal dostatečně zohlednit historický kontext. and [autor recenze] Doubravka Olšáková.
a1_Reformní komunisté, kteří po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 odešli do exilu a začali rozvíjet svou činnost v rámci skupiny Listy (sdružené kolem bývalého ředitele Československé televize, vydavatele římského exilového dvouměsíčníku Listy a později poslance Evropského parlamentu Jiřího Pelikána), se při hledání politických spojenců proti Husákově §,,normalizaci'' snažili budovat kontakty hlavně s vlivnými představiteli západoevropské levice. Tento text ovšem sleduje jejich exilové angažmá, kterému dosud nebyla věnována pozornost - a sice rozvíjení kontaktů s čínskými komunisty, kteří byli v posrpnovém období na mezinárodních fórech hlasitými kritiky sovětského expanzionismu. Autor ukazuje, jak se toho exulanti snažili využít pro posílení svých pozic coby zahraniční socialistické opozice proti ,,normalizačnímu'' režimu. Při navazování těchto kontaktů mohli stavět na vazbách, které v Číně měl zejména Jiří Pelikán (1923-1999) z dob svého působení v Mezinárodním svazu studentstva. Jeho někdejší čínští kolegové v čele s Chu Jao-pangem (1915-1989) vystoupali během druhé půle sedmdesátých let na čelná místa ve stranické hierarchii a díky tomu se exulantům otevřely širší možnosti spolupráce. Z Číny získávali průběžné finanční příspěvky na své aktivity a Číňany naopak zajímal československý pokus o reformu státního socialismu z konce šedesátých let., a2_Autor přibližuje návštěvy vyslanců skupiny Listy do Číny, kteří své tamní partnery seznamovali s aktuálním vývojem ve střední Evropě včetně informací o disentu a opozičním hnutí. Specifickou iniciativou v rámci této spolupráce byl pokus prosadit vlastního zástupce v českém vysílání Rádia Peking - to se dočasně podařilo, ale plán ovlivňovat obsah vysílání do Československa, tak aby se mohlo stát pro posluchače ve vlasti informační alternativou k oficiálním médiím, se nezdařil a zástupci skupiny Listy působili ve vysílání jen jako jazykoví poradci., a1_Some reform Communists who went into exile after the Soviet-led military intervention in Czechoslovakia, in August 1968, began to work in the Listy group led by Jiří Pelikán (1923-1999), a former Director of Czechoslovak Television, the publisher of the Rome-based exile bimonthly Listy, and, later, a Member of the European Parliament. In the search for political allies against Husák´s regime of ''normalization'' (the return to hard-line Communist rule), they tried to establish contact mainly with influential representatives of the West European Left. This article, however, examines an area of their involvement in exile, which has previously not received attention - namely, their efforts to develop contacts with Chinese Communists who in the period after August 1968 were vociferously speaking out at international forums and criticizing Soviet expansionism. The author demonstrates how the exiles tried to take advantage of this in order to strengthen their positions as members of the foreign socialist opposition to the normalization regime. When establishing these contacts, they could build particularly upon those that Pelikán had developed in China while working in the International Union of Students. In the second half of the 1970s his erstwhile Chinese colleagues, led by Hu Yaobang (1915-1989), rose to leading positions in the Party, thus creating considerable opportunities for the exiles to work with them. From China, they received continous funding for their activities, while the Chinese were interested in the Czechoslovak attempt to reform state socialism in the late 1960s., a2_The author acquaints the reader with visits by Listy ''envoys'' to China, who acquainted their partners there with current developments in central Europe, including information about dissidents and the opposition movement. A special initiative as part of this collaboration was their attempt to get their own representatives involved in the Czech broadcasts of Radio Peking. Though they briefly succeeded in this, their plan to influence the content of transmissions to Czechoslovakia, and thereby make it an information source for listeners which would provide an alternative to state-controlled Czechoslovak mass media, ultimately came to naught: members of the Listy group worked at Radio Peking only as language advisers for the Czech broadcasts., Petr Orság., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Kniha, původně vydaná francouzsky pod titulem Itinéraire d’un Triangle Rose (Paris, Florent Massot 2010), vznikla na základě rozhovorů autora s Rudolfem Brázdou, posledním známým svědkem, jenž byl vězněn v nacistických koncentračních táborech z důvodu své homosexuální orientace. Recenzent rekapituluje Brázdův příběh a upozorňuje na různé aspekty nacistické perzekuce homosexuálů i postavení a života homosexuálních vězňů v koncentračních táborech. Na autorově podání mu schází zasazení