Uměleckohistorická studie poskytuje kritický rozhled po urbanistických předpokladech a projektantské a stavební činnosti ve dvou fázích let 1919-1924 a 1925 až 1928. Rok 1928 je pojímán jako výrazné předělové datum, neboť tehdy končí "zakladatelské a průkopnické údobí a avantgardní architektura se stává již samozřejmým programem". Místo obvyklého a historického typologického postupu pozoruje autor architektonické myšlenky v jejich vývoji, a to bez ohledu na to, zda byly či nebyly realizovány.
Náklad 1000 výtisků and Uměleckohistorická studie se zabývá charakteristickými rysy českých a moravských centrálních staveb v době renesance. Na vybraných příkladech dochovaných světských i církevních staveb zkoumá jejich vztah k analogickým typům v Itálii a v sousedních zemích a upozorňuje na okolnosti jejich vzniku. Výklad provázejí fotografie některých významných centrálních renesančních staveb v Čechách a na Moravě.
Mohutně rozvržená publikace spojuje precizní odborné exegeze české vrcholné gotiky v architektuře, sochařství, nástěnném malířství, deskové a knižní malbě, v kresbě i v uměleckém řemesle. Krátké syntetické studie vždy předcházejí kriticky komentovanému katalogu jednotlivých děl. Tomuto utřídění jsou předeslány úvodní oddíly o našich dějinách ve vymezeném období a o šíření vlivu českého umění v Evropě. Závěrečná stať pamatuje na ohlasy gotického projevu v baroku. Autorskou skupinu utvořili F. Kavka, J. Pešina, J. Homolka, V. Kotrba, A. Kutal, K. Stejskal, J. Krása, Z. Drobná, E. Poche a I. Kořán. Vedle 13 barevných příloh je 180 celostránkových vyobrazení.