Richard Rorty, americký filosof (1931-2007), bývá považován za jednoho z nejvlivnějších myslitelů poslední doby. Jeho hlavní teze se soustředí na kritiku reprezentacionalismu, tedy ambici klasické moderní filosofie poznávat přírodu v zrcadle lidské mysli. Odtud Rorty přechází v oblasti poznání, ale i společenské kritiky bigotnosti, k dílu Johna Deweye a chápe ho v zásadě relativisticky. Cílem tohoto článku je ukázat, kde jsou limity tohoto Rortyho relativismu a jak před ním zachránit Rortyho původní kritiku reprezentacionalismu. Navazuje se v něm na intenzivní debaty mezi pozdním Rortym a jeho kritiky a zejména na filosofii přírodních věd, která je v Rortyho díle výmluvně postavena stranou. Článek jako východisko z rortyánského relativismu nabízí pojem „otevřené autority“ a nový filosofický pohled, stále však ukotvený v tradici amerického pragmatismu, na lidskou racionalitu., Richard Rorty, American philosopher (1931-2007) is considered to be one of the most influential thinkers of recent times. His main thesis centres on a critique of representationalism – of the ambition of classical modern philosophy to comprehend nature in the mirror of the human mind. From here Rorty then moves through the area of knowing, and also of a social critique of bigotry, to the work of John Dewey, whom he understands in a fundamentally relativistic way. The aim of this article is to determine the limits of Rorty’s relativism, and to show how we might preserve Rorty’s original critique of representationalism despite these limits. Mention is made of the intensive debates between the late-Rorty and his critics, especially in the area of the philosophy of natural science which, in Rorty’s work, is tellingly left to one side. The article offers, as a way out of Rortian relativism, the concept of “open authority” and a new philosophical view, still in the tradition of American pragmatism, of human rationality., and Boris Cvek.
Hlavním cílem článku je nabídnout základní výklad filosofie osvobození Enriqua Dussela, která představuje jednu z alternativních reflexí modernity z pozice utlačovaných. Výklad se soustředí na kulturní a filosofické zdroje filosofie osvobození. Důležitým východiskem textu je zarámování filosofie osvobození do kontextu postkolonialismu (Frantz Fanon, Edward W. Said a další). V tomto kontextu je důležitá metodologie dekolonizace myšlení, spočívající v odhalování hlubokých koloniálních tendencí v evropské epistemologii a ontologii. Další ústřední kategorií filosofie Enriqua Dussela je – kromě konceptu osvobození – ovšem také pojem exteriority, kterému věnuji nemalou část svého textu., The main goal of this article is to provide a basic interpretation of Enrique Dussel‘s philosophy of liberation which is one of the alternative analyses of modernity from the point of view of the oppressed. The analysis concentrates on the cultural and philosophical sources of the philosophy of liberation. The important point of departure is postcolonialism (Frantz Fanon or Edward W. Said for example) and in the postcolonial context the methodology of the decolonization of thought-processes is fundamental. The core of this methodology is the revelation of the colonial tendencies hidden in European epistemology and ontology. The main part of the text is dedicated to an analysis of liberation and exteriority., and Ondřej Lánský.
