a1_Studie se zabývá specifickou součástí politické opozice proti autoritativnímu režimu Antónia Oliveiry de Salazara (1889-1970) v Portugalsku, kterou tvořili portugalští komunističtí emigranti v Československu mezi únorovým převratem v roce 1948 a takzvanou karafiátovou revolucí v Portugalsku v roce 1974. Autor na základě materiálů z portugalských a českých archivů sleduje jejich aktivity, postavení v hostitelské zemi a vazby na moskevské exilové ústředí Portugalské komunistické strany (PKS - Partido Comunista Português) v čele s Álvarem Cunhalem (1913-2005), to vše na pozadí nástinu vztahů mezi Československem a Portugalskem ve dvacátém století. Metafora komunistické Ženevy v názvu článku přitom odkazuje na pozici Prahy jako sídla řady mezinárodních organizací, ale i jako centra levicové emigrace z evropských středomořských států (Řecka, Jugoslávie, Itálie, Španělska) a dalších zemí. Přestože se Praha stala zejména bezpečnou přestupní stanicí a místem setkávání portugalských exulantů mezi Francií a Sovětským svazem, někteří členové Portugalské komunistické strany přicházeli do Československa žít na delší období. Bylo jich ovšem řádově méně než příslušníků výše uvedených národních exilových komunit, autor jejich počet v padesátých a šedesátých letech průběžně odhaduje jen na deset až dvacet. Specifickou pozornost věnuje osobnosti generála Humberta Delgada (1906-1965), který se po neúspěšné kandidatuře ve zmanipulovaných prezidentských volbách roku 1958 stal reprezentativní a integrující postavou protisalazarovské opozice, a jeho jednání s představiteli portugalských komunistů v roce 1964 v Praze., a2_Za mezník pro portugalskou komunitu v Československu považuje autor sovětskou okupaci v srpnu 1968, kterou zdejší portugalští komunisté narozdíl od exilového vedení své strany odsoudili a v jejímž důsledku se většina z nich postupně rozešla i s komunistickým hnutím. Výklad je doveden až do počátku devadesátých let, kdy se symbolem nových vztahů mezi Československem a Portugalskem stály přátelské návštěvy prezidenta Mária Soarese u jeho protějšku Václava Havla v Praze., b1_This article is discusses part of the political opposition to the authoritarian regime of António Oliveira de Salazar (1889-1970) in Portugal, which comprised Portuguese Communist emigrants to Czechoslovakia, who had come to the country between the Communist takeover in Czechoslovakia in 1948 and the ‘Carnation Revolution’ in Portugal in 1974. On the basis of records from Portuguese and Czech archives, the author traces their activity, status in the host country, and links with the exile centre of the Portuguese Communist Party in Moscow, which was led by Álvaro Cunhal (1913-2005), all against the background of relations between Czechoslovakia and Portugal in the twentieth century. The metaphor ‘Communist Geneva’ in the title of the article refers to Prague as the headquarters of a number of international organizations and also as the centre of left-wing emigration from Mediterranean countries of Europe (Greece, Yugoslavia, Italy, Spain) and elsewhere. Although Prague became mainly a safe transit point and a meeting place for Portuguese exiles between France and the Soviet Union, some members of the Portuguese Communist Party came to Czechoslovakia to live for longer periods. They were, however, far fewer in number than members of the other national exile communities in Prague; the author estimates that in the course of the 1950s and 1960s they numbered between only between ten and twenty. He pays special attention to the figure of General Humberto Delgado (1906-1965), who, after his failed candidacy in the rigged presidential elections of 1958, became the representative figure integrating the anti-Salazar opposition. The author closely considers Delgado’s negotiations with Portuguese Communist representatives in Prague in 1964., b2_The milestone for the Portuguese community in Czechoslovakia was, according to the author, the Soviet occupation in August 1968, which local Portuguese Communists, unlike the exile leadership of the Party, condemned, and in consequence most of them gradually also split with the Communist movement. The author discusses events right up to the end of the 1990s, when President Mário Soares’s (b. 1924) friendly visits to his counterpart in Prague, Václav Havel (1936-2011), came to symbolize the new relations between Czechoslovakia and Portugal., Pavel Szobi., and Obsahuje bibliografii
