Herkules v ženských šatech s vřetenem a přadenem vedle Omfalé s kyjem a lví kůží. and Když Herkules zabil Ifita, byl za trest Merkurem prodán na tři roky do otroctví lydské královně Omfalé, které sloužil v ženských šatech a vykonával ženské práce. V antickém výtvarném umění je ikonografický typ Herkula a Omfalé doložen od helénistické epochy, v římském umění se s ním setkáme poměrně často (srov. LIMC 7, 1994, s.v. Omphale, o politickém výkladu srov. Zanker 1987). V poantické Evropě se s příběhem o Herkulovi a Omfalé (někdy též zaměněna s Iolé nebo Déianeirou) setkáváme v literatuře od 14. století, od počátku 16. století ve výtvarném umění, o sto let později i v divadelních hrách a operách (srov. Reid 1993, 540-544, o Omfalé na karolinské pečeti srov. Kornbluth 2003). První zobrazení, které prokazatelně odkazuje na antické prameny je Pinturicchiova freska v Metropolitním muzeu v New Yorku z roku 1508 (inv. č. 114.17), na níž si protagonisté vyměnili atributy, kyj a předeno. Antické drobné sousoší (v. 40 cm) zobrazující Herkula a Omfalé bylo v římské sbírce Farnese doloženo od roku 1568, nejprve bylo v Palazzo Farnese, od roku 1767 ve Villa Farnesina, v roce 1796 bylo dílo převezeno do Neapole, kde je dnes vystaveno v Museo Nazionale (srov. Gasparri 2009, č. 70). Antické sousoší nebylo všeobecně známé a na rytinách objevuje až roku 1833. To byl patrně důvod, proč se téma Herkula a Omfalé objevuje v sochařství až po polovině 17. století. Před rokem 1666 vytvořil Francesco Baratta vůbec první poantické sousoší tohoto páru pro Grosser Garten paláce ve Zwingru (mramor, zničeno, srov. Pigler 1974, 121; Bénézit 1976, 1: 425). Pro svoji pikantnost bylo téma velmi oblíbené, nejčastěji jako příklad toho, že i ten nejmocnější muž může být ovládán slabou ženou. O alegorickém výkladu mýtu v poantické Evropě srov. Rosenthal 2005. V českých zemích se téma objevuje poprvé v rudolfinském malířství 90tých let 16. století, v díle Bartholomea Sprangera (Geneve, Herkules a Omfalé; Praha, NG, Herkules a Omfalé; Praha, NG, Herkules a Omfalé). Socha vznikla v Braunově dílně kolem roku 1736 (Sloup, zámek, Herkules a Omfalé).
Pískovcové sousoší: nahý Herkules (vousy) sedí na lví kůži, na klíně má vřeteno, které si přidržuje levou rukou, v pravé ruce položené na hlavu lví kůže drží přadeno. Herkules vzhlíží k vedle stojící nahé Omfalé, která ho objímá a hladí mu levou rukou vousy., Poche 1965#, 119-120., Kořán 1999#, 128., and Sochař z Braunovy dílny se mohl inspirovat sochařským zpracováním mýtu o Herkulovi a Omfalé, které bylo k vidění v Drážďanech. Někdy před rokem 1666 vytvořil Francesco Baratta vůbec první poantické sousoší tohoto páru pro Grosser Garten paláce ve Zwingru (mramor, zničeno, srov. Pigler 1974, 121; Bénézit 1976, 1: 425). Drobné plastiky Herkula a Omfalé vytvořil na konci 18. století Balthasar Permoser, jeden exemplář je v drážďanské Grünes Gewölbe (srov. Kappel 2001) a další v Berlíně a St. Petersburgu. V pojetí díla se autor sousoší nedržel antického sousoší ze sbírky Farnese, ani soch vytvořených v 17. století - odlišuje se od nich tím, že postavy obou protagonistů navzájem propojuje gesty a pohledy, což bylo běžné v zobrazení Herkula a Omfalé v malířské tvorbě 16. - 18. století. Sousoší mělo upoutat záměnou mužské a ženské role, v 16.-18. bylo téma Herkula a Omfalé pro svou pikantnost velmi často zobrazováno. Ve vestibulu zámku Sloup bylo současně protějškem k sousoší vystaveném v protilehlé nice (Sloup, zámek, Merkur a Hersé), což umožňovalo další prohloubení významu. Sousoší zobrazují kontrastní milenecké páry, na jedné straně žena okouzlila muže (Omfalé a Herkules), na druhé straně muž okouzluje ženu (Merkur a Hersé). To je však pouze první významový plán, který byl výchozím bodem alegorického výkladu, v němž šlo o patrně také o zdůraznění obtíží, které musíme překonávat na cestě ke ctnosti. Herkules musel po vykonání svých hrdinských činů zdolat ten vůbec nejtěžší úkol, přemoci sám sebe, své sebezničující milostné vzplanutí k Omfalé. Merkur krásnou Hersé snadno okouzlil, ale to byl pouze počátek. Aby jeho touha došla naplnění, musel překonat nečekané vnější obtíže - sebezničující závist sestry Hersé, Aglaury. V obou případech byly překážky nakonec překonány, Merkur se dostal do ložnice Hersé a Herkules završil svou pozemskou pouť nanebevzetím, dvojici témat ve vestibulu tak lze číst jako oslavu boží vůle, které je vše podřízeno (srov. Hořovice, zámek, brána, Hersé).
Mramorová socha muže (drží vřeteno), na rameni přádlo, opírá se o kmen stromu, na něm flétna, maska a květiny, tamburína. and Herkules s atributy služby Omfalé.