Moderné individualistické ideológie na čele s neoliberalizmom považujú za zdroj väčšiny problémov štát, spoločnosť a komunitárne hodnoty. Aj totalitné a autoritárne režimy sú podľa klasikov liberalizmu výsledkom kolektivistických ideológií, ktoré si údajne nevážia človeka ako indivíduum. Vo svojom príspevku sa snažím ukázať, že presný opak je pravdou. Po prvé, pokúšam sa dokázať, že totalitné a autoritatívne prejavy sú vo svojej podstate vedľajším produktom individualistických, nie kolektivistických projektov. Atomizovaná masová spoločnosť, v ktorej prevládajú hodnoty individualizmu, inštrumentalizmu a konzumerizmu, vytvára predpoklady pre totalitné myslenie väčšmi než ktorákoľvek totalitná ideológia. Politický systém straníckej demokracie takisto prispieva k negatívnym prejavom autoritativizmu, ako aj ku vzniku rasistických predsudkov a totalitných ideológií, napr. fašizmu. V tejto súvislosti rozvíjam myšlienky vybraných predstaviteľov tzv. frankfurtskej školy (Herbert Marcuse), ale aj analýzy niektorých teoretikov totalitarizmu (Hannah Arendtová) či teoretikov sionizmu (Max Nordau, Nachman Syrkin). Po druhé, pokúšam sa ukázať, že kolektivistické ideológie zďaleka nemožno obviniť z toho, že by si nevážili jednotlivca, slobodu či individuálne ľudské práva. Na filozofickej problematike sociálnej spravodlivosti sa v rámci rawlsiánskeho a neomarxistického diskurzu snažím ukázať, že aj z individualistických východísk možno dospieť k veľmi egalitárskym teóriam a princípom spravodlivosti a dajú sa na nich postaviť aj koncepcie, ktoré by klasici liberalizmu označili za kolektivistické (napr. demokratický socializmus). V tejto časti svojej argumentácie vychádzam zo svojej monografie Späť k Marxovi? a v stručnosti predstavujem svoju antiakcidentálnu teóriu spravodlivosti, aby som preukázal, nakoľko je možné z metodologického individualizmu dospieť k normatívnym záverom, ktoré možno považovať za kolektivistické., Modern individualist ideologies, including neo-Liberalism, consider the state, society and communitarian values to be the source of the majority of political and social problems. According to the classics of Liberalism even totalitarian and authoritarian regimes are the consequence of the collectivist ideologies that do not respect the individual. In my contribution, I attempt to prove the opposite thesis. Firstly, I would like to prove that totalitarian and authoritarian phenomena are, substantially, the by-products of individualist (not collectivist) projects. The atomized mass society, dominated by the values of individualism, instrumentalism and consumerism creates the substratum for totalitarian thinking more than any totalitarian ideology. Even the political system of the partocratic democracy contributes to the negative phenomena of authoritarianism including racial prejudices and totalitarian ideologies, e.g. fascism. In this connection I analyse the ideas of chosen representatives of the Frankfurt School (Herbert Marcuse), the theoreticians of totalitarianism (Hannah Arendt) and the theoreticians of Zionism (Max Nordau, Nachman Syrkin). Secondly, I would like to prove that collectivist ideologies cannot be blamed for lack of respect towards individuals, liberties or human rights. I attempt to present philosophical discourse about social justice and its Rawlsian and neo-Marxist connotations to prove that it is possible to use the methodological individualist presuppositions to establish egalitarian theories and principles of justice, i.e. it is possible to use individualism to establish conceptions that would be labelled “collectivist” by the classics of Liberalism (e.g. democratic socialism). I briefly introduce my anti-accidental theory of justice to demonstrate how we might defend collectivist normative conclusions on the basis of methodological individualism., and Ľuboš Blaha.
Tázání po podstatě fikce a fikčnosti literatury patří k základním otázkám literární teorie a v konečném důsledku souvisí se zkoumáním samotné identity (fikční) literatury. Možných odpovědí na tyto a podobné otázky existuje vícero. Předkládaná studie mapuje konkrétní postup, jistou posloupnost voleb, které je nutné uskutečnit, aby nás dovedly k jedné specifické možnosti takové fikční teorie. Jednotlivé dichotomicky spárované návrhy, mezi nimiž je voleno, pocházejí z nejrůznějších oblastí teoretického bádání (filozofie, logika, sémiotika aj.) a představují konkrétní možnosti ideových a metodologických přístupů na cestě ke konzistentní teorii fikce. Takovou konzistentní teorii fikce splňuje jedinečná teorie fikčních světů, jejíž výsledný tvar získáváme poté, co jsme prošli množinou všech proponovaných voleb., The quest for the basis of fiction and fictional literature belongs to the fundamental questions of literary theory and, ultimately, is connected to the inquiry into the very identity of (fictional) literature. There are multiple possible answers to these and similar questions. This study maps a concrete approach – a certain series of choices which it is necessary to make in order to arrive at one specific possibility of such fictional literature. A particular dichotomous linking of suggestions between which to choose originates from the most various areas of theoretical study (philosophy, logic, semiotics and so on) and presents concrete possibilities of conceptual and methodological approaches on the way to a consistent theory of fiction. One such consistent theory of fiction is the unique theory of fictional worlds whose ultimate form we gain after we have gone through the set of all proposed choices., and Lubomír Doležel.
