The discussion study takes as its starting point the thinking, which Professor Šmajs and others presented in Filosofický časopis 6, 2013 on evolutionary ontology. The author shows an enduring aspect of evolutionary ontology: ontology as the product of human culture attains to knowledge that has the seeming character of objective truth - it thus expresses the true nature of the ontic order of nature. This is not, however, the usual nonsense of inconsistent philosophy. The author of the text identifies as lying behind the step Kantian and Hegelian strategies which make possible this shift from the order of culture to the order of nature. These strategies are (i) a sign of the grounding of Professor Šmajs´ ideas in early-modern thinking; and (ii) they are the cause of a strongly anthropocentric attitude, which unwittingly influences the system of evolutionary ontology. At the end of the study, the author points to the fact that it would be more appropriate for evolutionary ontology if its proponents were able to give up their early-modern argumentative approach, and thus rid themselves of their strong anthropocentrism. In this way they would be able to avoid the conceptual conflict which makes evolutionary ontology "frozen" from within., Radim Šíp., and Obsahuje poznámky a bibliografii
„Silná“ forma hylemorfismu, podle které je živá bytost metafyzicky složena ze substanciální formy a zcela neurčité první látky, je neslučitelná s novověkou přírodovědou: schopnost mít prožitky, subjektivita, v různém stupni základní vlastnost živého, má proti sobě nikoliv neurčitou, ale už samostatně strukturovanou hmotu. „Duše“ nemůže působit jako zdroj makro-struktury organismu, kterým je interakce atomů a molekul chovajících se podle (deterministických) zákonů. Tyto zákony působí stejně uvnitř těla i mimo něj. Ještě méně může být podstatná forma odpovědná za konfiguraci vrstvy atomových jader, která se na životních funkcích jako taková vůbec nepodílí a energeticky tyto funkce velmi podstatně přesahuje. Z těchto a podobných důvodů byla idea hylemorfismu nahrazena polaritou subjektivity (mysli) a těla. Současná „organická“ škola (Varela, Jonas, Thompson, Spahn aj.) se snaží v aristotelském stylu sblížit ducha s přírodou poukazem na strukturní (formovou) jednotu živé bytosti. Je si však zároveň vědoma, že forma poukazuje na specifickou jednotu živé bytosti jen tehdy, je-li viděna „zvnitřku“ bytostí, jako jsme my – vtělené subjektivity s jejich qualii a moralii, která se pomocí „formy“ vyjádřit nedají. „Forma“ svou podstatou spadá do kategorie toho, co je popsatelné ve 3. osobě, a jako taková proto neřeší dnešní „těžký problém“ vztahu mysli a těla., A “strong” form of hylomorphism, according to which a living being is the metaphysical composition of a substantial form and of totally indeterminate first matter, is incompatible with modern natural science: the ability to have experiences, subjectivity, to differing degrees the basic property of the living, encounters not an indeterminate matter, but a matter already independently structured. A “soul” cannot function as the source of the macro-structure of an organism, which source is represented, instead, by the interaction of atoms and molecules that behave according to the same (deterministic) laws to which they are subjected outside the living body. Even less can the substantial form be responsible for the configuration at the level of atomic nuclei which do not take part, as such, in living functions and which, in terms of energy, vastly exceed such functions. For these and similar reasons, the idea of hylomorphism has been replaced by the polarity of subjectivity (mind) and body. The contemporary “organic” school (Varela, Jonas, Thompson, Spahn, and others) attempts, in the Aristotelean way, to bring mind closer to nature by pointing to the structural (formal) unity of a living being. This school is, however, conscious of the fact that a form can point to the specific unity of a living organism only if it is seen from “within” beings such as us – i.e. embodied subjectivities, with their qualia and moralia, which cannot be expressed by means of a “form”. Form, in the end, belongs to a category that is describable only in the third person, and therefore, as such, does not resolve today’s “hard problem” of the relation between mind and body., and Jiří Vácha.
