Osmnáct let po své první inscenaci Orestei v Brně se k ní režisér Hynšt vrátil inscenací ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Scénická podoba obou inscenací byla na první pohled podobná (užití masek, dřevěné schodiště), avšak naprosto se lišila svým pojetím. Zatímco z inscenace Orestei z počátku šedesátých let vyzařoval historický optimismus a radost z budování nového společenského řádu, socialismu, vypovídá uherskohradištská Oresteia o úzkosti z dějin a o člověku, který je „bezmocnou hříčkou v zápase anonymních sil“, jak stojí v Hynštově textu v programu k inscenaci. Stejně jako v brněnské inscenaci Orestei i zde Hynšt škrtá závěrečnou proměnu Erinyí v Eumenidy, tentokrát však nikoli proto, že jejich smír (tj. smír dvou protikladných společenských řádů) je nemožný, ale že pro člověka je v důsledku lhostejný. Závěrečný hymnus, který je koláží z volně seřazených fragmentů z původního požehnání Eumenid, pronáší chór reprezentující lidský rod. Má však výrazně pesimistické vyznění. V inscenaci Hynšt opět použil masky, které zakrývají většinou více než polovinu obličeje a je k nim připojená stylizovaná paruka. Maskami byl opatřen chór, který tak vytvořil anonymní unifikovanou masu. Odložením masky z něj vystupovaly hlavní postavy k sólovému projevu. Tento způsob použití masek neochuzoval hlavní představitele o mimiku a volný přednes a zároveň podtrhoval nový, pesimistický výklad Orestei tím, že ukazoval živou a zranitelnou tvář člověka uprostřed nepřátelských sil. Výtvarné pojetí vycházelo podobně jako inscenace r. 1962 z inspirace krétskou a mykénskou kulturou, z antiky dřevěné a barevné, nikoli mramorové a bílé. Dominantou scény bylo dřevěné schodiště v levé části jeviště, u pravého portálu stál antický sloup a dva menší sloupy byly na schodišti vlevo. Mezi těmito dvěma sloupy byla tylová oponka, za níž bylo možné zviditelnit např. zavraždění Agamemnona. Scéna včetně kostýmů byla laděna do střídmých barev. Jednoduché kostýmy a pláště byla variacemi na řecký oděv, Klytaimestřin plášť evokoval síť. Na nohou měli hlavní představitelé sandály s řemínky do půli lýtek.I přes malé rozměry scény byl v inscenaci navozen pocit monumentality a atmosféra antického rituálu. Přispěly k tomu kromě výrazových prostředků (pohyb, gesto, způsob přednesu) také velký podíl hudby a sólového i sborového zpěvu, který se střídal s melodramatickým způsobem deklamace.Hynšt použil pro inscenaci nový, civilnější překlad Vladimíra Šrámka a výraznými škrty text zkrátil téměř na polovinu, přičemž vypustil hlavně pasáže odkazující na dobové reálie. Rozhodně však neomezil význam chóru, spíše naopak. DČ