This study is concerned with interpretation of the Tractatus and the picture theory of the early-Wittgenstein from the perspective of the anti-metaphysical reading of M. McGinn and from the perspective of W. Sellars. I analyse McGinn's interpretation and the difficulties which are caused for her in her attempt to provide a non-minimalistic interpretation of Wittgenstein's picture theory. The interpretation of McGinn is then contrasted with Sellars who, unlike the majority of other interpreters, reads Wittgenstein's picture theory in a radically nominalistic way, and places little emphasis on the overall consistency of the Tractatus. I show that his approach allows one to preserve some interesting insights provided by McGinn, while it also manages to avoid the problems that beset her interpretation. Sellars' reading may therefore better serve McGinn's aims than her own reading, although it demands that we give up some of the key theses of the Tractatus. At the same time it may also lead us to a reevaluation of the relevance of the Tractatus for contemporary philosophical debates., Stefanie Dach., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Tichého logika bývá někdy znevažována proto, že prý podceňuje dedukci – že se věnuje pouze logické analýze. Ukazuji, že tento názor je mylný. Logická analýza, tj. určení toho, které tzv. konstrukce výrazy vyjadřují, je k určení platnosti úsudků formulovaných v přirozeném jazyce nezbytná. Vyplývání je definováno jako určitý vztah mezi konstrukcemi, tedy jako mimojazyková záležitost. Platnost úsudků (složených z konstrukcí) se odvíjí od vlastností příslušných konstrukcí. Tyto vlastnosti vyobrazují derivační pravidla Tichého systému dedukce., It is sometimes objected that Tichý’s logic is not logic because it underestimates deduction – providing only a logical analysis of expressions. I argue that this opinion is wrong. First of all, detection of valid arguments (which are formulated in a language) requires logical analysis determining which semantical entities – Tichý’s constructions – are involved. Entailment is defined as an extralinguistic affair relating those constructions. The validity of arguments (composed of propositional constructions) stems from properties of the constructions. Such properties are displayed by the derivation rules of Tichý’s system of deduction., and Jiří Raclavský.
V příspěvku jde nejprve o otázku, zda Kant ještě ve svém spisku „O rozdílu směrů v prostoru“ z r. 1768 zastává Newtonovo pojetí prostoru, jak se to zdá naznačovat okolnost, že zde Kant mluví o „absolutním prostoru“. Autor se snaží ukázat, že tomu tak není, neboť termín „absolutní prostor“ je třeba interpretovat jinak než jako odkaz k Newtonovu pojetí prostoru. Ve druhé části se příspěvek věnuje hlavnímu tématu zmíněného spisku, jež je tvořeno Kantovou kritikou Leibnizova pojetí prostoru. Leibnizova koncepce se podle Kanta ukazuje jako neudržitelná, neboť se dostává do rozporu s fenomény, když nedokáže vysvětlit existenci inkongruentních protějšků, jakými jsou pravá a levá ruka., This article is firstly concerned with the question of whether Kant still holds Newton’s conception of space in his work Concerning the Distinction of the Directions in Space, as his reference to “absolute space” seems to suggest. The author attempts to show that this is not in fact the case since the term “absolute space” should not be interpreted as referring to Newton’s conception of space. In the second part of the article, the author focuses on the critique of Leibniz’s conception of space that is the main theme of Kant’s aforesaid work. Leibniz’s conception, in Kant’s view, is shown to be inadequate because it comes into conflict with phenomena by not being able to explain the existence of incongruent counterparts, such as right and left hands., and Jindřich Karásek.
Obsahom článku je kritika chápania autority u Hannah Arendtovej, podľa ktorej patrí k charakteristickým rysom moderného sveta kríza a následná strata autority. Simultánne s autoritou v jej chápaní ustupuje aj sloboda, ktorá je od začiatku 20. storočia vážne ohrozovaná totalitarizmom. Dôvod tvrdenia, že autoritu postihla kríza, ktorá spôsobila jej zánik, je skôr filozofický ako politický, je to relativizmus, skepticizmus a pesimizmus, aký sa objavil v západoeurópskom myslení od konca prvej svetovej vojny. Autoritu je však potrebné odvodzovať nie z ideovo-politickej tradície, ale z reálnych spoločenských podmienok. Musíme ju vnímať na pozadí diferencujúcej reality sveta vyznačujúcej sa spoločenskými protikladmi a bojmi, v ktorej snaha zakonzervovať svet tradičnou autoritou a náboženstvom musí nakoniec skončiť neúspechom. Autorita je tak vec relatívna a oblasti jej aplikácie sa menia v rôznych fázach spoločenského vývinu., The aim of the article is to criticise the concept of authority as presented by Hannah Arendt, who claims that crisis in, and subsequent loss of, authority are typical features of the modern world. The weakening of authority goes hand in hand with the retreat of freedom, which has been seriously jeopardised by totalitarianism since the early-20th century. The reason for the claim that authority is afflicted by crisis, causing its demise, is more philosophical than political; this mixture of relativism, scepticism and pessimism began to take shape in Western European thought after World War II. However, authority should be derived not from an ideological or political tradition, but from real social conditions. It must be seen against the background of the diverging reality of the world characterized by social contradictions and struggles, in which an effort to bind the world by traditional authority and religion must ultimately fail. Yet, authority is a relative concept and so its scope of application varies in different stages of social development., and Peter Dinuš.
