Řadový pozdně klasicistní nájemní dům (tzv. Bílý čáp). Na fasádě průčelí niky s klasicisujícími sochami. V prvním patře ženy v antických drapériích (Flora?), ve druhém patře vlevo Bakchus (opírá se o kmen stromu ovinutý révou, na hlavě věnec z révových listů, přehozená panteří kůže), vpravo tančící Bakchantka (v ruce tamburína?)., Baťková 1998, s. 387-8, and Sochy jsou kopiemi některých antických soch. Bakchus, typ odpočívající Bakchus oděný panteří kůží (např. Louvre, Reinach, s. 137, 139)
Původní klasicistní budova vybudovaná podle plánů Pollacka, byla na průčelí zdobena antikizujícími plastikami a reliéfy, byla však zničena v letech 1848-1849. Pak podle plánů Feszla vybudována nová, dvoupodlažní budova (1865). Za II. světové války opět poničena, rekonstrukce byla dokončena v roce 1980. Původní funkcí budovy byla zábava, koncertní a taneční sál. Dnes je využívána jako koncertní síň a galerie. Sochařská výzdoba: na sloupech nároží tančící dívky, nad vstupní arkádou zleva postava nahého pastýře s kloboukem na hlavě, v levé ruce má píšťaly, v pravé hůl, na ní přehozené rouno; postava dívky v antické drapérii s dvojitou píšťalou v rukách (múza); dívka s tamburínou (múza, nebo najáda), dívka s lyrou, na hlavě vavřínový věnec (múza); dívka s věncem na hlavě; nahý mladík držící činely., Déry 1991, s. 44, 185; Török 1997, 104-105; http://www.main.cz/knihovna/Brabek/uhry07.htm (21.6.2005), and Fasáda budovy je zdobena plastikami, vešměs s národní tématikou, většinou odkazuje na hrdiny národní minulosti. Nicméně některé plastiky jsou inspirovány antikou - socha pastýře se syrinx, múzy, tančící najády. Současníci budovu vnímali se smíšenými pocity (příliš neobvyklá stavba, příliš maďarská, hlavní fasáda příliš holá). Ilustrativní je dobový popis turisty z Čech, který navštívil Pešť v roce 1869. "Reduta na nábřeží. Kamenný tento obr, jehož sloh jest jakási podivná směs gotiky a byzantiky, shromažďující v ohromných svých sálech ročně na tisíce zábavy a tance milovného obecenstva maďarského, svědčí o veliké štědrosti obce, která se nezdráhala, obětovati bohyni tance více než jeden milion zlatých. Stavbu reduty provedl mezi lety 1859-65 pešťský architekt Feszl. Vstupme do reduty. Široké schody, vedoucí hlavním vchodem, rozdělují se v polovici své výšky na dvě větve, jež vedou na široký okrouhlý koridór, překlenutý stropem, jejž zdobí cyklus překrásných maleb na obmýtce, představující maďarskou národní báchorku o "kouzelné Heleně" (Tündér Ilona), provedený malíři Lotzem a Thanem. Jednotlivá skupení cyklu tohoto, jichž jest 12, jsou malována vesměs v zlatém poli. Kolmé zdi předsíně jsou pokryty alegorickými obrazy, představujícími hudbu, tanec, poesii, humor a lásku. Hudba jest znázorněna lýrou, nad níž se vznáší slavík; láska zkoumá levým svým ukazováčkem ostří šípu, co mezi tím Amor nad ní již druhý šíp z toulce svého vytahuje. Divné to znázornění lásky a přece snad pravdivé? Pravý obdiv vzbuzuje však hlavní sál, jehož délka obnáší 100, šířka 50 a výška 65 střevíců. Přeskvostné jeho upravení vrcholí ve čtyrech nárožních obrazech na stropu od M. Thana, znázorňujících alegoricky dle koncepce Rubensovy (vždy muž a žena) čtyři hlavní řeky království Uherského. Dunaj se vyznačuje mohutností svých dvou representantů, nad Tisou vznáší se v jasných mlhách délibáb (fatamorgana uherských pust) a po boku representanta Drávy stojí žena v srbském národním oděvu. Za párem, představujícím Sávu, stojí pohraničné znamení, římský terminus a v pozadí se vypíná kupole turecké mečety. Na severním konci sálu jsou na obou proti sobě stojících stěnách ještě dvě památné malby na obmítce, z nichž představuje jedna, provedená Moricem Thanem, "Attilovy hody" dle líčení římského historika Prisca a druhá krále Matyáše Korvína, jak vítězí v turnaji nad českým rytířem Holubářem (!) od Alexandra Wagnera. Pozornost naši poutaly zvláště "hody Attilovy". Zasmušilý král Hunů sedí zde na skvostném trůnu obklopen svými bojovníky a naslouchá zpěvům svých bardů; opěvujících hrdinské činy otců a válečnou slávu dob minulých. V předu jest vyobrazena skupina hrdina, ještš v plném květu mužného věku a jeden vážný sedící starec s bílým vousem; v tváři oněch dychtivosť po boji, zraky jiskrné, pěstě zaťaté - v tváři tohoto melancholický klid - zadumal se do časů dávnominulých. Jak divně se asi nese Attila, tento zasmušilý "bič boží", uprostřed párků tančících "frangais"."