Řadový pětipodlažní nájemní dům. Na čtyřech balkonech ve 3 podlaží reliéfy s alegoriemi: Řemesla, Hudba, Věda, Výtvarné umění. Na fasádě průčelí nad okny ve 4 podlaží reliéfní vlys. Souvislý figurální výjev zobrazuje hrající si putti doprovázející různé narážky na vývoj umění. Začíná úsvitem, připomínkou Michelangelovy sochy (Noc), pokračuje architektonickými motivy sloupů a hlavic; busta Athény, kterou putti věnčí připomíná klasické Řecko, vedle ní na podstavci kapitolská vlčice. Romulus a Remus, je připomínkou římského umění, dále umění románské a gotické. V závěru vlysu malý Faun který husím brkem cosi zapisuje do knihy (rozpustilé naznačení historie)., Ráday 1998, s. 311, obr. 182-183., and Typický příklad rozverného ladění zobrazení vážných témat, která představující dovádějící děti - putti.
Řadový pětipodlažní nájemní dům. Na čtyřech balkonech ve 3 podlaží reliéfy s alegoriemi: Řemesla, Hudba, Věda, Výtvarné umění. Na fasádě průčelí nad okny ve 4 podlaží reliéfní vlys. Souvislý figurální výjev zobrazuje hrající si putti doprovázející různé narážky na vývoj umění. Začíná úsvitem, připomínkou Michelangelovy sochy (Noc), pokračuje architektonickými motivy sloupů a hlavic; busta Athény, kterou putti věnčí připomíná klasické Řecko, vedle ní na podstavci kapitolská vlčice. Romulus a Remus, je připomínkou římského umění, dále umění románské a gotické. V závěru vlysu malý Faun který husím brkem cosi zapisuje do knihy (rozpustilé naznačení historie)., Ráday 1998, s. 311, obr. 182-183., and Typický příklad rozverného ladění zobrazení vážných témat, která představující dovádějící děti - putti.
Štukový reliéf: v krajině se stromy leží vlčice, která kojí dvě nemluvňata, Romula a Rema., Lejsková-Matyášová 1970#., and Výjev je součástí souboru věnovaného antické římské historii, který zdobil největší síň vily (viz: Kratochvíle, "Zlatý sál", Melani). Štukatér použil jako předlohu dřevoryt Josta Ammana z Liviových dějin, které vyšlo se stejnými ilustracemi v roce 1572 a 1573.
Vlčice se otáčí k Romulovi a Removi, kteří jsou pod ní a sají její mléko. V pozadí hustý listnatý les., Bažant 2006#., and Vlčice zobrazená na pražském Belvedéru neodpovídá etruskému originálu z 5. století před Kristem, který byl jednou z nejslavnějších starožitností Říma, ale těsně se drží zobrazení, která se začínají objevovat v renesančním umění již od patnáctého století. Nejdůležitější rozdíl je v tom, že tato renesanční vlčice obrací hlavu dozadu, tedy k dětem. Toto zobrazení je shodné se starověkými římskými zobrazeními známými především z nesčetných reliéfů a mincí, ale pražský sochař je mohl převzít i ze soudobého umění, kde bylo téma velice časté. Rozdíl mezi skutečnou podobou římské sochy a její pražskou parafrází nemusí znamenat, že sochař neměl na mysli etruský bronz chovaný na Kapitolu, což dokazují dobová zobrazení kapitolských starožitností, na nichž vypadá vlčice stejně jako na Ferdinandově Belvedéru. Pražský reliéf se nedrží žádné známé předlohy, i když také zde lze najít analogie pro jednotlivé motivy. Motiv zezadu zobrazeného sedícího dítěte zakloněného dozadu a opírajícího se levou