Přilba, morion, v. 21 cm, š. 24, 5 cm, dl. 34 cm. Přilba kulovitého tvaru, na čelní části malovaná tvář Medusy, kolem hlavy hadi, zbylou plochu zdobí šupiny. and Hrbatý, Czajkovski 2015#, 23, s. 129.
Útočná přilba, v.16 cm, š. 21 cm, dl. 28 cm. Přilba kulovitého tvaru, na čelní části malovaná tvář Medusy, kolem hlavy hadi, zbylou plochu zdobí šupiny. and Hrbatý, Czajkovski 2015#, 28, s. 139.
Útočná přilba, v. 21, 5 cm, š. 29 cm, dl. 28, 5 cm. Přilba kulovitého tvaru, na čelní části malovaná tvář Medusy, kolem hlavy hadi, zbylou plochu zdobí šupiny. and Hrbatý, Czajkovski 2015#, 29, s. 141.
Prsní plát k pěší zbroji, v. 40 cm, š. 32 cm, na středové části malovaná tvář Medusy s otevřenými ústy a vyceněnými zuby, ve vlasech hadi, zbylou plochu zdobí malované šupiny. and Hrbatý, Czajkovski 2015#, 64, s. 211.
Prsní plát k pěší zbroji, v. 41 cm, š. 34, 5 cm, na středové části malovaná tvář Medusy s otevřenými ústy a vyceněnými zuby, ve vlasech hadi, zbylou plochu zdobí malované šupiny. and Hrbatý, Czajkovski 2015#, 59, s. 201.
Prsní plát k pěší zbroji, v. 41 cm, š. 36 cm, na středové části malovaná tvář Medusy s otevřenými ústy a vyceněnými zuby, ve vlasech hadi, zbylou plochu zdobí malované šupiny. and Hrbatý, Czajkovski 2015#, 60, s. 203.
Prsní plát k pěší zbroji, v. 40 cm, š. 35 cm, na středové části malovaná tvář Medusy s otevřenými ústy a vyceněnými zuby, ve vlasech hadi, zbylou plochu zdobí malované šupiny. and Hrbatý, Czajkovski 2015#, 61, s. 205.
Alabastrová soška (34, 7 cm): polonahý Saturn (douhé vousy, kúže přes nohu) drží dítě hlavou dolů a chystá se je pozřít. Polonahá Ops drží boha za vousy a ruku, aby mu v tom zabránila. Za ženou na soklu nahé dítě (páska na čele) ve vzpurném postoji, patrně Jupiter, který později Saturna zbavil vlády., Vlnas 2002#, 368 č. II/3.55., Kovařík 2006#., and Antickými literárními prameny pro zobrazení Saturna (Krona) požírajícího děti, které měl s Ops (Kybelou, Rheou), je Theognis (Zrození bohů, 453-464), Ovidiův Kalendář (4, 192-202) a Knihovna připisovaná Apollodórovi (1,1,5). Od 16. století byl Saturn požírající své dítě často zobrazován. V literatuře se Ops bránící své děti se objevuje již ve 14. století (Boccaccio 1374, 3), ale výtvarné zpracování tohoto motivu najdeme pouze na obraze z let 1520-1530 připsaném Janu Gossaertovi (Barnard Castle). Podnětem k nezvyklému zobrazení mohla být opera Il natale di Giove od Giuseppe Bono, která měla premiéru ve Vídni 1. října roku 1740.
Alabastrová soška (v. 52 cm): nahý Saturn (dlouhé vousy, křídla) drží za ruku nahou Ops, která drží v náručí své dítě, další dítě stotí za ní ve vzpurném postoji, patrně představuje Jupitera, který později Saturna zbavil vlády. Ops sedí na oltáři (?) zdobeném v rozích kozími hlavami., Mžiková 1994#, s. 104, č. 66., Vlnas 2002#, 368 č. II/3.55., Kovařík 2006#., and Antickými literárními prameny pro zobrazení Saturna (Krona) požírajícího děti, které měl s Ops (Kybelou, Rheou), je Theognis (Zrození bohů, 453-464), Ovidiův Kalendář (4, 192-202) a Knihovna připisovaná Apollodórovi (1,1,5). Od 16. století byl Saturn požírající své dítě často zobrazován. V literatuře se Ops bránící své děti se objevuje již ve 14. století (Boccaccio 1374, 3), ale výtvarné zpracování tohoto motivu najdeme pouze na obraze z let 1520-1530 připsaném Janu Gossaertovi (Barnard Castle). Podnětem k nezvyklému zobrazení mohla být opera Il natale di Giove od Giuseppe Bono, která měla premiéru ve Vídni 1. října roku 1740.
Štuková výzdoba stropu: čtyři panely okolo rožmberské růže, uprostřed každého panelu amoretto v tunice, vystřeluje z luku šíp, dva střílí do středu, dva jiným směrem., Lejsková-Matyášová 1970#., and Amoretti jsou doslovným citátem z Raffaeolova obrazu Triumf Galateie z roku 1511 (jsou zde však zobrazeni pouze tři amorci, Melani proto jeden vzor použil dvakrát, a to pro amorky 3 a 4). Melani mohl použít některou z překreseb římské fresky, například grafiku od Marcantonia Raimondi. Je pravděpodobné, že Melani z předlohy převzal i smysl amorků. Raffael se inspiroval mýtem o marné lásce Kyklópa Polyféma k nymfě Galateie, která i přes jeho výhrůžky zůstala věrná svému milému Akidovi, kterého proto Kyklóp zahubil. Mýtus známý z Ovidiových Proměn převyprávěl v roce 1475 Angelo Poliziano, který jej pojal jako alegorii cesty člověka k bohu. Na Kratochvíli amorci s největší pravděpodobností oslavili manželskou věrnost Polyxeny z Pernštejna, která se v roce 1587 provdala za o třicet let staršího stavebníka Kratochvíle, Viléma z Rožmberka. Další štukové reliéfy v této místnosti toto čtení podporují, najdeme tu sebevraždu cudné Lukretie a velkodušnost Scipia Africana, což bylo od 15. století svatební téma.