Cílem Rortyho článku „Analytická a konverzační filosofie“ je nahrazení distinkce mezi analytickou a kontinentální filosofií rozlišením mezi filosofií analytickou a filosofií konverzační. Tím dojde při nahlížení rozdílu mezi oběma typy filosofie k odstranění geografického hlediska, které, ač samo o sobě poskytuje určitou možnost rozlišit jednotlivé typy filosofů, není dle Rortyho ve skutečnosti určující. Tento rozdíl spočívá především v odlišném náhledu filosofie na sebe samotnou, na smysl a cíle své práce. Spočívá v odpovědi na otázku, zda filosofie může něco poznávat takové, jaké to doopravdy je, či nikoli a zda se může vydat po cestě vědy, či by měla naopak vnímat sebe sama spíše jako konverzaci a rozvíjení kulturního uvažování., The aim of Rorty’s article Analytic and conversational philosophy is to replace the distinction between analytic and continental philosophy with a distinction between analytic and conversational philosophy. This is achieved through a perception of the difference between the two types of philosophy that rejects the geographical viewpoint which, though it may provide a certain possibility of distinguishing the specific types of philosophy, is not in Rorty’s view really decisive. The difference consists above all in the distinctive view of philosophy of itself, and of the sense and aim of its endeavour. It consists in the response to the question of whether philosophy can or cannot know something as it really is; whether it can follow the path of science; or whether it should rather perceive itself as a conversation and an opening up of cultural reflection., and Richard Rorty.
Autor naznačuje způsob, jak uplatnit fenomenologii při studiu takových společenských jevů, jako je autorita. Ty představují osobní zážitky ve veřejném prostoru, zároveň subjektivní a objektivní, tedy doslova fenomena. Potíž s fenomenologií je její sklon k subjektivismu, který Husserl neúspěšně řeší pojetím transcendentálního ega a Heidegger pojetím rozhodné přítomnosti. Problém se jeví jako neřešitelný, pokud chápeme svět jako prvotně nesmyslný. Řešení je možné, pokud svět chápeme vitalisticky jako z podstaty smysluplně uspořádaný teleologickým zaměřením života k naplnění. Ani transcendentální ego, ani rozhodné Dasein nepotřebuje svět osmyslnit. Svět je předreflektivně smysluplný jako svět života, jak vystupuje u francouzských fenomenologů či v a-subjektivní fenomenologii Jana Patočky., The purpose of this study is to suggest a way of making phenomenology available for the study of social phenomena like authority, which the subject experiences in a public space. Phenomenology is ideally suited to the purpose – except for its inherent tendency to subjectivism. Neither Husserl’s solution – the transcendental ego – nor Heidegger’s solution – the entschlossene Dasein – will do. The problem remains insolvable as long as we regard the world as initially meaningless. It disappears when we set out with a vitalist conception of the world as intrinsically meaningful in virtue of the initial purposive orientation of life to fulfilment. Neither a transcendental ego, nor a determined Dasein, but life itself is the key to prereflective intelligibility, as in the work of French phenomenologists or in Jan Patočka’s a-subjective phenomenology., and Erazim Kohák.
Autor naznačuje způsob, jak uplatnit fenomenologii při studiu takových společenských jevů, jako je autorita. Ty představují osobní zážitky ve veřejném prostoru, zároveň subjektivní a objektivní, tedy doslova fenomena. Potíž s fenomenologií je její sklon k subjektivismu, který Husserl neúspěšně řeší pojetím transcendentálního ega a Heidegger pojetím rozhodné přítomnosti. Problém se jeví jako neřešitelný, pokud chápeme svět jako prvotně nesmyslný. Řešení je možné, pokud svět chápeme vitalisticky jako z podstaty smysluplně uspořádaný teleologickým zaměřením života k naplnění. Ani transcendentální ego, ani rozhodné Dasein nepotřebuje svět osmyslnit. Svět je předreflektivně smysluplný jako svět života, jak vystupuje u francouzských fenomenologů či v a-subjektivní fenomenologii Jana Patočky., The purpose of this study is to suggest a way of making phenomenology available for the study of social phenomena like authority, which the subject experiences in a public space. Phenomenology is ideally suited to the purpose – except for its inherent tendency to subjectivism. Neither Husserl’s solution – the transcendental ego – nor Heidegger’s solution – the entschlossene Dasein – will do. The problem remains insolvable as long as we regard the world as initially meaningless. It disappears when we set out with a vitalist conception of the world as intrinsically meaningful in virtue of the initial purposive orientation of life to fulfilment. Neither a transcendental ego, nor a determined Dasein, but life itself is the key to prereflective intelligibility, as in the work of French phenomenologists or in Jan Patočka’s a-subjective phenomenology., and Marek Hrubec.
