Oidip král byl po zkušenostech s Antigonou (v ND 1889) inscenován bez hudby, pouze s předehrami k Ifigenii v Aulidě od Ch. W. Glucka a k Racinově Athalii od F. Mendelssohna-Bartholdyho. Tím odpadla nutnost orchéstry a protagonisté se oproti Antigoně více přiblížili k divákům. Zřejmě v očekávání ještě většího úspěchu, než měla Antigona, byla vyrobena nová dekorace od R. Holzera: palác Oidipův a čtyři sochy bohů. Scénograficky tak inscenátoři rezignovali na nápodobu řeckého divadelního prostoru a vrátili se k obvyklé moderní úpravě jeviště. Partie chóru byly recitovány střídavě čtyřmi jeho náčelníky. Herectví protagonistů bylo deklamační a Vojta Slukov v titulní roli byl v recenzích opakovaně chválen za mistrný výkon - podle M. A. Šimáčka byla role Oidipa "nejvyšší bod na jeho umělecké dráze."Recenzenti ocenili také rozestavení a pohyby členů chóru, kteří se seskupovali do malebných živých obrazů. Kritizován byl však málo srozumitelný překlad J. Končinského. Takřka všichni recenzenti se shodli na prvenství Oidipa před Antigonou a na tom, že tato tragédie je divákovi přístupnější - ať už pro vhodnější scénické řešení, či kvůli větší dramatické síle. O mohutném dojmu se zmiňuje např. Vrchlický: "Zdrcen, jakoby se naň převalila hora, opouští divák hlediště po premiéře Oidipa krále. […] Maně vzpomíná na Antigonu. Klidnější její celek tlumen ještě melodickou hudbou, toť byla čirá idyla míru a něhy oproti tomuto krvavému, obrovskému dramatu." DČ