V tragédii Herakles Fischer sloučil různé dějové prvky z Euripidovy tragédie Herakles a z jeho Alkestis a motiv hrdinovy smrti ze Sofoklových Trachiňanek. Drama odráží dobovou adoraci silné osobnosti a je možné ho číst jako polemiku s titánstvím a ukázku sebeničivého nadlidství: Herakles se bouří proti bohům, neboť touží po nesmrtelnosti, a opakovaně zavrhuje rady Herma v podobě Teiresia, že smysl života se skrývá v práci pro ostatní. Jeho ctižádost a touha vyrovnat se bohům končí tragicky, když v záchvatu šílenství zabije ženu i syna a zapálí nad sebou palác.Hilarova režie se snažila vystihnout atmosféru dramatu a pro každé jednání použila jinou barvu světelné projekce, typického prostředku pro toto období Hilarovy tvorby. Scéna V. Hofmana představovala pyramidální schodiště s plošinou uprostřed a nahoře, na vrcholu schodiště byl portál s vyměnitelným prospektem. Protagonisté se pohybovali vertikálně, tj. zdola nahoru nebo shora dolů. Stupně vedoucí vzhůru tak symbolizovaly mytický a božský svět a zároveň Heraklovu touhu po nesmrtelnosti. Herectví, které popisuje M. Rutte jako "hysterický styl" plný "křečovitých výkřiků", se zřejmě blížilo poetice expresionismu se soustředěním na hlasový projev a výrazná gesta. Tento styl tak odpovídal tématu, přepjatému výrazu Fischerova dramatu i rozmáchlému, vnitřně rozpornému titánství titulního hrdiny. ???????????DČ