(jih): Amfitryon po jamácku. In: Brněnský večerník, Brno, 11. 9. 1990. ?Svěžest, lehkost a jakási samozřejmá dovádivost, jsou hlavními rysy AMFITRYONU, tentokráte po "jamácku". Posluchač nyní už třetího ročníku režie Zdeněk Dušek si vloni pro svou studijní prověrku zvolil Plautovu verzi antického příběhu o záletném Iovovi a nešťastném paroháči Amfitryonovi a dal tak příležitost svým ročníkovým hercům především k reji pohybových kreací a gagů. Nicméně, i jako režisér se představil Dušek ve světle více než příznivém: zvládl práci s prostorem (hraje se na aréně minimálních rozměrů), představení má potřebný temporytmus (který snad jen trochu zaskřípe ve scénách "na vážno", kdy nestíhá ani herecká vybavenost) a i složité převtělování a vícerole zvládl vtipně, s minimem půvabně netradičních rekvizit (plavací kruh; síťovka a lampión jako pokrývky hlav a podobně) a přitom přehledně. Mladí herci (K.Vaníčková, M. Sláma a J. Novák) hrají s chutí a nepředstíraným elánem, ani jednou se fraška nezvrhne v podbízivé lechtivé vulgárnosti a hodinka uteče divákům v příjemné oddychové pohodě. Škoda tedy, že nedělní vystoupení v Bílém domě bylo za šňůrou po vlasti moravské, Amfitryonovým posledním.
Jako první inscenaci v novém roce uvedlo pražské Divadlo na Vinohradech Euripidovu tragédii Ifigenie v Aulidě. Není náhoda, že dramaturgie sáhla po příběhu nevinné dívky, jejíž oběť má přinést Řekům volnou cestu do Tróje. Euripidovy otázky po smyslu (sebe)oběti, zodpovědnosti za smrt, jež má posloužit veřejnému zájmu, ale jež není slučitelná se základními lidskými city, rozpoznání a přijetí vlastního osudu, a mnohé další otázky jsou v této hodnotově zbankrotované společnosti velice potřebné. Stejně jako emoce, jež Euripidova hra přináší.Jde jen o to, jak je vyjádřit. A v tom tkví problém inscenace v režii Martina Čičváka. Nejde o to, že postavy oblékl do elegantních rób blízkých současnosti. Horší už je, že všechny podstatné akce uzavřel do prostoru vysoko umístěného a k hledišti se svažujícího koridoru, který pro diváky není z mnoha míst viditelný a pro herce je vysloveně nebezpečný. To až příliš názorně ukázal nezadržitelný a hrozivě vyhlížející pád Václava Vydry a Kateřiny Brožové z dvoumetrové výšky koridoru na plochu jeviště, který přerušil páteční premiéru a který jen šťastnou náhodou neměl vážnější zdravotní následky.Hlavní problém inscenace ale spočívá v posunu žánru. Zatímco Euripidovy postavy své emoce vkládají do slovního jednání, režisér herce vede k pravděpodobnostnímu vyhrávání a přehrávání citových stavů, jež působivost antické tragédie zlevňují do melodramatické plačtivé truchlohry. A místy až k parodii.Má to bohužel výrazně likvidační vliv na nádherný překlad Josefa Topola (vzniklý za spolupráce Karla Hubky), jehož veršová i rytmická struktura je narušena už vkládanými slovy a herci pak trhána na kusy nesmyslnými pauzami i snahou vyhrát všechny barvičky citů. A rovněž nesrozumitelností dikce.A aby toho nebylo dost, režie vznosnost tragédie dále drobí nesmyslnými nápady, jako je z nahrávky fňukající a žvatlající miminko Orestes, sbor žen proměněný do sexuálně zachtívavých turistických paniček či v závěru bůhvíproč znějící Ravelovo Bolero.V takto pochybné koncepci nemají herci mnoho šancí, jak diváky oslovit. Přesto se to daří Václavu Vydrovi v roli Agamemnóna prožívajícího silně a působivě rozpor mezi vůlí otce a povinností vládce, i Kateřině Brožové, která přes jistou vnějškovost své Klytaiméstry nejlépe a nejsrozumitelněji mluví a ve scénách s Vydrou je i herecky přesvědčivá.Sabina Rojková je odsouzena dlouho hrát dětinského diblíka, z něhož se jen těžko rodí Ifigeniina uvědomělá oběť, a Markovi Lamborovi z Achillea zůstal většinou jen sebestředný teenager. To, že k divákům přesto dolehne sdělení této antické Sofiiny volby, je rozhodně větší zásluha Euripidova textu než samotné inscenace.