Tento diskusní příspěvek odpovídá na nedávné kritiky analytického pojmu mysli nabídnuté Tomášem Machulou a zpochybňuje jeho doporučení, abychom se vrátili k tomistickému pojetí racionální duše. Autor se snaží ukázat, že Machula ve svých kritikách jak Descartova pojmu mysli, tak současné analytické filosofie mysli přehlíží ústřední roli vědomí. Dále upozorňuje, že Machula při svém mapování současných teorií mysli opomíjí přístup teoretiků duálního atributu a že jeho kritice fyzikalismu, jakkoli může být účinně uplatňována proti teorii identity, se nedaří vyrovnat se s funkcionalismem, který je od 60. let 20. století nejrozšířenější formou fyzikalismu. Autor se také pokouší ukázat, že pojetí tomistické racionální duše – o nic méně než pojem karteziánské myslící substance – s sebou přináší závažné obtíže z hlediska vysvětlení lidské evoluce. V této souvislosti autor zpochybňuje Machulovo tvrzení, že tomistický pojem duše může být pochopen a oceněn nezávisle na teologickém rámci, ve kterém vznikl., This discussion piece responds to the recent criticisms of the analytical concept of mind offered by Tomáš Machula and questions his recommendation that we return to the Thomist concept of the rational soul. In particular, it is argued that Machula overlooks the central role of consciousness both in his criticisms of Descartes’ concept of the mind and of recent analytical philosophy of mind. In addition, it is argued that Machula ignores the work of dual-attribute theorists in his mapping of contemporary theories of mind, and that his critique of physicalism, while it may be effective against identity theory, fails to properly address functionalism, the most popular form of physicalism since the 1960s. It is also argued that the Thomist rational soul – no less than the Cartesian mental substance – creates serious difficulties for an account of human evolution. In this latter context doubt is raised about Machula’s claim that the Thomist concept of soul can be understood and appreciated independently of the theological framework in which it was developed., and James Hill.
The article focuses on social context and consequences of Descartes´s method. The method demands rejection of human society as an intrusion into the development of human rationality. Though a declared acceptance of human society in its historically established facility makes part of this rejection, it is necessary to defend oneself against it at first. The philosopher of method defends himself against society not only by means of isolation, but by external integration as well. When thus secured, he convinces the authorities not only about social harmlessness of his method, but also about its usefulness. He presents his method as ready to contribute a great deal to stability or to solid foundation of hitherto society. But even this cautious claim is guided by a pursuit of protection - now of the protection by authorities - for the benefit of the most important thing in the human world, the method itself, and the freedom of reason., Richard Zika., and Obsahuje seznam literatury