Autorka článku vypracovává kritickou diagnózu proměn konceptu emancipace žen, k nimž dochází jak v důsledku prosazování širších společensko-ekonomických změn, tak expanze trhu do většiny oblastí společenského života. V první části je stručně nastíněn historický kontext, v němž se rozvíjely snahy o prosazení feministického emancipačního projektu. Ačkoli se některé feministické požadavky postupně prosadily a staly se součástí hodnot euroatlantické kultury, emancipace žen ve smyslu odstranění útlaku a podřízení žen ve všech oblastech společenského života, tedy nejen v politické, ale i ekonomické, sociální a kulturní, se dosáhnout nepodařilo. Ve druhé části autorka ukazuje, že pozdní modernita uvedla do pohybu dynamiku, v jejímž rámci je koncept emancipace žen v procesu snah o jeho prosazení redefinován a v pozměněném společenském kontextu posléze deformován až do té míry, že se stává svou vlastní antitezí. Tradiční autoritářství, proti kterému se feministické pojetí emancipace vymezovalo, bylo v pozdně moderních společnostech nahrazeno mocensko-ekonomickou strukturou společnosti, ve které funguje trh jako autoritářský princip organizace společenských vztahů. Na základě reflexe této dynamiky autorka předkládá sociálně filosofický rozbor deformované emancipace. Ve třetí části obecnou tezi deformované emancipace aplikuje na specifické vztahy péče a problém komodifikace péče, jejichž prostřednictvím ilustruje zablokování emancipace žen trhem charakterizovaným autoritářskými imperativy., The author develops a critical diagnosis of the changing interpretations of the concept of emancipation of women due to broader socio-economic transformations and the expansion of the market into most domains of social life. In the first part she briefly outlines the historical context in which the feminist emancipation claims were put into practice. Even though some of these claims were successfully integrated into the body of Euro-Atlantic cultural norms, the emancipation of women, in the sense of the elimination of oppression and subjection of women in all aspects of social life, not only in political but also in economic, social and cultural life, has not been accomplished. In the second part, the author argues that late-modernity set into motion a dynamic in which the concept of emancipation was distorted to such a degree that it became its own antithesis. The traditional authoritarianism, against which feminist conception of emancipation was defined, was in late-modern societies replaced by the power-economic structure of society in which the market serves as the authoritarian principle for the organisation of social life. On the basis of reflection on this dynamic the author proposes a socio-philosophical analysis of distorted emancipation. In the final part, the author specifies the abstract thesis of distorted emancipation using care relations and the issue of commodification of care as a way to exemplify anti-emancipatory forces within the market with its authoritarian imperatives., and Zuzana Uhde.
Záměrem této studie je interpretovat Hegelovu tezi, že filosofie dějin je teodiceou. Interpretace postupuje v několika krocích: (1) Na příkladu Hegelovy formulace problému zla ukazuji, že jsou v ní přítomny dvě roviny: teoretická a praktická. Hegel se na jedné straně domnívá, že dějiny jsou přístupné rozumovému poznání, a na druhé straně je přesvědčen, že toto poznání může v důsledku vést ke smíření myšlení a skutečnosti, resp. člověka a světa (včetně existujícího zla). (2) Uvedené domněnky objasňuji v kontextu teze týkající se přítomnosti rozumu v dějinách, přičemž seznamuji s Hegelovou koncepcí rozumu. (3) Následně rozlišuji dva výkladové modely minulých a přítomných událostí: mechanistický a teleologický. Toto rozlišení je mj. motivováno dvěma skutečnostmi: za prvé tím, že dějinní aktéři jednají intencionálně, a za druhé tím, že v tomto svém jednání nevědomě uskutečňují svou povahu, kterou je svoboda. (4) Tezi, že filosofie dějin je teodiceou, se v dalším pokouším odstínit od moralismu a fatalismu. (5) Na závěr uvádím důvody v neprospěch instrumentalistické interpretace Hegelovy filosofie dějin., The aim of this paper is to develop Hegel’s thesis that the philosophy of history is a theodicy. My interpretation proceeds by several steps: Firstly, I examine Hegel’s formulation of the problem of evil and show that his solution has two interconnected dimensions: theoretical and practical. Accordingly, it operates with two presuppositions: (a) history is accessible to rational inquiry, and (b) this kind of inquiry can reconcile a man with the actual world, including existent evil. My next step is to further develop the first presupposition in the context of the thesis about reason in history, and I analyse Hegel’s peculiar understanding of “reason”. I then distinguish two ways of explaining present and past events: mechanical and teleological, and I clarify why teleological explanations are unavoidable. Within the teleological I differentiate two models: intentional and functional. This distinction is motivated by two circumstances: (1) historical agents act intentionally, and in doing so (2) they also unintentionally actualize their own nature, i.e. freedom. Subsequently, I approach the thesis about the philosophy of history as a theodicy. I contrast Hegel´s own position to moralism and fatalism. The last section gives some reasons against an instrumentalist interpretation of Hegel’s philosophy of history., and Ivan Landa.
