Podle recenzenta se memoáry dvou českých historiků dají číst několikerým způsobem: jako příspěvek k dějinám českého reformního komunismu či ke komunistické historiografii, dále jako jistý typ příběhu středoevropských levicových intelektuálů dvacátého století anebo také jako paměť české politické emigrace (v případě Michala Reimana) a „normalizačního“ disentu (v případě Miloše Hájka). Mervart nachází společné i rozdílné rysy v osudech i textech obou těchto politicky angažovaných intelektuálů a hodnotí jejich paměti jako velmi cenný a zajímavý pramen, který by neměl ujít pozornosti žádného historika soudobých československých dějin. and [autor recenze] Jan Mervart.
Podle recenzenta si publikace slovenského vojenského historika zaslouží vysoce ocenit jako jedinečná encyklopedie, která zpracovává biografické profily všech více než tisíce československých generálů, kteří byli do této funkce jmenováni v letech 1918 až 1992. Stěžejní částí publikace je vlastní biografický slovník, jejž uvádí rozsáhlá úvodní studie a doplňují početné přílohy, jež formou statistických přehledů, schémat a grafů poskytují množství dalších informací (například o počtu generálů vězněných, popravených a zemřelých v internačních zařízeních nacistického a komunistického režimu). and [autor recenze] Pavel Kreisinger.
Recenzentka porovnává biografie dvou kosmopolitních českých intelektuálů, kteří působili také jako spolupracovníci komunistických tajných služeb: spisovatele Jiřího Muchy (1915-1991), syna známého malíře Alfonse Muchy, který byl v padesátých letech v Československu čtyři roky vězněn a značnou část života prožil ve Francii, a novináře Otto Katze (1895-1952), který pod jménem André Simone působil jako propagátor komunistického hnutí v meziválečné Evropě a válečných Spojených státech a Mexiku, po válce se vrátil do Československa jako funkcionář komunistického tisku a nakonec byl popraven v politickém procesu s generálním tajemníkem Ústředního výboru KSČ Rudolfem Slánským. Oba autoři nejsou profesionální historici, ale publicisté; zatímco Jonathan Miles se pokusil na základě rozsáhlých archivních materiálů vypsat příběh Katze objektivně, Charles Laurence vylíčil Muchův příběh ze subjektivního hlediska a s osobním zaujetím jako součást komplikované rodinné historie. Přesvědčivěji se svého záměru podle recenzentky zhostil Laurence, také díky působivému literárnímu ztvárnění; naproti tomu Miles zůstal v zajetí pramenů s jejich zdánlivou objektivitou a nedokázal dostatečně zohlednit historický kontext. and [autor recenze] Doubravka Olšáková.
V tomto příspěvku seznamuje Jan Randák s šestým ročníkem Letní školy soudobých dějin, který byl jako tradičně určen v prvé řadě učitelům druhých stupňů základních škol a vyučujícím na středních školách. Ve dnech 24. až 26. června 2013 jej v Praze uspořádalo Středisko společných činností Akademie věd ČR spolu s Ústavem českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. and Jan Randák.
Kniha slovenského historika podle recenzenta jako první přináší systematicky a podrobně zpracovanou analýzu slovenské otázky v myšlení osobností politické a kulturní scény Slovenska v meziválečném období, zároveň nabízí také zajímavý vhled do tehdejšího utváření česko-slovenských vztahů. V zásadě pozitivistická metoda zpracování historické látky se u autora spojuje s komplexním přístupem k tématu a pragmatickým pochopením pro možnosti, ambice a iluze historických aktérů. Výsledkem je poutavý příběh, jenž pomáhá lépe porozumět argumentům slovenských autonomistů, politických stran a elit v čase první republiky, kterou jsme stále zvyklí vnímat víceméně českýma očima. and [autor recenze] Marek Šmíd.
