Vila, dvoupodlažní stavba v zahradě, výzdoba na fasádě hlavní třídy i bočních ulic Bajza a Munkácy Mihály. Hlavní průčelí - karyatidy nesoucí balkon, ve cviklech oken prvního patra tři dvojice soch: žena s miskou a hadem (Minerva Medica); vousatý muž, vedle něho leží fasces (Právo (?)); žena s květinovým věncem a květy v klíně (Flora); žena s klasy a ovocem (Ceres - Úroda); muž v přilbě s palmovou ratolestí (Mír); žena s přeslicí (Práce). V průčelí do Bajza utca dívka s amforou zdobenou dionysovským průvodem (patrně pozdější doplněk fasády), v průčelí do Munkácsy Mihály utca žena s věncem v ruce (Flora (?)., Medvey 1939, s. 64; Déry 1991, s. 60., and Alegorické zobrazení spravedlnosti a práva je patrně inspirováno antickou tradicí římské kolonie Británie, kde byla Minerva Medica ztotožněná s keltskou Sulis. Tato bohyně měla mimořádnou moc uzdravovat, ale také dát obecně věci do pořádku (dosvědčit bezpráví, usvědčit zloděje a nalézt ztracené předměty).
Kopie sochy Apolóna Belvedérského. Stojí u kmene stromu na němž se plazí had, levá ruka je napřažena, v pěsti zbytek luku. Sochu daroval Anasztáz Tomori (Theodorovits) (1824 - 1894), mecenáš, člen maďarské Akademie věd. Původně instalována v Muzeu, roku 1902 přemístěna do zahrady., Budapesti köztéri 1987, č. 107., and Socha je kopií antické římské mramorové kopie (130 - 140 n.l.) řeckého bronzového originálu připisované řeckému sochaři Leocharovi (330 - 320 př. Kr). Antická socha byla nalezena v 15. století byla blízko Říma, v roce 1509 byla převezena do Vatikánu, kde byla v roce 1511 umístěna v Cortile del Belvedere, což dalo soše její pozdější jméno (srov. Haskell-Penny 1984, č.k. 9). V roce 1532 byl soše přidán luk, který byl v roce 1924 odstraněn a božský genitál byl zakryt břečťanovým listem. Dílo bylo v 16. století zachyceno na grafických listech (např. Marcantonio Raimondi, 1530 - 1534), což přispělo k jeho všeobecnému rozšíření do povědomí milovníků antického umění. Hendrik Goltzius (Apollo Pythius), 1591 udělal sérii kreseb antických soch nalezených v Římě (Apollo Belvedere, Hercules Farnese). Bůh byl často zobrazován a adaptován umělci pro vlastní díla (Dürer, Adam a Eva; Bernini, Apollon a Dafné). Apollón díky tomu vzbudil obrovský zájem veřejnosti a stal se jednou z nejobdivovanějších antických soch. Od 17. století bylo zhotoveno několik jeho sochařských kopií (Versailles, Rampe du Midi, 1684, autor Pierre Mazeline (mramor); Versailles Parc Terrasse, autor Balthazar Keller, 1684 - 1685, bronz; Stasbourg glyptotéka, 18. století; Syon House Middlesex) a brzy se socha stala součástí sochařské výzdoby mnoha parků šlechtických sídel po celé střední Evropě i v Rusku (Ostankino u Moskvy, Pavlovsk u Pertohradu, sbírka Stroganoff Petrohrad). V 19. století byla antická díla zpřístupněna široké veřejnosti díky sbírkám sádrových odlitků (poprvé v Anglii), které sloužily pro studijní účely a byly též inspirací pro tvorbu soudobých umělců (v České republice je dnes původně universitní sbírka soustředěna v Hostinném u Trutnova). Apollón Belvedere byl jejich samozřejmou součástí. Bylo rovněž vytvořeno mnoho zmenšených kopií, které zdobily zámecké kabinety (zmenšená kopie je například v kabinetu, na zámku v Ratibořicích v Čechách). Kovové odlitky vyráběly v 19. století ve velkých sériích železárny, které se zabývaly výrobou umělecké litiny.