"Pátá kniha dějin husitského zpěvu podá nám pak podrobný obraz poměrů ve straně pražské, čímž zase není míněna jen určitá strana, nýbrž celá skupina stran, stojících v oposici proti táborům a tím více méně konservativních. Abychom pak pochopili spletitost v těchto stranách, musíme si vyložiti napřed zcela historicky vývoj poměrů v Praze a v jejích stranách za let dvacátých, zvláště spor dvou hlavních živlů: silně radikálního (Želivský) a silně reakčního (Příbram), jenž se teprve na samém konci naší periody vyrovnává (Rokycana). Pak teprve můžeme přikročiti k výkladu české liturgie husitské, jež zase spojuje do značné míry všechny tyto strany pražské, takže i směr nejradikálnější zachovává tuto liturgickou normu a neužívá mše táborské. V lidové písni duchovní nalezneme pak zde typy u táborů neznámé, typy písní obecných, výročních a konecně lidových, dosti světsky zbarvených písní a her vánočních. Tím bude dán obraz husitského zpěvu v době největšího rozmachu husitství, obraz jednotný a přece v jednotlivostech pestrý." (Z předmluvy autorovy.)
Třetí svazek "Dějin husitského zpěvu", který v prvním vydání r. 1907 tvořil druhou část knihy nazvané "Počátky husitského zpěvu", zabývá se Husovou reformou kostelního zpěvu, zejména uvedením lidového zpěvu do kostela. Nejedlý upozorňuje na rozdíly v názorech na duchovní zpěv u jiných hlasatelů reformace a u Husa, který ocenil význam zpěvu, očištěného od všech nešvarů nedbalého vyslovování a komolení, jako součásti bohoslužby. Jednotlivé kapitoly díla jsou věnovány písním Husovým, Jeronýmovým, soudobé duchovní písni české i latinské, časové písni a popěvku, sporům o lidovou píseň kostelní. Dílo je doplněno osmi přílohami s nápěvy a texty písní k probrané látce a dvěma výňatky z traktátů M. Mikuláše Stoera ze Svídnice, sepsaných na obranu lidového zpěvu kostelního.
Druhý svazek "Dějin husitského zpěvu" (Předchůdci) nesl v r. 1907 původně samostatný název "Počátky husitského zpěvu". Autor v něm prozkoumal všeobecné podmínky rozvoje lidové písně duchovní, dále vokální hudbu v době prvních kacířů a kazatelských předchůdců Husových; zabývá se skladatelskou školou českou v souvislosti s reformním hnutím na pražské universitě a liturgickým zpěvem v Betlémské kapli. Nakonec probírá názory světských stavů na hudbu té doby, zejména Štítného, všímá si písní dvořanských, žákovských, koled a j. Dílo doplňují dvě hudební přílohy a čtyři rejstříky: textů a nápěvů, jmenný, věcný a rukopisů.
"První část knihy nás pak převede teprve k pravým otázkám genetickým (od smrti Husovy do příkrého rozštěpení stran po r. 1417 a před r. 1419). Zde budeme sledovati onen vývoj jak po stránce teoretické, v níž objeví se nám M. Jakoubek ze Stříbra jako pravý teoretik husitství i pro náš obor, tak po stránce praktické, v níž poznáme nejeden popud, jenž vyšel ze starší liturgie, vedl však důsledně k formám zcela novým, a to logicky k formám táborským. Druhá část knihy věnována proto táborství jako pravému důslednému pokračování předešlého vývoje. Nebudeme tu ovšem míti na mysli jen tábory v nejkrajnějším smyslu stranickém, nýbrž celý živel radikální, jenž právě svou liturgií a svým zpěvem činí skutečnou jednotku. Prostota táborské mše jest společná všem těmto stranám a směrům. Zato jejich písně přecházejí i do stran jiných, liturgie podstatně jiné." (Z předmluvy autorovy.)