Tázání po podstatě fikce a fikčnosti literatury patří k základním otázkám literární teorie a v konečném důsledku souvisí se zkoumáním samotné identity (fikční) literatury. Možných odpovědí na tyto a podobné otázky existuje vícero. Předkládaná studie mapuje konkrétní postup, jistou posloupnost voleb, které je nutné uskutečnit, aby nás dovedly k jedné specifické možnosti takové fikční teorie. Jednotlivé dichotomicky spárované návrhy, mezi nimiž je voleno, pocházejí z nejrůznějších oblastí teoretického bádání (filozofie, logika, sémiotika aj.) a představují konkrétní možnosti ideových a metodologických přístupů na cestě ke konzistentní teorii fikce. Takovou konzistentní teorii fikce splňuje jedinečná teorie fikčních světů, jejíž výsledný tvar získáváme poté, co jsme prošli množinou všech proponovaných voleb., The quest for the basis of fiction and fictional literature belongs to the fundamental questions of literary theory and, ultimately, is connected to the inquiry into the very identity of (fictional) literature. There are multiple possible answers to these and similar questions. This study maps a concrete approach – a certain series of choices which it is necessary to make in order to arrive at one specific possibility of such fictional literature. A particular dichotomous linking of suggestions between which to choose originates from the most various areas of theoretical study (philosophy, logic, semiotics and so on) and presents concrete possibilities of conceptual and methodological approaches on the way to a consistent theory of fiction. One such consistent theory of fiction is the unique theory of fictional worlds whose ultimate form we gain after we have gone through the set of all proposed choices., and Lubomír Doležel.
Tato studie recenzuje knihu: Charles CAMIC - Neil GROSS - Michèle LAMONT (eds.), Social Knowledge in the Making. Chicago: University of Chicago Press, 2011, a zasazuje ji do kontextu současných úvah o proměnách výzkumné praxe sociálních věd, akademické kultury, stylů myšlení a psaní. Pokouší se analyzovat v knize ohlašovaný „obrat k praxi" a ukazuje, nakolik samotné výzkumné praktiky v sociálních vědách ovlivňuje neexistence „standardních" forem, způsobů či stylů bádání. Detailně jsou představeny rovněž výchozí myšlenky takzvané „nové" sociologie idejí, jež stojí v pozadí celého projektu analýzy sociálních praktik projevujících se v procesech „produkce, evaluace a aplikace" sociálního vědění. Jako klíčová se ukazuje potřeba nově promyslet samotnou koncepci „profesionalizované" sociální vědy, jež byla v dřívějším vývoji odmítnuta jako morálně i prakticky neudržitelná, neboť s demokratizací výzkumného procesu a proměnou vztahu mezi sociálními vědami a jejich publikem se stále zřetelněji projevuje, že s odklonem od konceptu profesionální sociální vědy se veřejná irelevance sociálního vědění spíše stále více prohlubuje., This study reviews the book: Charles CAMIC - Neil GROSS - Michèle Lamont (eds.), Social Knowledge in the Making. Chicago: University of Chicago Press, 2011, and puts it into the context of contemporary accounts of the changing practice of social science research, academic culture, styles of thinking and writing. It attempts to analyze the "turn to practice" heralded in the book and demonstrates how the actual research practices in the social sciences are af- fected by the absence of "standard" forms, methods or styles of research. The core ideas of the so-called "new" sociology of ideas, which is behind the whole project aiming at the analysis of social practices manifested in processes of the "production, evaluation and application" of social knowledge, are also presented in detail. It follows from the argument elaborated in this text that it seems inevitable to rethink the very concept of "professional" social science, which was rejected in an earlier development as morally and practically untenable, since the democratization of the research process and the transforma- tion of the relation between the social sciences and their audience(s) manifest more and more distinctly that with the departure from the concept of professional social science, the public irrelevance of social knowledge is more and more transparent and pervading., and Jan Balon.