Autor formou rešerší seznamuje s nejzajímavějšími příspěvky roku 2012 k soudobým dějinám v polských historických časopisech Dzieje Najnowsze, Wiadomości Historyczne, Pamięć.pl: Biuletyn IPN, Zeszyty Historyczne WiN, Przegląd Zachodni, Przegląd Historyczny, Kwartalnik Historyczny, Studia Historyczne a Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka. and Jaroslav Vaculík.
Autorka se zabývá masovou akcí nacistických úřadů Kinderlandverschickung, která spočívala ve vysílání dětí na venkov, oficiálně z důvodu ochrany před nepřátelskými nálety, a v jejich dlouhodobém pobytu a výchově v uzavřených táborových společenstvích. Podle recenzenta je její monografie v české historiografii do jisté míry přelomová svým tématem i způsobem zpracování. Svůj zájem totiž obrací na dosud opomíjenou německou součást protektorátní společnosti a ve svém přístupu spojuje dějiny politické a sociální, výzkum každodennosti a kolektivní historické paměti. Podává bohatě dokumentovaný a plastický obraz celého průběhu i kořenů této akce, zasazuje ji do kontextu systému nacistické výchovy, snaží se sledovat, jak ji prožívali její účastníci, a nakonec věnuje pozornost formování a institucionalizaci paměti části těchto účastníků v době dávno poválečné. and [autor recenze] Jan Špringl.
Autor se zamýšlí nad knihou Vítězslava Sommera Angažované dějepisectví: Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970) (Praha, Nakladatelství Lidové noviny - Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011). Předně oceňuje, že Sommerova monografie bere takzvané stranické dějepisectví vážně, a nikoli jako pouhý politický či propagandistický nástroj. Díky tomu je možné ji číst minimálně ve dvou rovinách, a to jako studii o důležitém segmentu české poválečné historiografie s přesahem do dějin dalších humanitních věd ve stalinském a poststalinském období a současně jako příběh komunistických intelektuálů angažujících se postupně při vytváření socialistické diktatury, její omezené kritice a pokusu o její reformování. V celkově velmi pozitivním hodnocení zaznívá i pochybnost, zda lze postupné opoutávání české historiografie od stalinských dogmat opravdu přičítat proměně vědeckého paradigmatu, jak to interpretuje Sommer v návaznosti na koncepci Thomase Samuela Kuhna, anebo spíše proměně politických postojů historiků. Autor tvrdí, že komunističtí historici byli v počátcích destalinizace celkově mnohem konformnější než například filozofové nebo spisovatelé, a vyslovuje hypotézu, že se v tom projevovala jejich intenzivnější příslušnost ke strukturám stranického aparátu., Jan Mervart., and Tři hlasy k jedné knize
a1_Původní verze této studie vyšla italsky pod názvem „Il samizdat tra dialogo e monologo: Le attività editoriali di Zdeněk Mlynář e la scelta degli interlocutori“ v internetovém časopise eSamizdat: Rivista di culture dei paesi slavi (2010-2011, s. 261-280); uvedené dvojčíslo je sborníkem z konference „Samizdat mezi pamětí a utopií: Nezávislá kultura v Československu a v Sovětském svazu v druhé polovině 20. století“, kterou uspořádala na přelomu května a června 2011 univerzita v Padově, a je volně přístupné na webové stránce časopisu . Pro vydání v Soudobých dějinách autor své pojednání podstatně rozšířil a obohatil, zejména na základě studia ve fondu Zdeňka Mlynáře v pražském Národním archivu. Alessandro Catalano se soustředí především na exilové výzkumné a vydavatelské aktivity politika a politologa Zdeňka Mlynáře (1930-1997), které zasazuje do dosti podrobně rekonstruovaného celkového chronologického rámce jeho kariéry jako veřejného činitele. Vyslovuje a pokouší se přitom ověřit obecnější hypotézu, zda prostředí samizdatu a nezávislých edicí, jež se v Československu rozvíjelo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, nezanechalo