Teorie fikčních světů se ve světovém kontextu rozvíjí od sedmdesátých let minulého století a od svých počátků je inspirována nejrůznějšími logickými a filozofickými koncepty. Dnes její plně ustavená forma nabízí konkrétní nástroje a strategie vhodné pro řešení široké škály literárně teoretických problémů. Samotné založení teorie fikčních světů je spojeno se jménem Lubomíra Doležela, který později její vývoj obohacuje o klíčové rozlišení mezi extensionální a intensionální strukturou fikčních světů. Tato distinkce rozvíjí budoucí instrumentální potenciál celé teorie. Nicméně i díky Doleželovu následnému bádání v oblasti fikčních a historických narativů se jedním ze současných použití této teorie stala její aplikace na otázky identity literatury a podstaty fikce a fikčnosti literárních děl., The theory of fictional worlds has developed, in the world context, since the 1970s and has, from its beginnings, been inspired by various logical and philosophical concepts. Today, in its fully established form, it offers concrete instruments and strategies suited to the solution of a wide range of literary-theoretical problems. The actual founding of the theory of fictional worlds is linked with the name of Lubomír Doležel, who later enriched its development with the key distinction between the extensional and intensional structures of fictional worlds. This distinction has enhanced the future instrumental potential of the whole theory. Nevertheless, due also to Doležel’s subsequent research in the area of fictional and historical narratives, one contemporary use of this theory has become its application to the questions of the identity of literature and the basis of fiction and the fictionality of literary works., and Bohumil Fořt.
Poté co se logika ve dvacátém století podstatným způsobem opřela o matematiku (podobě jako některé další vědy), začala se objevovat i celá řada prací, které pod hlavičkou logika obsahují v podstatě matematiku. Začalo se hovořit o matematické logice (což bylo ovšem interpretováno různým způsobem, někdy právě jako označení jisté čistě matematické disciplíny vzešlé z logiky, jindy jako aplikace na základy matematiky a opět jindy jako logika provozovaná matematickými prostředky). Někteří filosofové, které zajímala logika, ale nijak specificky matematika, proto začalil razit termín filosofická logika, který měl znovu nastolit rovnováhu mezi filosofickým a matrmatickým aspektem logiky. Problém je ovšem v tom, že tento termín velice rychle získal celou plejádu různých významů, které zcela zatemňují to, co by se mělo pod jeho hlavičkou dělat; a v této situaci se navíc zcela na okraj logiky dostává to, co dává logice její raison d´etre a co ji stále ukotvuje v realitě - totiž zkoumání a kritické hodnocení pravidel, kterými se řídí naše argumentace a v jistém smyslu i naše usuzování. Domnívám se, že tuto situaci je třeba řešit tak, že si zopakujeme, co má být cílem logiky a uděláme si pořádek v tom, co z toho, co se dnes pod hlavičkou logika provozuje, je k tomuto cíli schopno nějak skutečně přispět., Since, in the twentieth century, logic has come to essentially rest upon mathematics (just like a lot of other sciences) there began to appear many works which, under the title ´logic´, contained what is basically mathematics. There emerged them term mathematical logic (which was however interpreted in various ways, sometimes precisely to indicate a certain purely mathematical discipline resulting from logic, sometimes as the application of logic to the foundations of mathematics and sometimes also as logic undertaken by mathematical means). Some philosophers interesed in logic, but not specifically in mathematics, therefore began to use the term philosophical logic as a way of reinstating a balance between the philosophical and mathematical aspects of logic. There is a problem however in that this term very quickly acquired a whole range of different meanings which have essentially blurred what should be done under this heading; and, moreover, this situation made the very raison d´etre of logic, which grounds it in reality - viz. examination and critical evaluation of the rules which govern our argumentation nad, in a certain sense, our reasoning -, move to a periphery of logic. This situation should be resolved, I belive, by our revisiting the question of what should be the aim of logic, and by clarifying to what extent that which goes under the title logic can really contribute to this aim., and Jaroslav Peregrin.
