Jedna z nejkrásnějších renesančních knih, jejímž obsahem je dobrodružný i milostný příběh, v němž mladík či muž neurčitého věku Poliphilo hledá ve snu svou životní lásku Polii.
Činoherní inscenace jejíž režijně-dramaturgický koncept se snaží divadelními prostředky zpřítomnit ústřední témata textu. Těmi je „Sofiina volba“ řeckého vůdce Agamemnóna, který musí buď obětovat svou dceru, nebo sebe i svou rodinu vystavit potenciálně smrtonosnému hněvu řeckých vojsk, a v mnoha ohledech ambivalentní oběť jeho dcery Ifigénie (výměna panny Ifigénie za „děvku“ Helenu, náznak Ifigéniina „spasitelského komplexu“ atd.).Základem koncepce je jevištní metafora tunelu zavěšeného zhruba ve dvou metrech výšky nad plochou jeviště, ve kterém se odehrává většina herecké akce. Díky botám a oděvům složeným ve vyrovnaných řadách do komínků pod tunelem na forbíně odkazuje ke skále, ze které Agamemnón přehlíží vojsko. Některým recenzentům připomíná nakloněné nitro lodi, na které (kterých) se mají vojáci přepravit do Tróje, které však nemohou vyplout kvůli absenci větru. V abstraktní rovině tunel představuje neodvratnou katastrofu, ke které dramatický děj směřuje a zároveň Agamemnónovu situaci v něm.Dalším pilířem koncepce je deklamační herectví jednotlivých představitelů, které se může opřít o kvalitní překlad Josefa Topola z osmdesátých let pořízení podle podstročníku klasického filologa Karla Hubky a za odborné spolupráce Evy Stehlíkové. K hereckým výkonům (a k inscenaci obecně viz zejm. recenzi Martina Švejdy).Výrazným režijním prvkem je pojednání sboru jako tří adolescentních dívek korespondující s obsahem jednotlivých stasim. Výstupy sboru jsou postaveny na inkongruenci promluv (na úrovni jednotlivých vět) a hereckého jednání, které často vyjadřuje komplexnější významové celky (např. v posledním stasimu obdiv k Achilleovi). Důležité je také zapojení postavy Oresta (ve formě hamaky, z níž se ozývá dětský pláč), a tím zdůraznění pozice příběhu Ifigénie v celém trójském cyklu a příběhu rodu Atreovců. Výrazný je závěr inscenace – obraz, kdy vojsko hrdinně odejde do války, avšak dojem happyendu zpochybňují Ifigeniiny ustřižené kadeře vířící stmívajícím se prostorem tunelu.Inscenace odráží hudební aspekt inscenovaného dramatu: na forbíně se nachází obrovský buben, s jehož pomocí postavy, především sbor, rytmizují některé své promluvy a písně. Hudební složka také někdy osmyslňuje jevištní dění, jako když při závěrečném odchodu vojska do války zní titulní Vangelisova melodie z filmu Dobytí ráje nebo když členky sboru během Ifigeniina závěrečného monologu broukají melodii svatebního pochodu.EP