This study is concerned with interpretation of the Tractatus and the picture theory of the early-Wittgenstein from the perspective of the anti-metaphysical reading of M. McGinn and from the perspective of W. Sellars. I analyse McGinn's interpretation and the difficulties which are caused for her in her attempt to provide a non-minimalistic interpretation of Wittgenstein's picture theory. The interpretation of McGinn is then contrasted with Sellars who, unlike the majority of other interpreters, reads Wittgenstein's picture theory in a radically nominalistic way, and places little emphasis on the overall consistency of the Tractatus. I show that his approach allows one to preserve some interesting insights provided by McGinn, while it also manages to avoid the problems that beset her interpretation. Sellars' reading may therefore better serve McGinn's aims than her own reading, although it demands that we give up some of the key theses of the Tractatus. At the same time it may also lead us to a reevaluation of the relevance of the Tractatus for contemporary philosophical debates., Stefanie Dach., and Obsahuje poznámky a bibliografii
„Silná“ forma hylemorfismu, podle které je živá bytost metafyzicky složena ze substanciální formy a zcela neurčité první látky, je neslučitelná s novověkou přírodovědou: schopnost mít prožitky, subjektivita, v různém stupni základní vlastnost živého, má proti sobě nikoliv neurčitou, ale už samostatně strukturovanou hmotu. „Duše“ nemůže působit jako zdroj makro-struktury organismu, kterým je interakce atomů a molekul chovajících se podle (deterministických) zákonů. Tyto zákony působí stejně uvnitř těla i mimo něj. Ještě méně může být podstatná forma odpovědná za konfiguraci vrstvy atomových jader, která se na životních funkcích jako taková vůbec nepodílí a energeticky tyto funkce velmi podstatně přesahuje. Z těchto a podobných důvodů byla idea hylemorfismu nahrazena polaritou subjektivity (mysli) a těla. Současná „organická“ škola (Varela, Jonas, Thompson, Spahn aj.) se snaží v aristotelském stylu sblížit ducha s přírodou poukazem na strukturní (formovou) jednotu živé bytosti. Je si však zároveň vědoma, že forma poukazuje na specifickou jednotu živé bytosti jen tehdy, je-li viděna „zvnitřku“ bytostí, jako jsme my – vtělené subjektivity s jejich qualii a moralii, která se pomocí „formy“ vyjádřit nedají. „Forma“ svou podstatou spadá do kategorie toho, co je popsatelné ve 3. osobě, a jako taková proto neřeší dnešní „těžký problém“ vztahu mysli a těla., A “strong” form of hylomorphism, according to which a living being is the metaphysical composition of a substantial form and of totally indeterminate first matter, is incompatible with modern natural science: the ability to have experiences, subjectivity, to differing degrees the basic property of the living, encounters not an indeterminate matter, but a matter already independently structured. A “soul” cannot function as the source of the macro-structure of an organism, which source is represented, instead, by the interaction of atoms and molecules that behave according to the same (deterministic) laws to which they are subjected outside the living body. Even less can the substantial form be responsible for the configuration at the level of atomic nuclei which do not take part, as such, in living functions and which, in terms of energy, vastly exceed such functions. For these and similar reasons, the idea of hylomorphism has been replaced by the polarity of subjectivity (mind) and body. The contemporary “organic” school (Varela, Jonas, Thompson, Spahn, and others) attempts, in the Aristotelean way, to bring mind closer to nature by pointing to the structural (formal) unity of a living being. This school is, however, conscious of the fact that a form can point to the specific unity of a living organism only if it is seen from “within” beings such as us – i.e. embodied subjectivities, with their qualia and moralia, which cannot be expressed by means of a “form”. Form, in the end, belongs to a category that is describable only in the third person, and therefore, as such, does not resolve today’s “hard problem” of the relation between mind and body., and Jiří Vácha.
Tichého logika bývá někdy znevažována proto, že prý podceňuje dedukci – že se věnuje pouze logické analýze. Ukazuji, že tento názor je mylný. Logická analýza, tj. určení toho, které tzv. konstrukce výrazy vyjadřují, je k určení platnosti úsudků formulovaných v přirozeném jazyce nezbytná. Vyplývání je definováno jako určitý vztah mezi konstrukcemi, tedy jako mimojazyková záležitost. Platnost úsudků (složených z konstrukcí) se odvíjí od vlastností příslušných konstrukcí. Tyto vlastnosti vyobrazují derivační pravidla Tichého systému dedukce., It is sometimes objected that Tichý’s logic is not logic because it underestimates deduction – providing only a logical analysis of expressions. I argue that this opinion is wrong. First of all, detection of valid arguments (which are formulated in a language) requires logical analysis determining which semantical entities – Tichý’s constructions – are involved. Entailment is defined as an extralinguistic affair relating those constructions. The validity of arguments (composed of propositional constructions) stems from properties of the constructions. Such properties are displayed by the derivation rules of Tichý’s system of deduction., and Jiří Raclavský.