Cílem předloženého textu je kritické zhodnocení filosofických reflexí teorie chaosu, které byly předloženy především v textech Stephena Kellerta a Petera Smithe. Tento cíl je přitom potřebnou propedeutikou k vlastnímu zkoumání sémantického pojetí teorií (semantic view of theories) v kontextu teorie chaosu. Vlastní text je rozčleněn na tři části: (1) Transcendentální nemožnost, (2) Epistemologie chaosu a (3) Nová podoba idealizace. V první a druhé části autor nejprve zkoumá Kellertovo pojetí transcendentální nemožnosti určitých predikcí v teorii chaosu, následně se soustřeďuje na sadu vlastností modelů teorie chaosu (holismus, experimentalimus a diachronie) a konečně na povahu porozumění, kterého je v teorii chaosu dosahováno (kvalitativní předpovědi, odhalování geometrických mechanismů a nalézání řádu). Ve třetí části autor zkoumá otázku povahy idealizace, objevující se v souvislosti s fraktální geometrií a představující páteř teorie chaosu. Klíčovou otázkou přitom je, zda objekty s nekonečnou složitostí mohou být vhodnými modely fyzikální reality., The aim of this article is to critically appraise the philosophical reflexions of chaos theory which have been advanced in the texts of Stephen Kellert and Peter Smith. This aim constitutes, at the same time, a necessary propaedeutic to the actual investigation of the semantic view of theories in the context of chaos theory. The text itself is divided into three parts: (1) Transcendental impossibility, (2) Epistemological chaos, and (3) A new idealisation. In the first and second parts, the author begins by examining Kellert’s conception of the transcendental impossibility of certain predictions in chaos theory, subsequently he concentrates on the set of properties of the models of chaos theory (holism, experimentalism and diachrony), and finally on the character of the understanding which is arrived at by chaos theory (qualitative forecast, the uncovering of geometrical mechanisms and the discovery of order). In the third part, the author investigates the question of the character of the idealisation that reveals itself in the context of fractal geometry, constituting the backbone of chaos theory. The key question here is whether objects with infinite complexity can be appropriate models for physical reality., and Lukáš Zámečník.
Richard Rorty, americký filosof (1931-2007), bývá považován za jednoho z nejvlivnějších myslitelů poslední doby. Jeho hlavní teze se soustředí na kritiku reprezentacionalismu, tedy ambici klasické moderní filosofie poznávat přírodu v zrcadle lidské mysli. Odtud Rorty přechází v oblasti poznání, ale i společenské kritiky bigotnosti, k dílu Johna Deweye a chápe ho v zásadě relativisticky. Cílem tohoto článku je ukázat, kde jsou limity tohoto Rortyho relativismu a jak před ním zachránit Rortyho původní kritiku reprezentacionalismu. Navazuje se v něm na intenzivní debaty mezi pozdním Rortym a jeho kritiky a zejména na filosofii přírodních věd, která je v Rortyho díle výmluvně postavena stranou. Článek jako východisko z rortyánského relativismu nabízí pojem „otevřené autority“ a nový filosofický pohled, stále však ukotvený v tradici amerického pragmatismu, na lidskou racionalitu., Richard Rorty, American philosopher (1931-2007) is considered to be one of the most influential thinkers of recent times. His main thesis centres on a critique of representationalism – of the ambition of classical modern philosophy to comprehend nature in the mirror of the human mind. From here Rorty then moves through the area of knowing, and also of a social critique of bigotry, to the work of John Dewey, whom he understands in a fundamentally relativistic way. The aim of this article is to determine the limits of Rorty’s relativism, and to show how we might preserve Rorty’s original critique of representationalism despite these limits. Mention is made of the intensive debates between the late-Rorty and his critics, especially in the area of the philosophy of natural science which, in Rorty’s work, is tellingly left to one side. The article offers, as a way out of Rortian relativism, the concept of “open authority” and a new philosophical view, still in the tradition of American pragmatism, of human rationality., and Boris Cvek.
Hlavním cílem článku je nabídnout základní výklad filosofie osvobození Enriqua Dussela, která představuje jednu z alternativních reflexí modernity z pozice utlačovaných. Výklad se soustředí na kulturní a filosofické zdroje filosofie osvobození. Důležitým východiskem textu je zarámování filosofie osvobození do kontextu postkolonialismu (Frantz Fanon, Edward W. Said a další). V tomto kontextu je důležitá metodologie dekolonizace myšlení, spočívající v odhalování hlubokých koloniálních tendencí v evropské epistemologii a ontologii. Další ústřední kategorií filosofie Enriqua Dussela je – kromě konceptu osvobození – ovšem také pojem exteriority, kterému věnuji nemalou část svého textu., The main goal of this article is to provide a basic interpretation of Enrique Dussel‘s philosophy of liberation which is one of the alternative analyses of modernity from the point of view of the oppressed. The analysis concentrates on the cultural and philosophical sources of the philosophy of liberation. The important point of departure is postcolonialism (Frantz Fanon or Edward W. Said for example) and in the postcolonial context the methodology of the decolonization of thought-processes is fundamental. The core of this methodology is the revelation of the colonial tendencies hidden in European epistemology and ontology. The main part of the text is dedicated to an analysis of liberation and exteriority., and Ondřej Lánský.