a1_Původní podoba této studie byla zveřejněna italsky pod názvem „Listy: Tra emigrazione, contestazione interna e opinione pubblica internazionale“ v internetovém časopise eSamizdat: Rivista di culture dei paesi slavi (2010-2011, s. 281-301); uvedené dvojčíslo je sborníkem z konference „Samizdat mezi pamětí a utopií: Nezávislá kultura v Československu a v Sovětském svazu v druhé polovině 20. století“, kterou uspořádala na přelomu května a června 2011 univerzita v Padově, a je volně přístupné na webové stránce časopisu. Autor přibližuje exilový časopis Listy, který vycházel jako dvouměsíčník československé socialistické opozice v Římě v letech 1971 až 1989. Soustředí se přitom na politické projekty koncipované skupinou exulantů, kteří opustili Československo po okupaci v srpnu 1968 a sdružili se kolem tohoto časopisu, a na jejich vztahy s domácí opozicí. Představuje Jiřího Pelikána (1923-1999), bývalého ředitele Československé televize a stoupence reformního kurzu pražského jara, který se stal zakladatelem a duší Listů po celou dobu jejich trvání a v roce 1979 byl za Italskou socialistickou stranu zvolen do Evropského parlamentu. Seznamuje s okolnostmi založení časopisu, nastiňuje jeho ideový profil, informuje o organizačních záležitostech a dotýká se i financování časopisu nebo jeho vztahu k demokratickému exilu vzniklému po únoru 1948. Tvůrci časopisu měli především v úmyslu informovat mezinárodní veřejnost o poměrech v Československu, rozvíjet kontakty s ideově spřízněnými proudy a osobnostmi západní levice a pěstovat teoretickou a publicistickou reflexi vycházející z myšlenek reformního komunismu či demokratického socialismu v duchu pražského jara. V tomto směru si Listy podle autora zachovávaly pozoruhodnou názorovou pluralitu., a2_Dále autor sleduje impulzy, které pro okruh Listů znamenalo ustavení Charty 77, vystoupení Solidarity v Polsku a později „perestrojka“ Michaila Gorbačova. Listy se ujaly úkolu publikovat dokumenty Charty a prezentovat debaty v disentu, v polských událostech hledaly podobnosti s pražským jarem a se sovětskými reformami spojovaly naděje na obrodu socialismu. V souladu s tím spatřovaly perspektivu změn v Československu v postupných pokojných reformách, zatímco z masových protestů měly spíš obavy. Příval událostí ve druhé polovině roku 1989 pohřbil sice jejich představy o obnově socialismu, Jiří Pelikán nicméně odmítl ukončit vydávání časopisu a přenesl jej do Prahy, aby zde v nových poměrech působil jako tribuna kritických názorů a obhajoval zásluhy československé socialistické opozice v boji proti komunistickému režimu., and Francesco Caccamo. Z italštiny přeložila Alice Flemrová
a1_Tato stať je zpracována na základě studia materiálů ve fondech centrálních ruských archivů a v původním znění byla zahrnuta do antologie studií autorky (MURAŠKO, Galina Pavlovna: Vlastnaja vertikal i evoljucija umonastrojenij v Čechoslovakii v 50-je gody XX v.: Po dokumentam rossijskich archivov. In: TÁŽ: Izbrannoje. Ed. T. V. Volokitina - A. N. Kanarskaja - M. I. Leňšina. Moskva, Institut slavjanoveděnija Rossijskoj akaděmii nauk 2011, s. 230-264). Autorka využila diplomatické zprávy, v nichž úředníci sovětského velvyslanectví v Praze a generálního konzulátu v Bratislavě informovali Moskvu o situaci v Československu a v Komunistické straně Československa. Tyto prameny jí dovolují - v rámci daného úhlu pohledu - registrovat změny pozic ve stranických špičkách a sledovat proměny nálad v různých vrstvách české a slovenské společnosti, zejména mezi uměleckou a vědeckou inteligencí, studenty a státními zaměstnanci, a jejich reakce na rozhodnutí vlády a stranického vedení. Neméně důležité je, že analyzované dokumenty „v druhém plánu“ prozrazují, jakou optikou československé poměry vnímali sovětští diplomaté a další činitelé působící v zemi, a poskytují tak zajímavou sondu do formování politiky Kremlu vůči Praze v padesátých letech minulého století., a2_Z naznačeného hlediska si autorka všímá takových jevů jako působení sovětských poradců v Československu, lidových nepokojů po vyhlášení měnové reformy v roce 1953, podnikových stávek, reakcí obyvatel na hospodářská a sociální opatření přijímaná v rámci takzvaného nového kurzu v roce 1954, formování opozičních postojů po dvacátém sjezdu sovětských komunistů v roce 1956, ohlasů následných společenských revolt v Polsku a Maďarsku, mocenských poměrů v KSČ po smrti Antonína Zápotockého nebo kritických reakcí obyvatel na reorganizaci řízení hospodářství a masové „prověrky politické a třídní spolehlivosti“ ve státním aparátu po nástupu Antonína Novotného do čela země v roce 1957. Celkově autorka konstatuje, že Moskva měla k dispozici dostatek úplných informací o vývoji situace v Československu a že zde v padesátých letech výrazně ovlivňovala utváření politických rozhodnutí na centrální úrovni., and Galina P. Murašková. Z ruštiny přeložila Jitka Vondrová
Autor v této monografii ukazuje, jak se v druhé polovině padesátých let minulého století promítaly americké a sovětské zájmy na Blízkém východě, kde obě velmoci usilovaly o posílení svého mocenského postavení, aniž by přitom často braly v potaz lokální specifika a dlouhý a spletitý historický vývoj regionu. Podle recenzenta se autorovi podařilo úspěšně navázat na jeho předešlé publikace z dějin studené války a nabídnout odborníkům i širší veřejnosti erudovaný a zároveň poměrně čtivý text. and [autor recenze] Jan Bečka.