hluboké stopy také ve struktuře forem politické činnosti aktérů, kteří se stavěli proti oficiální „normalizační“ kultuře. Autor upozorňuje, že Zdeněk Mlynář je dnes do značné míry vytěsněn z české historické paměti, ačkoli patřil k předním oponentům komunistického režimu a po jeho pádu se pokoušel politicky prosadit., a2_Připomíná jeho časný vstup do Komunistické strany Československa, právnická studia v Moskvě v první polovině padesátých let, kde navázal dlouhodobé přátelství se spolužákem Michailem Gorbačovem, vedoucí expertní činnost při výzkumu perspektiv socialistického politického systému v šedesátých letech a zastavuje se u jeho působení v období pražského jara 1968, kdy se stal členem reformního komunistického vedení po boku Alexandera Dubčeka, načež po srpnové invazi Varšavské smlouvy postupně ztratil iluze o možnostech pokračování reforem a rezignoval na funkce ve vedení strany. Na počátku sedmdesátých let získal zaměstnání v entomologickém oddělení Národního muzea a stranil se politického života, nicméně postupně se zapojil do diskusí v okruhu vyloučených reformních komunistů o možnostech ovlivnění československého vývoje s přispěním západoevropských levicových stran. Autor věnuje pozornost Mlynářovým analýzám tehdejší situace, vývoji jeho názorů a integraci do formujícího se disidentského hnutí, která vyústila do založení Charty 77. Nedlouho poté, v červnu 1977, Mlynář v důsledku denunciační kampaně emigroval do Rakouska. V exilovém prostředí autor sleduje především Mlynářovu těsnou spolupráci i časem narůstající diference v rámci skupiny Listy, utvořené Jiřím Pelikánem kolem stejnojmenného římského exilového časopisu, která tvořila jádro československé socialistické opozice v exilu. Vedle toho věnuje pozornost snahám Mlynáře a jeho spolupracovníků získat podporu v západních levicových kruzích, a to zejména ve vztahu k italským komunistům a socialistům a později k západoněmeckým sociálním demokratům., a3_Registruje také jeho politologické úvahy, jež si získaly značný ohlas u západní veřejnosti, a zřetelný názorový posun od výchozího modelu politického systému s hegemoniální komunistickou stranou k politickému pluralismu. V tomto kontextu pak všestranně přibližuje dva rozsáhlé badatelsko-ediční projekty, které Zdeněk Mlynář koordinoval. V letech 1979 až 1982 to byl projekt „Zkušenosti Pražského jara 1968“, na němž se autorsky podíleli téměř výhradně čeští sociologové, historici, ekonomové, právníci a další odborníci v exilu. Jeho výsledkem byly téměř tři desítky studií, které byly v podobě cyklostylovaných svazků ve třech jazykových mutacích (většinou italské, francouzské a anglické) distribuovány několika stovkám vytipovaných západních levicových osobností a institucí, a velký závěrečný kongres v Paříži. Podle Catalana tento málo známý projekt představuje jednu z nejhlubších a v podstatě nikdy nevydaných reflexí o kořenech, vývoji a krachu pražského jara. Druhý projekt, „Krize v systémech sovětského typu“, se realizoval od roku 1982 až do konce osmdesátých let a měl již středoevropský autorský záběr. Vzešlo z něj šestnáct prací z pera českých, polských, maďarských a východoněmeckých autorů, které byly publikovány anglicky, francouzsky a německy v sešitové podobě předním exilovým nakladatelstvím Index, přičemž počet jejich odběratelů vzrostl na přibližně dva tisíce. Součástí projektu byla i vystoupení na konferencích a jiných mezinárodních fórech. Oba projekty podle autora dokládají vytrvalou orientaci Zdeňka Mlynáře a jeho kolegů na vybrané kruhy západní politické levice, jimž dávali přednost před domácím disentem v úsilí o změnu poměrů ve vlasti., and Alessandro Catalano. Původní verzi studie z italštiny přeložila Alice Flemrová