Příspěvek je zaměřen na otázku z oblasti ekologické etiky, jak stanovit hranici našich morálních ohledů. Ačkoliv antropocentrismus přináší možnosti založení dobře odůvodněné ochrany přírody, autorka si všímá více neantropocentrických přístupů, u nichž existuje předpoklad, že morální ohledy bychom měli brát na mimolidské tvory kvůli nim samým. Mezi neantropocentricky orientovanými filosofy panuje neshoda v otázce, co do těchto ohledů má spadat – zda to, co je schopno trpět (P. Singer), či to, co má zájmy (R. Attfield), dobro nebo vlastní hodnotu (P. Taylor). Tak se hranice morálních ohledů rozšiřuje od člověka přes vyšší druhy zvířat až ke všemu životu. Ve druhé části příspěvku autorka na příkladu posledního člověka (R. Routley a R. Attfield) zpochybňuje vhodnost hledání rozlišujícího kritéria pro morální ohledy. Ekologická etika však představuje určitý základ pro společensko-politickou praxi a pro tyto účely se kritérium života a morální princip úcty ke všemu životu jeví jako nejvhodnější., This article focuses on the question, in the area of ecological ethics, of how to determine the bounds of our moral considerations. Although anthropocentrism does provide possibilities for the proper founding of a justification for the protection of nature, the author finds a greater number of non-anthropocentric approaches which assume that our moral considerations should be extended to non-human creatures for their own sake. Among the non-anthropocentrically oriented philosophers there is no consensus on the question of what should be included in those considerations – whether it is that which is susceptible of suffering (P. Singer), or that which has interests (R. Attfield), or that which has the good or its own value (P. Taylor). Thus the bounds of moral considerations are extended from man, first to the higher forms of animals, then to all life. In the second part of the article the author, using the example of the last man (R. Routley and R. Attfield), calls into question the appropriateness of seeking a distinguishing criterion for moral considerations. Ecological ethics, however, present a certain basis for socio-political praxis and for the aims which the criterion of life and the moral principle of respect to all life reveal as most appropriate., and Marie Skýbová.
V rámci tejto štúdie som sa pokúsil poukázať rozličné ponímanie termínu autorita v európskej a čínskej filozofickej tradícii. Pri týchto skúmaniach som vychádzal z teoretických východísk súčasných predstaviteľov kritickej teórie (frankfurtskej školy), u ktorých je prítomná snaha zakomponovať do svojich úvah o sociálnych procesoch fenomén globalizácie. Jedným z najvýznamnejších štátov súčasnosti je Čínska ľudová republika, ktorá výrazným spôsobom ovplyvňuje svetové dianie. V rámci štúdie som sa pokúsil poukázať na relevantnosť sinologických štúdii, nielen z hľadiska súčasnosti, ale aj z historicko filozofických dôvodov, keďže každá jedna ľudská civilizácia zahŕňa vlastné, aj keď často značne modifikované, ontologické dedičstvo, ktoré, hoci pochádza z obdobia formovania hlavných svetových náboženstiev a prvých filozofických škôl, dodnes ovplyvňuje myslenie a správanie jednotlivcov v rámci týchto civilizácií., In this study I have attempted to show the different perceptions of the term authority in the European philosophical tradition and in the Chinese philosophical tradition. In these investigations I am guided by the viewpoints of contemporary representatives of critical theory (the Frankfurt School) who attempt to incorporate the phenomenon of globalisation into their considerations of social processes. One of the most important states today is the Chinese People’s Republic which has a marked influence on world events. This study attempts to demonstrate the relevance of Sinological studies, not only from the point of view of contemporary times, but also from the historico-philosophical point of view. This is because each human civilisation has its own, albeit often highly-modified, ontological heritage emerging from the period of the formation of the main world religions and the first philosophical schools, and which influences the thought and behaviour of individuals in these civilisations up to today., and Ľubomír Dunaj.