This polemical reflection critically investigates the likewise polemical article by Ladislav Hohoš, published in the Filosofický časopis, No.5/2013: “Is social critique exclusively a question of neo-Marxism?”. This piece was itself responding to my polemical study “Social criticism as a problem of neo-Marxism” (Filosofický časopis, No.2/2013). I take Hohoš’s main objections against my polemic in turn, and I reply to them. To this end, I focus on Hohoš’ reproduction, and partial reinterpretation, of Marx’s ideological doctrine of historical materialism, on the basis of which he presents his standpoint. In my polemic I point to the overall unsustainability of his objections, demonstrating the unsustainability of the foundations of Marxist doctrine itself., Miloslav Bednář., and Obsahuje poznámky a bibliografii
V příspěvku jde nejprve o otázku, zda Kant ještě ve svém spisku „O rozdílu směrů v prostoru“ z r. 1768 zastává Newtonovo pojetí prostoru, jak se to zdá naznačovat okolnost, že zde Kant mluví o „absolutním prostoru“. Autor se snaží ukázat, že tomu tak není, neboť termín „absolutní prostor“ je třeba interpretovat jinak než jako odkaz k Newtonovu pojetí prostoru. Ve druhé části se příspěvek věnuje hlavnímu tématu zmíněného spisku, jež je tvořeno Kantovou kritikou Leibnizova pojetí prostoru. Leibnizova koncepce se podle Kanta ukazuje jako neudržitelná, neboť se dostává do rozporu s fenomény, když nedokáže vysvětlit existenci inkongruentních protějšků, jakými jsou pravá a levá ruka., This article is firstly concerned with the question of whether Kant still holds Newton’s conception of space in his work Concerning the Distinction of the Directions in Space, as his reference to “absolute space” seems to suggest. The author attempts to show that this is not in fact the case since the term “absolute space” should not be interpreted as referring to Newton’s conception of space. In the second part of the article, the author focuses on the critique of Leibniz’s conception of space that is the main theme of Kant’s aforesaid work. Leibniz’s conception, in Kant’s view, is shown to be inadequate because it comes into conflict with phenomena by not being able to explain the existence of incongruent counterparts, such as right and left hands., and Jindřich Karásek.
This article deals with the fundamental features of Taylor´s concept of recognition and considers some problem areas to which cultural recognition is relevant. Our identity is partly characterized by the recognition or the misrecognition - too often by the misrecognition - of others. The collapse of original social settings has brought a transition from honour to dignity, implying a redefinition of identity and authenticity. The period in which people from western society lived in their pre-determined settings, and with corresponding characters they were called to represent, has lost its relevance today. Taylor distinguishes between the politics of universalism and the politics of difference, both of which are based on the politics of this transition from honour to dignity. Taylor refers to context and particular sociability values, although the community’s perception does not reflect any overly-particularist tendencies. His thesis has universalist elements from which he derives normativity. Universal moral ontology is, according to Taylor’s thesis, a condition for particular values and standards in practice., Martin Solík., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Obsahom článku je kritika chápania autority u Hannah Arendtovej, podľa ktorej patrí k charakteristickým rysom moderného sveta kríza a následná strata autority. Simultánne s autoritou v jej chápaní ustupuje aj sloboda, ktorá je od začiatku 20. storočia vážne ohrozovaná totalitarizmom. Dôvod tvrdenia, že autoritu postihla kríza, ktorá spôsobila jej zánik, je skôr filozofický ako politický, je to relativizmus, skepticizmus a pesimizmus, aký sa objavil v západoeurópskom myslení od konca prvej svetovej vojny. Autoritu je však potrebné odvodzovať nie z ideovo-politickej tradície, ale z reálnych spoločenských podmienok. Musíme ju vnímať na pozadí diferencujúcej reality sveta vyznačujúcej sa spoločenskými protikladmi a bojmi, v ktorej snaha zakonzervovať svet tradičnou autoritou a náboženstvom musí nakoniec skončiť neúspechom. Autorita je tak vec relatívna a oblasti jej aplikácie sa menia v rôznych fázach spoločenského vývinu., The aim of the article is to criticise the concept of authority as presented by Hannah Arendt, who claims that crisis in, and subsequent loss of, authority are typical features of the modern world. The weakening of authority goes hand in hand with the retreat of freedom, which has been seriously jeopardised by totalitarianism since the early-20th century. The reason for the claim that authority is afflicted by crisis, causing its demise, is more philosophical than political; this mixture of relativism, scepticism and pessimism began to take shape in Western European thought after World War II. However, authority should be derived not from an ideological or political tradition, but from real social conditions. It must be seen against the background of the diverging reality of the world characterized by social contradictions and struggles, in which an effort to bind the world by traditional authority and religion must ultimately fail. Yet, authority is a relative concept and so its scope of application varies in different stages of social development., and Peter Dinuš.
V sociální a politické teorii dnes stojíme před úkolem komplexního uchopení paradigmatu globálních interakcí charakterizovaného pluralitou sociálních aktérů a zájmových konfliktů. Založení kritické teorie globálních interakcí je spojeno s řešením teoreticko-metodologických otázek i věcných problémů analýzy a interpretace. Jde o poměr kritické analýzy reálných procesů a normativněutopické projekce sociální změny. Věcné problémy jsou spojeny s analýzou předpokladů a překážek utváření globální společnosti a politiky a s tím, jak jsou vymezovány ve své komplexitě., In social and political theory today we are presented with the task of arriving at a complex understanding of the paradigm of global interaction in which there is a plurality of social actors and conflicts of interest. The grounding of a critical theory of global interactions is connected with a resolution of theoretico-methodological questions and of detailed problems of analysis and interpretation. At issue is the relation between a critical analysis of realistic processes and normatively-utopian projections of social change. The detailed problems are connected with an analysis of the assumptions and obstacles when creating a global society and global politics, and with the question of how they are to be defined in their complexity., and Oleg Suša.