Popis inscenace: Ifa 1982 KačerVe Státním divadle Ostrava bylo Eurípidovo drama inscenováno v moderní době poprvé, tedy v české premiéře. Jan Kačer si k tomu z několika ostravských jevišť vybral komorní scénu Loutkového divadla, čímž se na jedné straně vyhnul nebezpečí hluchého patosu často spojovaného s inscenacemi antického dramatu, na straně druhé umožnil divákům bližší kontakt s herci, jak sám přiznává v drobném rozhovoru (Svobodné slovo, viz bibliografii k inscenaci). Totéž oceňují i někteří recenzenti (sl v Nové svobodě). Z materiálů vyplývá, že se představa o úpravě jevištního prostoru postupně během přípravy inscenace měnila. Na původním návrhu nalézáme mnoho objektů, které se v této inscenaci nakonec neobjevily (zato se objeví v pozdějších Kačerových zpracováních téhož dramatu: http://vis.idu.cz/ProductionDetail.aspx?perf=14684&mode=0&tab=photo). Z tohoto návrhu zbyl jediný prvek, a to schody v prostředku scény. Zatímco však jde v návrhu o vratké dřevěné schůdky vedoucí na jakousi šibenici, na jevišti se nakonec objevilo mohutné schodiště jako z mykénských kamenných kvádrů, vedoucí daleko do výšin, zatímco na svém úpatí byla zanořena do podlahy. Okolo něj pak již jen pluly bílé obláčky na modrém horizontu. Kostýmní výtvarník zvolil pro všechny postavy archaizující styl oděvů, pouze vladařskému rodu (tedy i Klytaiméstře a Achilleovi) pod svrchní pláště a podobné tkaniny oblékl černé kalhoty a saka s vojenskými prvky (lampasy na kalhotech a prýmky na ramenou). Kostýmy působí poněkud karnevalově vyzývavě. Poukazuje se tím možná k válce jako nebezpečné hře dospělých mužů, jejíž následky ovšem zasahují celý okolní svět. Klytaiméstře pak dlouhou sukni nechal výtvarník olemovat stejnou světlou látkou, jaká byla použita na pánské lampasy. Tento aktualizující detail nebyl některými recenzenty hodnocen kladně (Šárka Kosková v Ostravském kulturním měsíčníku). Ženy, především Klytaiméstra, ale i členky sboru a do určité chvíle také Ífigenie, jsou ozdobeny archaizujícími šperky a diadémy. Základem mužských kostýmů je tedy tmavá barva doplněná o svrchní pláště z hrubé látky nejspíše v zemitých barvách. Ty jsou použity také pro kostýmy sboru. Jedině Ífigenie a její malý bratříček Orestés vstupují na jeviště v čistých bílých oděvech. V této dosti střídmé výpravě o to více vynikalo umění ostravských herců. Jan Kačer se především rozhodl pro tančící a zpívající sbor, pro nějž upravil boční plošiny na jevišti. Herci se pohybují v okolí mohutně působícího schodiště a každý z nich je ve svém jednání jasně motivován. V centru pozornosti se ocitá slabošsky nerozhodný Agamemnon. Sváří se v něm láska k dceři, ale na druhé straně je až smyslně přitahován dobyvačným tažením (jak píše Roman Císař v Nové svobodě). Po jevišti se pohybuje spíše jako zlomený muž – několikrát ho zastihujeme s obličejem v dlaních, sedícího, nebo jak se schýlený opírá rukou o boční portál scény. K obětování dcery jej ponouká vychytralý Meneláos, posedlý touhou po pomstě a ochotný vynaložit za tím cílem vše, lidské životy nevyjímaje. Achilles postupně rezignuje na pózu významného muže a velkého reka, uraženého ve své ješitnosti. V závěru hry na scéně zůstává jen zmatený mládeneček. Ženský svět vzhledem k právě popsaným mužským postojům působí mnohem sympatičtěji a upřímněji. Klytaiméstra sice na jeviště vstupuje jako hrdá panovnice a počíná si jako pyšná matka, opouští je ale jako žena zmítaná bolestí a nejistotou (kterou vyjadřuje i nápis na pravé straně jeviště: “Kéž to všechno je jinak.” Ífigenie v bílé čelence s korálky zjišťuje jen velmi zvolna, jaký osud ji ve skutečnosti čeká. Z čisté dívky prostých pohybů i jasné tváře se mění v dospělou ženu poznáním trpké pravdy o tom, co s ní její otec zamýšlí – M. Logojdová v této roli působí jako bytost, která dozrává skrze kruté zmoudření a odevzdává se, protože poznala, že není jiné cesty. Druhá představitelka, Monika Hálová, působí jako dívka, jíž z tváře nikdy nemizí údiv nad bezcitným okolím. Její hrdá odevzdanost spočívá ve vědomí, že ona do své oběti vkládá všechnu svou upřímnost a čistotu (viz foto xy). Inscenace byla některými recenzenty vnímána jako komentář k zostřené politické situaci a rétorice studené války (sl v Nové svobodě). Z tohoto hlediska pak byla zdůrazňována především posedlost vládců bojem, ke kterému jsou ochotni zneužít nevinné děti, a dokonce je obětovat. Režisér však rozpolceného Agamemnóna nepojímal jako prostého slabocha, který se dá snadno zmanipulovat. Agamemnón se jistě snaží svou rodinu uchránit, přestože se i on sám utíká ke své ženě, aby zakusil pocit bezpečí. Jeho rodinu ohrožuje nebezpečí z okolního světa a on stojí přesně na hranici mezi ním a nitrem své rodiny. V jednom okamžiku Ífigenie a Klytaiméstra choulí k sobě a on se marně snaží dostat se také do tohoto objetí. Nad touto trojicí se pak zlověstně tyčí temná Meneláova postava (foto). AS
Stručný popis inscenace: Na výběru právě tohoto titulu se podílelo několik činitelů. Prvním byl zřejmě úspěch Kačerovy inscenace Ífigenie v Divadle Na Zábradlí v předchozí sezóně. Divadelní spolek Kolár však zřejmě zároveň hledal politicky rezonující text, protože podle textu v programu k inscenaci zaujímá svým dramaturgickým výběrem postoj hned ke dvěma politickým faktům: ke čtyřicátému výročí konce druhé světové války a také ke studené válce, ke hrozbě jaderné katastrofy. Obojí je řečeno podle zásad dobové rétoriky, zamýšlený výklad textu ale nemusel být nijak stranicky angažovaný, pouze se vydal po linii vnitřní aktualizace řecké tragédie, byť v antikizujících kostýmech a náznakové scéně následující údaje daném textem hry. Jeviště bylo upraveno jako přístav, v němž řecké loďstvo čeká na příznivý vítr: vzadu byla rozvěšena světlá plátna připomínající lodní plachty. V přední části jeviště se nacházela jakási světlá lávka, jež zřejmě upomínala na můstek k lodi, ale sloužila nakonec též jako obětní oltář. Ífigenie se z něj zřejmě v rozhodném okamžiku vrhla dolů. Podle dobových ohlasů bylo však zamýšlené sdělení inscenace znejistěno nevhodně pojatým hereckým projevem. Členové spolku usilovali o psychologizaci postav, což ovšem text řecké tragédie neumožňoval provést. Nevyhovující drobnokresba poutala pozornost sama k sobě a vztahy postav a jejich postoje tak diváku unikaly. Výjimkou zůstala postava Ifigenie, jež zaujala recenzenta na Jiráskově Hronově svým uměřeným a „zaujatým” projevem. AS