Autor vede obšírnou polemiku s některými teoretickými východisky, publikačními výsledky a tezemi mezinárodního výzkumného projektu „Socialismus jako myšlenkový svět“ (Sozialismus als Sinnwelt), tak jak byl představen v několika statích ve stejnojmenném tematickém čísle časopisu Soudobé dějiny (roč. 19, č. 2, 2012) a jak se promítl i do některých dalších publikací. Projekt byl společně koordinován Centrem pro bádání o soudobých dějinách v Postupimi (Zentrum für Zeithistorische Forschung Potsdam) a Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v.v.i., v Praze, jeho českými účastníky byli Pavel Kolář, Michal Kopeček, Michal Pullmann a Matěj Spurný a zapojili se do něj i badatelé z dalších zemí. Karel Hrubý stručně rekapituluje základní myšlenky, s nimiž autoři hlásící se k projektu přistupují k výkladu komunistické diktatury, připomíná dosavadní kritické a polemické hlasy k této záležitosti v českých odborných časopisech i publicistice a zasazuje tento nový pohled na nedávné dějiny do vývoje české historiografie po listopadu 1989., Konstatuje, že tento pokus o alternativní interpretaci komunistické minulosti je reakcí na „tradiční“ výklady ve starších pracích českých historiků, jež kladly důraz především na analýzy mocenských struktur, represivních aparátů a násilných praktik komunistického vládnutí, respektive odporu proti nim. Uvedený projekt, čerpající inspiraci zejména z německých sociálněvědních koncepcí výzkumu každodennosti, oproti tomu odmítá pojímat komunistickou diktaturu jako protiklad mezi údajně všemocným režimem a bezmocnou společností, za podstatné pro porozumění jejímu charakteru považuje širokou škálu vztahů mezi vládnoucími a ovládanými v jejich spletitosti a dvojznačnosti a v jejich každodenní dimenzi a hledá vysvětlení, jak mohly komunistické diktatury trvat a relativně stabilně fungovat tak dlouhou dobu, v jistých formách společenského konsenzu, praktikách participace společnosti na diktatuře a způsobech její obnovované legitimizace., Historiky uplatňující tyto přístupy označuje Karel Hrubý za revizionisty, protože chtějí nejen doplnit a rozšířit, ale přímo nahradit dřívější výklady, jež jsou podle nich zatíženy dědictvím překonaných teorií totalitarismu. Autor přiznává těmto revizionistům, že otevírají novou a potřebnou kapitolu historického výzkumu, dopouštějí se však podle něj také jednostranností a zkreslování skutečnosti, jež vytýkají starším historikům. Kritice autor podrobuje revizionistický koncept každodennosti, který podle něj zachycuje každodennost jen v její objektivizované, jevové podobě, například jako veřejnou společenskou konformitu, zatímco mu uniká její subjektivní stránka, tedy vnitřní smýšlení lidí; to je pro vztah k moci nedůležité jen zdánlivě, protože poukazuje i k jiným kulturním či mentálním horizontům, než nabízí svět socialistické diktatury, udržuje násilně potlačené hodnotové tradice a vytváří společenskou diferenciaci, kterou koncept participující společnosti jako celku zastírá., Ve vztahu mezi vládnoucími a ovládanými pak revizionisté přehlížejí trvale přítomnou a výraznou asymetrii ve prospěch vládnoucích, kterým náleží iniciativa a dominance ve všech zásadních záležitostech, a prostředkům, jimiž je tato asymetrie udržována, věnují jen omezenou pozornost. Revizionistický obraz komunistické diktatury je také ovlivněn tím, že tito historici se zaměřují na její pozdější období, kdy masové represe jako nástroj politického boje a disciplinace společnosti byly nahrazeny selektivním násilím a působením veřejného diskurzu, a neintegrují do tohoto obrazu zakladatelské období stalinismu a jeho dlouhodobý vliv na vědomí společnosti. Obraz diktatury lze analýzou každodenního života doplnit a prohloubit, ale nikoli z něj vysvětlit její vznik a skutečnou podstatu. Ta tkví v přehlíženém političnu a jeho cílech, v podmaňovacích a potlačovacích procedurách a v metodách usilujících o vytvoření nové mentality ovládaných, uzavírá autor svou polemiku., Karel Hrubý., and Obsahuje bibliografii
The paper analyzes the ways in which the state approach to homosexuality in Communist Czechoslovakia intersected with actually lived lives and experiences of ordinary non -heterosexual people who identified (mainly retroactively) as gays, lesbians or transsexuals. In the Czech context, this is the first research of its kind and combines oral history with a gender analysis of sexological literature from the communist period, to put together a complex mosaic of sexuality in recent past. This confrontation of methods exposes the processes by which gender and sexuality in this era worked as tools of regulation and control, and shows how non -heterosexual people responded to this pressure. The paper offers a multilayer reading and analysis of normality/deviance, public/private and submission/resistance in communist Czechoslovakia., Věra Sokolová., and Obsahuje bibliografii