V sociální a politické teorii dnes stojíme před úkolem komplexního uchopení paradigmatu globálních interakcí charakterizovaného pluralitou sociálních aktérů a zájmových konfliktů. Založení kritické teorie globálních interakcí je spojeno s řešením teoreticko-metodologických otázek i věcných problémů analýzy a interpretace. Jde o poměr kritické analýzy reálných procesů a normativněutopické projekce sociální změny. Věcné problémy jsou spojeny s analýzou předpokladů a překážek utváření globální společnosti a politiky a s tím, jak jsou vymezovány ve své komplexitě., In social and political theory today we are presented with the task of arriving at a complex understanding of the paradigm of global interaction in which there is a plurality of social actors and conflicts of interest. The grounding of a critical theory of global interactions is connected with a resolution of theoretico-methodological questions and of detailed problems of analysis and interpretation. At issue is the relation between a critical analysis of realistic processes and normatively-utopian projections of social change. The detailed problems are connected with an analysis of the assumptions and obstacles when creating a global society and global politics, and with the question of how they are to be defined in their complexity., and Oleg Suša.
Autor polemizuje s názorem, který nedávno vyjádřili Tomáš Machula a David Peroutka, že materialismus, převažující v současné filosofii mysli, by měl být nahrazen tomistickým hylemorfismem. Polemika se zaměřuje na dva aspekty Machulova a Peroutkova argumentu. Za prvé, na jejich předpoklad, že současná preference materialismu je výsledkem náhody (neznalosti faktu, že kromě materialismu a dualismu se nabízí i hylemorfismus). Tento předpoklad si ovšem neporadí s faktem, že dualismus byl kritizován již v 17. století, ale materialismus se prosadil až v polovině minulého století. Za druhé, autor souhlasí, že tomistický hylemorfismus lze aktualizovat, a to dokonce úspěšněji, než jak se to podařilo Machulovi s Peroutkou. Této aktualizaci je však třeba obětovat některé metafyzicky neúnosné představy – konkrétně představu duše jako nemateriální substance nezávislé na těle., The author disputes the view, expressed recently by Tomáš Machula a David Peroutka, that materialism, dominant in contemporary philosophy of mind, should be substituted by Thomist hylomorphism. The critique focuses on two aspects of Machula and Peroutka’s argument. Firstly, on their assumption that the contemporary preference for materialism is the result of chance (ignorance of the fact that in addition to materialism and dualism the position of hylomorphism is also available). This assumption fails to take into account the fact that dualism was already the subject of criticism in the 17th century, but materialism only became properly established in the mid-twentieth century. Secondly, the author argues that Thomist hylomorphism can be updated in a more fruitful way than that proposed by Machula and Peroutka. This updating requires us, however, to sacrifice certain metaphysically unsustainable ideas – in particular the idea that the soul is a non-material substance independent of the body., and Tomáš Hříbek.
Tento diskusní příspěvek odpovídá na nedávné kritiky analytického pojmu mysli nabídnuté Tomášem Machulou a zpochybňuje jeho doporučení, abychom se vrátili k tomistickému pojetí racionální duše. Autor se snaží ukázat, že Machula ve svých kritikách jak Descartova pojmu mysli, tak současné analytické filosofie mysli přehlíží ústřední roli vědomí. Dále upozorňuje, že Machula při svém mapování současných teorií mysli opomíjí přístup teoretiků duálního atributu a že jeho kritice fyzikalismu, jakkoli může být účinně uplatňována proti teorii identity, se nedaří vyrovnat se s funkcionalismem, který je od 60. let 20. století nejrozšířenější formou fyzikalismu. Autor se také pokouší ukázat, že pojetí tomistické racionální duše – o nic méně než pojem karteziánské myslící substance – s sebou přináší závažné obtíže z hlediska vysvětlení lidské evoluce. V této souvislosti autor zpochybňuje Machulovo tvrzení, že tomistický pojem duše může být pochopen a oceněn nezávisle na teologickém rámci, ve kterém vznikl., This discussion piece responds to the recent criticisms of the analytical concept of mind offered by Tomáš Machula and questions his recommendation that we return to the Thomist concept of the rational soul. In particular, it is argued that Machula overlooks the central role of consciousness both in his criticisms of Descartes’ concept of the mind and of recent analytical philosophy of mind. In addition, it is argued that Machula ignores the work of dual-attribute theorists in his mapping of contemporary theories of mind, and that his critique of physicalism, while it may be effective against identity theory, fails to properly address functionalism, the most popular form of physicalism since the 1960s. It is also argued that the Thomist rational soul – no less than the Cartesian mental substance – creates serious difficulties for an account of human evolution. In this latter context doubt is raised about Machula’s claim that the Thomist concept of soul can be understood and appreciated independently of the theological framework in which it was developed., and James Hill.