biografického příběhu do širšího historického kontextu, vydání knihy ale považuje za cenné., The work under review, originally published in French as Itinéraire d’un Triangle rose (Paris: Florent Massot, 2010), is based on interviews that the author conducted with Rudolf Brázda, the last known witness of the men who were imprisoned in German concentration camps for their homosexuality. The reviewer outlines Brázda’s life story, and points to various aspects of the Nazi persecution of homosexuals and to the standing and lives of homosexuals while concentration-camp prisoners. Apart from feeling that the author should have put the biographical story into its broader historical context, the reviewer considers this a valuable publication., [autor recenze] Jakub Diviš., and Obsahuje bibliografii
Recenzentka analyzuje přínos publikace českého překladu knihy v kontextu současné světové diskuse o sovětských dějinách. Oceňuje přehlednou strukturu knihy, stručnost a srozumitelnost pro vysokoškolské studenty. Její vědecká hodnota však podle ní ustrnula v polovině devadesátých let minulého století, kdy kniha vyšla poprvé, protože český překlad nezohlednil výsledky patnáctiletého rozvoje zkoumání tohoto tématu a spokojil se s pouhým zpřehledněním názorů panujících koncem minulého století. Za jediné části knihy, které vyzývají dnešní historiky k hlubšímu zamyšlení, recenzentka považuje úvodní, blíže nevysvětlenou výtku britských autorů domnělému českému antikomunismu a závěrečnou současnou úvahu Víta Sommera o poměru československých komunistů ke Kominterně., The reviewer asks what contribution the Czech translation of McDermott and Agnew’s The Comintern: A History of International Communism from Lenin to Stalin makes in the context of contemporary international discussions of Soviet history. Although she appreciates the straightforward structure of the book, its concision, and its clarity for university students, she argues that its scholarship is stuck in the mid-1990s when the work was first published, because the Czech translation does not take into account the results of the fifteen years of research on the topic since then, and is satisfied to present a mere overview of the opinions that were dominant at the end of the last century. According to the reviewer, the only parts of the book that might provoke today’s historians to deeper thought are the introduction, the British authors’ reproaches, unexplained, of alleged Czech anti-Communism, and the conclusion, recently written by the Czech historian Vít Sommer, about the Czechoslovak Communists’ relationship with the Comintern., [autor recenze] Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografii
Kniha Igora Lukeše Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948 (Praha, Prostor 2014) přichází podle autora s řadou nových poznatků a postřehů, ocenění zaslouží především zmapování činnosti amerických tajných služeb v poválečném Československu, založené z velké části na nevyužitých pramenech. Diskutabilní je však Lukešova teze, že poválečné Československo bylo pro Američany zkušební laboratoří budoucího evropského vývoje a hrálo v tom smyslu pro ně klíčovou roli. Jestliže to mohlo platit v roce 1945, se zhoršováním mezinárodní situace jejich zájem o Československo rychle klesal a o dva roky později už věnovali prioritní pozornost jiným evropským zemím. Autor se dále věnuje tématu americké veřejné diplomacie a propagandy v poválečném Československu, které administrativa Spojených států přes naléhání velvyslance Laurence A. Steinhradta velmi podcenila a jež Lukeš ve své práci zcela pominul. Nelze tak přiřknout veškerou zodpovědnost za americký přístup právě Steinhardtovi, jak činí Lukeš., Igor Lukeš’s On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague (2012), published in Czech as Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948 (Prague: Prostor, 2014), offers, according to the reviewer, a number of fresh observations and new pieces of information, and it merits praise mainly for charting out the activity of the US secret services in post-war Czechoslovakia, which the author has achieved using largely hitherto unused sources. Nevertheless, Lukeš’s claim that for the Americans post-war Czechoslovakia was a laboratory of future European developments, playing a key role for them in that sense, is highly debatable. Though that may have been true in 1945, their interest in Czechoslovakia rapidly waned with the worsening international situation, and two years later their attention was primarily turned to other European countries. The author also considers American public diplomacy and propaganda in post-war Czechoslovakia, which the US Administration, despite the urgings of Ambassador Laurence A. Steinhardt, greatly underestimated, something Lukeš has completely ignored in this work. It is therefore unfair of Lukeš to assign all of the blame for the American approach to Steinhardt., and Jan Koura.