a1_Článek je obsáhlou prezentací a posouzením knihy autorské dvojice Evy a Hanse Henninga Hahnových Vyhnání v německé paměti: Legendy, mýty, dějiny. Na úvod jsou oba představeni jako renomovaní historici i jako intelektuálové, kteří se publicistikou a jinými občanskými aktivitami zapojují do současných debat o nuceném vysídlení Němců ze střední a východní Evropy po druhé světové válce. Dále pisatel uvádí hlavní zjištění jejich monografie a zasazuje je do kontextu historického výzkumu i širší politické a společenské reflexe daného fenoménu v Německu a České republice. Za leitmotiv knihy manželů Hahnových přitom pokládá vyargumentovanou tezi, že státem podporovaná oficiální politika paměti týkající se nuceného vysídlení Němců neodpovídá ve Spolkové republice odbornému poznání. S uznáním přibližuje nevšedně široký záběr záběr monografie, jenž zahrnuje jak historickou fakticitu migrací německého obyvatelstva ze střední a východní Evropy v jejich komplexitě (tedy nejen poválečného vysidlování a vyhánění, ale i dřívějších útěků a přesunů organizovaných nacistickými orgány), tak především genezi kolektivní paměti těchto událostí v západoněmecké politice, historiografii a médiích, speciálně pak ve vyhnaneckém prostředí. Rozborem vyhnaneckého diskurzu čerpaného z široké množiny textů autoři shledávají, že v německé kolektivní paměti se často reprodukují a přetrvávají stereotypní náhledy, které mají svůj původ v národovecké (völkisch), nebo dokonce i nacistické rétorice. Při celkově vysoce kladném ocenění nachází autor v knize i některé slabiny. U pasáží týkajících se problematiky vyrovnávání s minulostí postrádá větší zohlednění mezinárodněprávních otázek nuceného vysídlení Němců., a2_Nad kritickými pasážemi, v nichž se manželé Hahnovi zabývají revizionistickými výroky západoněmeckých politiků, vznáší otazník, nakolik byla tato rétorika ovlivněna konkrétními fóry a příležitostmi, při nichž zaznívala. Kritiku, kterou Hahnovi směřují k terminologii, s níž se v Německu pojednává o nuceném vysídlení Němců, pisatel obrací vůči samotné autorské dvojici. V závěru Petr Šafařík věnuje pozornost dosavadnímu přijetí monografie v Německu. Nachází převážně kladné ohlasy, celkově ale recepci knihy ve Spolkové republice hodnotí jako nevýraznou. Kniha má podle jeho názoru potenciál inspirovat širší diskusi, mohla by ale sloužit i jako kompendium. Užitek by přinesla také českým čtenářům, protože analyzuje mnohé fenomény, které jsou přítomné i ve zdejších reflexích soudobých dějin, a to nejen v souvislosti s vyhnáním a nuceným vysídlením Němců., and Petr Šafařík.
Americký historik se podle recenzentky úspěšně vyhnul riziku stavět svou knihu na půdorysu vymezeném současnými interpretačními spory o takzvanou sametovou revoluci a místo toho spojil poctivý archivní výzkum s přístupy takzvané nové kulturní historie. Ve své knize hledá již zastřený obsah ideálů listopadu 1989, jež se zhmotňovaly v tehdejších politických heslech a prohlášeních, analyzuje „revoluční“ pravidla dialogu a věnuje pozornost motivu nenásilí, v němž spatřuje originální rys východoevropských demokratických revolucí. Ukazuje mnohem vyváženější a diferencovanější obraz dobového smýšlení a vztahů mezi elitami a veřejností, než je obvyklé, a ve své knize nabízí zásadní alternativu vůči většině dosavadní literatury o roce 1989. and [autor recenze] Adéla Gjuričová.