řednosti recenzované knihy jsou následující. Autor rozvíjí svou vlastní teorii a zaujímá kritický postoj k takovým autoritám politické filosofie, jakými jsou Rawls, Taylor či Honneth. Dále je to systematičnost výkladu. Tato studie se zaměřuje především na sporné body Hrubcova díla. Kritika je příliš vázána na pospolitost. V knize se objevuje komunitaristická tendence vzdálená tradici kritické teorie. Autor nepromýšlí vztah mezi pospolitostí a společností. Zásadním problémem je, že Marek Hrubec sice rozšiřuje zorné pole současné kritické teorie o témata první generace frankfurtské školy, např. o společenské struktury nebo obsahovou normativitu (spravedlivá a svobodná společnost), ale uchopuje je prostřednictvím Honnethovy a Taylorovy teorie uznání, která pro svůj formální charakter běží mimo ně. Tato témata tak zůstávají v teoretickém vakuu., The book under review has the following merits: the author develops his own theory and adopts a critical approach to such authorities in political philosophy as Rawls, Taylor, and Honneth; in addition the account given is systematic. This study concentrates primarily on the controversial points of Hrubec’s work. The critique is overly concerned with solidarity. In the book there are to be found communitarian tendencies that are foreign to the tradition of critical theory. The author has not thought through the relationship between solidarity and society. The basic problem is that Marek Hrubec, though he widens the view of contemporary critical theory so as to address themes in the first generation of the Frankfurt School, such as social structures and content normativity (a just and free society), understands these themes by means of Honneth’s and Taylor’s theory of recognition which, because of its formal character, is not relevant to them. These themes therefore remain in a theoretical vacuum., and Michael Hauser.
Cieľom tejto štúdie je vyvrátiť časté a stále sa objavujúce kritické námietky voči temer štyri dekády starému Singerovmu antidruhistickému argumentu, ktoré sú založené predovšetkým na jeho nepochopení. Nepochopený je nielen samotný argument, ale aj Singerovo metodologické východisko, ktoré sme nazvali „Singerova etická britva“. V práci ukazujeme, prečo nie je možné zamietnuť Singerov utilitaristický argument len preto, že odmietame utilitarizmus en bloc. Rovnako tak ukazujeme, prečo nie je namieste obviňovať Singera z toho, že nerozšíril svoju etiku aj na rastliny a neživú prírodu. Opak je pravdou, pretože Singer jasne demonštruje, ako môže byť environmentálna etika vzťahujúca sa na ochranu divočiny založena na tom istom princípe rovnakého zvažovania záujmov, vďaka ktorému je druhizmus morálne neprijateľný., The aim of this study is to refute the frequent and repeated critical objections to Singer’s almost four-decades-old argument against speciesism. These objections are based, above all, on misunderstanding. There is misunderstanding not only of the argument itself, but also of Singer’s methodological starting point, which we have termed “Singer’s ethical razor”. In the text we show why it is not possible to reject Singer’s utilitarian argument only by rejecting utilitarianism en bloc. In the same way, we show why it is not appropriate to charge Singer with failing to extend his ethics to include plants and lifeless nature. In fact the opposite is true because Singer clearly demonstrates how environmental ethics relating to the protection of the wild can be based on the same principle of the equal consideration of interests which is the basis for the moral unacceptability of speciesism., and Peter Sýkora.