Už v době konání konference v Haagu byla vyhlídka na globální oteplování stále více alarmující. I přes růst cen ropy, což byl z tohoto hlediska příznivý faktor, a očekávané zvýšení cen zemního plynu v blízké budoucnosti se nezdálo, že by existovaly náznaky reakce obdobné té, která nastala v roce 1973. I když úspory energie a rozvoj obnovitelných energetických zdrojů jsou jistě žádoucí, je každým dnem zjevnější, že tyto faktory nebudou stačit ani k zastavení, natož pak k snížení emisí skleníkových plynů. Je zřejmé, že jedinou cestou k tomu, aby průmyslové země dosáhly významného a rychlého snížení emisí těchto plynů, je obnovení rozvoje jaderné energetiky. Stačí jen poznamenat, že země jako Francie a Švédsko, které produkují svou energii bez spalování fosilních paliv, vytvářejí pouze poloviční množství oxidu uhličitého na jednotku spotřebované energie oproti Dánsku, jehož elektřina pochází téměř výhradně z uhelných a lignitových elektráren. Je tedy paradoxní, jestliže scénáře vývoje výroby energie, sestavované takovými institucemi, jako je Světová komise pro energii (WEC - World Energy Council), o obnovení rozvoje jaderné energie vážně neuvažují. Naopak, někeré země - jako např. Německo - se zabývají myšlenkou od jaderné energie ustoupit úplně. Je tomu tak proto, že hrozby s ní spojené jsou vnímány jako větší nebezpečí než ty, které jsou spojeny s globálním oteplováním. Je toto hledisko založeno na objektivních poznatcích, nebo je spíše iracionální? Chceme se zde pokusit tuto otázku prozkoumat, neboť budoucnost naší planety možná závisí na tom, jakou cestu zvolíme. Chceme se pokusit iniciovat takovouto reflexi tak nezaujatě, jak je to jen možné. Prvním krokem tedy musí být srovnávání rizik, která přinášejí jaderná energie na jedné straně a produkce skleníkových plynů, vznikajících spalováním fosilních paliv, na straně druhé. and H. Nifenecker, E. Huffer ; přeložil Pavel Svoboda.