Richard Rorty, americký filosof (1931-2007), bývá považován za jednoho z nejvlivnějších myslitelů poslední doby. Jeho hlavní teze se soustředí na kritiku reprezentacionalismu, tedy ambici klasické moderní filosofie poznávat přírodu v zrcadle lidské mysli. Odtud Rorty přechází v oblasti poznání, ale i společenské kritiky bigotnosti, k dílu Johna Deweye a chápe ho v zásadě relativisticky. Cílem tohoto článku je ukázat, kde jsou limity tohoto Rortyho relativismu a jak před ním zachránit Rortyho původní kritiku reprezentacionalismu. Navazuje se v něm na intenzivní debaty mezi pozdním Rortym a jeho kritiky a zejména na filosofii přírodních věd, která je v Rortyho díle výmluvně postavena stranou. Článek jako východisko z rortyánského relativismu nabízí pojem „otevřené autority“ a nový filosofický pohled, stále však ukotvený v tradici amerického pragmatismu, na lidskou racionalitu., Richard Rorty, American philosopher (1931-2007) is considered to be one of the most influential thinkers of recent times. His main thesis centres on a critique of representationalism – of the ambition of classical modern philosophy to comprehend nature in the mirror of the human mind. From here Rorty then moves through the area of knowing, and also of a social critique of bigotry, to the work of John Dewey, whom he understands in a fundamentally relativistic way. The aim of this article is to determine the limits of Rorty’s relativism, and to show how we might preserve Rorty’s original critique of representationalism despite these limits. Mention is made of the intensive debates between the late-Rorty and his critics, especially in the area of the philosophy of natural science which, in Rorty’s work, is tellingly left to one side. The article offers, as a way out of Rortian relativism, the concept of “open authority” and a new philosophical view, still in the tradition of American pragmatism, of human rationality., and Boris Cvek.
Studie zkoumá možná východiska pozdněobrozenské filosofie zdravého českého rozumu. Poukazuje na podobnost mezi jejími cíli a cíli německé protischolastické a protikantovské (obecně protiidealistické) osvícenské filosofie konce 17. a 18. století. Všechny uvedené směry zdůrazňovaly potřebu pěstovat filosofii v národním jazyce široce srozumitelným způsobem a volaly po praktické užitečnosti filosofie a vyhýbání se samoúčelné metafyzice. Závěrem je nastolena otázka, zda lze za těmito podobnostmi nalézt i hlubší souvislost. Karel Havlíček a Vilém Gábler, nejvýznamnější představitelé filosofie zdravého českého rozumu, se k žádným německým idejím nehlásili. České pozdněosvícenské spory (myšleno zemsky) o ráz zdejší vědy, jak je odráží střet mezi stoupenci univerzitního profesora krásných věd Carla Heinricha Seibta a přírodovědce Ignaze von Borna o to, zda má česká věda směřovat ke krasodušství, nebo k přírodovědnému ovládnutí přírody, však přímo navazovaly na německé osvícenství. Obdobně lze v českém prostředí nalézt i ohlasy protikantovských výpadů v podobě parodování jeho kriticistního způsobu vyjadřování. Tyto příklady ukazují, že německá osvícenská témata a ideály byly v českých zemích rozebírány a prosazovány dlouho před vystoupením filosofů zdravého českého rozumu., The study examines possible sources of late-revival philosophy of Czech common sense. It points to the similarity between its aims and the aims of German anti-scholastic and anti-Kantian (generally anti-idealist) englightenment philosophy of the end of the 17th and 18th centuries. All these lines of thought emphasised the need to cultivate philosophy in the national language in a broadly intelligible way, and they called for the practical usefulness of philosophy and the eschewal of metaphysics as an end in itself. By way of conclusion the question is posed as to whether, in these circumstances, it is possible to find a deeper connection. Karel Havlíček and Vilém Gábler, the most important representatives of the philosophy of Czech common sense, did not express an affiliation with any German ideas. The Bohemian late-enlightenment controversies about the nature of local science, as it reflects the clash between advocates of the university professor of fine sciences, Carl Heinrich Seibt, and the natural scientist, Ignatius von Born, on the question of whether Bohemian science should be orientated towards fine sciences or to the mastership of nature by natural science, did however directly appeal to the German enlightenment. In a parallel way one finds, in the Czech context, anti-Kantian attacks taking the form of parodying his critical means of expression. These examples show that German enlightenment themes and ideals were studied and nurtured, in the Czech Lands, long before the appearance of the philosophers of Czech common sense., and Tomáš Hlobil.