V knižním rozhovoru ředitele pražského Centra globálních studií Marka Hrubce s politikem České strany sociálnědemokratické Vladimírem Špidlou, bývalým českým premiérem a komisařem Evropské unie pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti, diskutující probírají řadu témat spojených se současností a budoucností Evropské unie: vyhlídky další evropské integrace, možnosti evropského modelu sociálního státu, vztahy Evropské unie k dalším regionům a státům, řešení některých globálních problémů a poměry v české politice. Vycházejí přitom většinou z podobných levicových stanovisek (například z kritiky neoliberalismu), liší se třeba v náhledech na Rusko nebo v hodnocení osobnosti Václava Havla. Budoucnost Evropské unie spatřují v sociálním projektu přeměny současné podoby globálního kapitalismu. and [autor recenze] Vlastimil Hála.
Autor celkově přibližuje monografii Vítězslava Sommera Angažované dějepisectví: Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970) (Praha, Nakladatelství Lidové noviny - Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011) a kromě jejího značného vědeckého přínosu vyzvedává i další kvality, jako je důkladné teoreticko-metodologické zakotvení, promyšlená struktura, vhodná periodizace, přesné definování používaných termínů, kultivovaný jazyk a výborná znalost pramenů a literatury k tématu. Vítězslav Sommer podle něj zaslouží uznání také v tom, že dokázal vystihnout generační problematiku, která se zračila v četných dobových sporech, a že o stalinských počátcích kariér později významných historiků pojednal zcela věcně a bez snahy o senzaci. Ve své knize položil skutečné základy výzkumu české stranické historiografie, na které bude možné navazovat v různých směrech., Bohumil Jiroušek., and Tři hlasy k jedné knize
Studie pojednává o postavení Československé strany lidové v politickém systému první Československé republiky ve dvacátých letech minulého století. Autor se soustředí především na recepci volebních výsledků strany v předčasných volbách na podzim 1925 ve vlastních a spřízněných řadách na pozadí dynamického vývoje ČSL a proměny katolického tábora v Československu dvacátých let a na překonání třenic mezi politickým katolicismem a československým státem, které bylo završeno uzavřením takzvaného modu vivendi s Vatikánem v roce 1926. Zvláštní pozornost přitom s využitím vatikánských archivů věnuje diplomatickým relacím apoštolské nunciatury v Praze s Vatikánem a komunikaci domácí katolické hierarchie a s ní spjatých politických kruhů se Svatým stolcem. Volby v roce 1925 podle autora představují významný mezník v československých církevních dějinách první poloviny dvacátého století. Lidovcům pod vedením Jana Šrámka (1870-1956) se podařilo překlenout propast mezi církví a společností, zabránit dalším odlivům katolických voličů a volbami se jim otevřela cesta do vlády pravého středu, takzvané panské koalice, která na podzim 1926 přinesla politickou stabilizaci. Její součástí bylo upevnění pozice Československé strany lidové, která se po agrárnících a komunistech stala třetí nejsilnější stranou v republice a nadále nepostradatelným tmelem vládních koalic. and Marek Šmíd.
Předkládaná práce je podle recenzentky především studií kulturního a kulturněpolitického vývoje Československa a Spolkové republiky Německo od konce druhé světové války do počátku sedmdesátých let, s těžištěm v letech šedesátých. V duchu nových politických dějin a nových kulturních dějin autorka zkoumá roli vysoké politiky i společenských skupin mimo státní struktury, především tvůrců a konzumentů kulturní produkce, která se stala předmětem kulturní výměny mezi Československem a Spolkovou republikou. Zároveň si všímá, jak byly tyto procesy a události komentovány v dobovém tisku, a celkově se snaží zobrazit zkoumané kulturní projevy v tehdejším politickém, společenském a hospodářském klimatu v obou státech. Zaměřuje se přitom zejména na oblast filmu a výtvarného umění a zdůrazňuje mimořádný význam vzájemných kulturních transferů mezi oběma zeměmi v době, kdy mezi nimi neexistovaly diplomatické styky. and [autor recenze] Soňa Mikulová.
Do této interdisciplinárně pojaté kolektivní práce přispěli historikové, antropologové, sociologové, ekonomové i geografové, kteří ve svých statích a esejích popisují rozmanité aspekty každodennosti v zemích sovětského bloku spjaté s fenoménem konzumu, převážně v šedesátých až osmdesátých letech minulého století. Všímají si například života ekonomických elit, úrovně a kvality různých socialistických produktů, gastronomie, černého trhu a neformální výměny zboží, ale také oficiální kritiky konzumního způsobu života. Podle recenzentky v pozadí celé publikace prosvítá snaha ukázat život za socialismu jako mozaiku rozmanitých barevných střípků, aby již nadále nebyl vnímán jako jednolitá nevýrazná šeď. and [autor recenze] Květa Fremrová.