a1_Tento esej byl původně publikován pod názvem „Sozialismus als Sinnwelt: Diktatorische Herrschaft in zeithistorischen Perspektiven“ v časopise Potsdamer Bulletin für Zeithistorische Studien, č. 40–41 (2007), s. 9–23. Autor v něm v souvislosti s historickým výzkumem Německé demokratické republiky osvětluje koncept „myšlenkového světa“ (Sinnwelt) jako produktivní a perspektivní cesty k pochopení toho, jak se etablovaly, fungovaly a zhroutily komunistické diktatury. Dualistický obraz vládnoucích a ovládaných, viníků a obětí, který v jejich výkladu a hodnocení namnoze ještě převládá, není podle Sabrowa nesprávný ani zbytečný. Pomáhá totiž uvědomovat si zásadní rozdíly mezi svobodou a nesvobodou, tolerancí a útlakem, právním státem a zvůlí, vyvolává veřejný soucit a alespoň zčásti tak odčiňuje bezpráví, jehož se diktátorské režimy dopustily. Tento v podstatě normativní přístup však nedokáže uspokojivě vysvětlit dlouhodobou existenci a poměrnou stabilitu těchto režimů. Koncept „myšlenkového světa“, opírající se o weberovskou kategorii panství (Herrschaft) a původně hegelovský pojem „svébytného smyslu“ (Eigen-Sinn), umožňuje nahlédnout, že socialistická diktatura nevděčila za své trvání jen vlastní represivní povaze, ale stejnou měrou široké společenské akceptaci a vnitřním sociokulturním vazbám, a v tomto smyslu byla stejně jako další diktátorské režimy dvacátého století „participativní diktaturou“. Z tohoto pohledu se domněle „totální“ ovládání společnosti režimem jeví spíše jako permanentní proces každodenního vyjednávání, v němž obyvatelstvo pouze nereagovalo pasivně na příkazy shora, nýbrž aktivně sledovalo vlastní cíle prostřednictvím svébytných interpretací sociálního jednání a sociálních vztahů., a2_Koncept „myšlenkového světa“ nabízí způsoby, jak proniknout do předpolitického prostoru nereflektované akceptace panství, který tvořil všednodenní socialistickou normalitu, a řadí se tak k přístupům, které lze označit jako kulturní dějiny politična. V další části statě autor ohledává obrysy „myšlenkového světa“ socialismu a vyzdvihuje některé jeho pilíře (silný důraz na principy kolektivnosti a konsenzu, téměř sakrální uctívání vědění a pravdy, boj jako ústřední metafora socialistické každodennosti, specifický pojem času založený na fundamentu pokroku)., Martin Sabrow ; přeložil Pavel Kovář., and přeloženo z němčiny
Článek zkoumá transformaci komunistické identity ve východním bloku po roce 1956, přičemž poukazuje jak na okamžiky jejího úpadku, tak na pokusy znovu tuto identitu vytvořit. Věnuje se tomu, jak se komunistická identita přetvářela a proměňovala mimo nejvyšší kruhy stranického vedení, mezi řadovými členy strany. Po dvacátém sjezdu sovětských komunistů a následujících událostech roku 1956 čelil pocit sounáležitosti komunistických stran a společnosti vážné výzvě, kterou představovaly obrozené národní, etnické, konfesní či náboženské identity. Renesance těchto partikulárních identit v roce 1956 těžce narušila zastřešující utopický příběh komunistické budoucnosti. Na druhou stranu však víra v komunistické panství oslabena nebyla. Tato studie nabízí tezi, že se objevila jakási náhražková utopie schopná sjednotit partikulární identity v sourodý významový celek, jenž se opíral o představu strany coby lokálního a národního aktéra. Autor popisuje tuto změnu jako posun od programatické utopie k procesuální utopii, která podle něj spočívala na prostorově decentralizovaných a časově fragmentovaných příbězích. and Pavel Kolář.
The paper examines the struggle between three agrarian parties
- the Bulgarian Agrarian National Union “Nikola Petkov”, the Hungarian Smallholders Party and the Romanian National Peasant Party - and the local communist parties and Soviet representatives after the Second World War. It identifies the pattern and forms of communist campaign against the opposition agrarian parties and places them in the context of domestic and international developments. The paper discusses how the abolition of agrarian parties contributed to the Sovietization of Bulgaria, Hungary and
Romania. and Článek zahrnuje poznámkový aparát pod čarou