V tomto příspěvku seznamuje Jan Randák s šestým ročníkem Letní školy soudobých dějin, který byl jako tradičně určen v prvé řadě učitelům druhých stupňů základních škol a vyučujícím na středních školách. Ve dnech 24. až 26. června 2013 jej v Praze uspořádalo Středisko společných činností Akademie věd ČR spolu s Ústavem českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. and Jan Randák.
Recenzentka vychází z toho, že zrod socialistické kultury v Československu po únoru 1948 předjímal také nový přístup k urbánním konceptům a společenské funkci architektury, která začala být chápána jako prostředek aktivní proměny „přírodního prostředí“ v „životní prostředí“ a stala se tak politikem. První recenzovaná publikace je podle ní zatím jedinou větší prací věnovanou komplexní historii takzvané Nové Ostravy a jejích satelitních sídlišť, která v této nejprůmyslovější oblasti Československa od konce čtyřicátých let minulého století vznikala. Její autor zde sleduje sovětský vliv a problém sovětizace české architektury, zároveň se ale snaží vidět pod rouškou příklonu k sovětským vzorům návrat či počátek specifického československého vývoje. Ve druhé práci pak autor zaměřil pozornost na takzvané kulturní domy jako multifunkční zařízení určené k všestrannému vzdělávání veřejnosti, které se staly typickým dobovým fenoménem, jehož zhodnocení může poukázat nejen na hlavní rysy vývoje architektury a urbanismu za komunistického režimu, ale také na měnící se chápání společnosti, respektive „lidu“. Přes dílčí historické nepřesnosti a omyly obě publikace Martina Strakoše podle recenzentky znamenají jednoznačný přínos pro pochopení dobové atmosféry v architektonických a urbanistických kruzích a zároveň historikům umožňují nahlédnout do nepříliš prozkoumaných oblastí „budovatelské“ epochy., b1_The reviewer of these two publications starts from the premise that the birth of Socialist culture in Czechoslovakia after February 1948 also anticipated a new approach to the concepts of urban planning and the social function of architecture, which began to be understood as an active way to change the ‘natural environment’ into a ‘living environment’, and this function thus became policy. The first publication considered here, whose title translates as ‘The New Ostrava and its satellites: Chapters in the history of architecture from the 1930s to the 1950s’, is, according to the reviewer, so far the only large comprehensive history of what is called Nová Ostrava (New Ostrava) and its satellite housing estates, which were built in this region, the most industrial of Czechoslovakia, from the late 1940s onwards. Its author, Martin Strakoš, traces the Soviet influence and the question of the sovietization of Czech architecture, but also tries to see, beneath the veil of the inclination to Soviet models, a return to specifically Czechoslovak changes or the beginning of new developments. In the second work under review, whose title translates as ‘Community arts centres in the Ostrava region in the context of twentieth-century architecture and art: The cornerstones of society’, the author, again Strakoš, focuses on community arts centres (kulturní domy, literally ‘houses of culture’) as multipurpose facilities intended for the all-round education of the public, which became a typical phenomenon of the period, the assessment of which can help to throw light not only on the main features of the development of architecture and urban planning during the Communist regime, but also on changes in understanding society and the ‘people’., b2_Despite their occasional historical imprecision and mistakes, Strakoš’s two publications make, according to the reviewer, definite contributions to our understanding of the atmosphere amongst architects and urban planners at the time, and they also provide historians with insight into a largely neglected aspect of the era of ‘building Socialism’., [autor recenze] Doubravka Olšáková., and Obsahuje bibliografii