rukou o zem se objevuje velice často na antických i renesančních zobrazeních. Kojící Kapitolská vlčice každopádně měla ve výzdobě pražského Belvedéru dvojí funkci. Jednak byla součástí ideového programu soustředěného okolo Vergilovy Aeneidy, jednak charakterizovala Ferdinanda I. jako římského krále. Na podporu této teze lze uvést portrét Ferdinanda I. doprovázený kojící vlčicí na fasádě paláce Buonconsiglio v Tridentu, kterým byl v roce 1531 oslaven jeho nástup na trůn římského krále. Po obou stranách hlavní vchodové arkády jsou tedy zobrazeny klíčové události z bájné římské historie, k nimž došlo mezi Ianovým "zlatým věkem" a jeho obnovou za císaře Augusta. Na soklu sloupu nalevo od Běsa je Aeneas prchající s Anchísem z Tróje a napravo od Iana je zobrazena vlčice adoptující Romula a Rema. Příběh vlčice začíná za Numitora, vládce Alby Longy, města založeného Aeneovým synem Juliem/Askaniem. Numitor byl totiž zbaven trůnu svým bratrem Amuliem, který se bál Numitorových dětí a jeho dceru proto učinil Vestálkou, čímž si doufal navždy zajistit její panenství. Vestálka však otěhotněla s bohem Martem a narodila se jí dvojčata, která Amulius poručil utopit v Tibeře. Sluhové pověření tímto úkolem se však pro velké sucho nemohli dostat k hluboké vodě a tak ponechali děti na mělčině, kde je našla vlčice.
Mapa Středozemního moře s nápisem AENEAE NAVIGATIO (mezi stranami 612-613). Vlevo dole zkrácený citát z Aeneidy (1, 378-385), na mapě rozmístěny u jednotlivých lokalit příslušné citáty. Vpravo nahoře tabulka nadepsaná ORIGINIS ROM. MONUMENTA EX NUMMIS. V horní řadě (zprava): AE Sest. Traianus, c. 104, rev. ležící Dacia, zprava k ní přistupuje a zdvihá ji Tiber s rákosem v ruce, narážka na dácké tažení; As Antoninus Pius, 147, rev. bílá prasnice (sus alba) pod stromem (znamení, podle kterého měl Aineiás najít místo pro založení Alby Longy, Verg. 3, 389-393); AE As Antoninus Pius, 140/144 rev. Mars slétá dolů, kde leží Rhea Silvia (Liv. 1, 4). Uprostřed: AE Sextans, 217-215 př. Kr., av. Lupa Romana s Romulem a Remem, rev. orel s nápisem Roma (aquila Romana). Nalevo dole, pod sebou: AR Den. Sextus Pompeius 137 př. Kr., av. Roma, rev. Ruminský fík (Ficus Ruminalis), pod ním Lupa Romana s dvojčaty, nalevo pastevec Faustulus (Verg. Aen. 03, 389-393). Napravo dole, pod sebou: AR Den. Iulius Caesar, 47-46 př. Kr., av. hlava Venuše, rev, Aineiás s Palladiem a Anchísem (Verg. Aen. 02, 707-720). Dole, vedle sebe: AR Den., 115-114 př. Kr., av. Roma (hlava), rev. Roma s oštěpem mezi dvěma ptáky, před ní Lupa Romana s dvojčaty., Kotalík 1982#, no. 76., Suerbaum 2008#, VP 1599., and Titulní list (viz: Praha, NK, Aachen, Vergilius, frontispice) a mapa podle návrhu Hanse von Aachen ve výboru z Vergiliova díla (Vergilius 1599), který pořídil Jezuita Jacobus Spannmüller zv. Pontanus (pocházel z Mostu, odtud přízvisko) a vydal v Augsburku u Johanna Pretoria roku 1599 (tiskař Domenicus Custos). Kresba k titulnímu listu: Göttingen, Kunstsammlung der Georg-August-Universität inv. 10/22. Titulní list je nejstarší příklad "oltářového typu", který byl v 17. století velmi oblíbený ve vydáních Vergilia.