Search

Start Over Creator Sofoklés

4. Antigona

Creator:
Sofoklés
Description:
V inscenaci spíše absentuje režijně dramaturgická interpretace, prakticky se nepracuje s jevištní metaforou. Scénografie je desémantizovaná: jde o téměř prázdné jeviště, jehož zadní část je přehrazena vysokými kovovými perforovanými panely, které tvoří zadní prospekt. Výrazná je práce se světlem (bílým, červeným a modrým), a to buď čistě ornamentálního charakteru (např. esteticky působivé zadní prosvícení panelů), případně strukturně-ornamentálního charakteru (když např. červený kužel světla nasvěcuje Kreonta a modrý Antigonu). V první scéně, která se odehrává před oponou, je použit videomapping – stažená opona jakoby částečně koroduje (s tímto motivem se však dále explicitně nepracuje). Na scéně se dále nachází podlouhlý šedý stůl se židlemi, u kterého někdy sedí tři členové sboru starců a jednou na něj vyskočí Haimon, a židle natřená na bílo s?pozlaceným opěradlem, představující králův trůn. Výrazným režijním prvkem je použití točny, která jevištní akci dynamizuje (někdy její pohyb doprovází recitaci sboru, „přiváží“ a „odváží“ postavy na začátku a konci scén, Poslovi umožňuje delší chůzi apod.). Kostýmní pojetí je převážně civilní (oblek Kreonta, košile a kalhoty Haimona, vojenská uniforma Posla, korzet se sukní Antigony), z barev dominuje černá a bílá. Sbor je oblečen do parafráze řeckého kroje, zřejmě aby motiv vířícího derviše na konci představení nepůsobil zcela nesourodým dojmem. Kostým Teiresia odkazuje, bez kontextu, k genderově obojaké povaze této postavy, která podle mýtu byla část života mužem, část ženou. Přístup k textové předloze je pietní – text není výrazně upraven ani krácen. V rovině inscenace je (bez režijně artikulovaného záměru) oslabena role sboru: jednotliví členové sboru texty deklamují bez hereckých či jiných akcentů, případně vyhrávají mikrosituace plynoucí z jednotlivých replik. Výrazně je podpořen v originále jemnější komický rozměr postavy Posla, který také není zcela pochopitelný, protože narušuje tragický rozměr situace, aniž by bylo jasné, proč. Také podle kritik (Hrdinová, Svobodová) byl v pojetí postavy Antigony potlačen její rozměr nesmlouvavé, radikální bojovnice za vlastní pravdu (opět není zřejmé, proč bylo toto pojetí zvoleno). Herecké pojetí jednotlivých postav spočívá především v ilustraci mikrosituací a charakterových rysů vyplývajících z textu jednotlivých replik, u Antigony dochází dokonce k výše zmíněné redukci. Plastičtěji byl vystavěn Kreon Martina Stránského a Teiresias Pavla Pavlovského, i zde především jako individuální kreace bez svorníku čitelného režijně-dramaturgického záměru. Zřetelnou jevištní metaforou byl pohybový prvek otočení se kolem své osy s pohledem upřeným k nebesům, který provádí několikrát Antigona, posléze i Isména, a který se pak přenáší do závěrečného momentu inscenace, kdy Kreon obléká sukni, která zbyla po Antigoně, a při padající oponě provádí tanec vířícího derviše. Tento prvek o něco lépe působil v inscenaci Faidry Hany Burešové (Divadlo v Dlouhé, Městské divadlo Brno), kde byl více napojen na celkovou koncepci díla a také trval delší dobu – v Páclově inscenaci je „víření“ příliš krátké na to, aby navodilo dojem osudovosti a metafyzična, což měl být pravděpodobně zamýšlený efekt. EP
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

5. Antigona

Creator:
Sofoklés
Description:
Divadlo Aldente ve svých inscenacích, včetně Antigony, kombinuje herce s Downovým syndromem s herci bez postižení. V inscenaci je použit překlad Ferdinanda Stiebitze, výrazně zkrácený, avšak zachované verše nejsou dále nijak upraveny. Vedle nich je v inscenaci použit také autorský text režisérky inscenace a autorky scénáře Jitky Vrbkové, který zrcadlí výrazné dramaturgické čtení pretextu. To jednak přidává do příběhu scény, kdy je odvyprávěna a herecky předvedena část thébského cyklu, která ději Antigony předchází, především bitva Sedmi proti Thébám a smrt Eteokla a Polyneika. Především však antický příběh získává aktuální rámec, ve kterém si v úvodní metanarativní scéně soubor účinkujících uvažuje o svém inscenování Antigony, především o tom, zda má příběh skončit svatbou, či ne. V závěrečném, opět dopsaném výstupu se tato otázka znovu vrací, když se herci a herečky mezi sebou dohadují o možnosti zinscenovat alternativní konec, ve kterém Antigona s Haimonem ve skalní hrobce nezemřou, ale vezmou se. Účinkující s DS bojují za šťastný konec, ti bez postižení pak za autentický Sofoklův. Děj pretextu je poměrně výrazně redukován, například je vyškrtnuta postava Teiresia. Výsledný divadelní text je přesto konzistentní a disponuje vnitřní koherencí. Výrazným dramaturgickým řešením je zdvojení postavy Kreonta, jejž představuje jak herec s DS, tak herec bez DS; podobně Antigonu ztvárňuje herečka s DS a dvě herečky bez DS. Účinkující s DS jsou v adolescentním věku. Některé herečky a herci s DS (Eliška Vrbková, Hana Bartoňová, Martin Kříž) své texty deklamují samostatně, s přesvědčivostí a porozuměním a s intonačními důrazy, které mohou z estetického hlediska působit jako expresivní stylizace, z pragmatického hlediska jako snaha zajistit srozumitelnost přednášeného textu. Lukáš Suchánek, představující spolu s Lukášem Riegerem Kreonta, vytváří postavu především fyzickou akcí, která někdy ilustruje, častěji různými způsoby dotváří a juxtaponuje to, co Rieger sděluje slovy. Suchánek také důsledně opakuje poslední slova Riegrových replik, což vytváří různorodé významové akcenty. Ty zdůrazňují především témata moci, a to ve vztahu k postavení žen vůči mužům a těch, kteří mají moc ve státě, vůči jeho občanům. Téma špatného řízení státu a zneužívání moci v průběhu koronakrize je v inscenaci naznačeno způsobem, na který při premiéře část publika spontánně reagovala.Zdůrazněna je zde melodičnost Sofoklova textu ve Stiebitzově překladu, zdůrazněná jednak precizním přednesem, jednak až "hudební" prací s ním, kdy repliky recituje více hereček zároveň (v případě Antigony), repetitivně, s různou intenzitou (velmi hlasitě, ztišeně apod.). Melodičnost textu je podpořena také hudebním doprovodem, jenž umožňuje např. zpěvavou recitaci. Vedle jeviště byly při premiéře v Divadle Barka využívány i prostory hlediště a technický můstek nad jevištěm. Dominantou scénografie jsou tři sloupy z poloprůhledného vlnitého plastu, který metaforicky odkazuje ke žlábkování antických sloupů, a které jsou v průběhu představení podle potřeby přeskupovány (v jednu chvíli představují např. Antigonino vězení). Kostýmy neodkazují k antice; jsou částečně historizující (náznak korzetu, těžké materiály připomínající zdobný aristokratický oděv, či naopak jednoduché, "prosté" plátno), částečně odkazují k dnešní době (Antigoniny děrované punčochy), částečně působí bezpříznakově (oděv Hlídače).EP
Rights:
autorská práva www.olympos.cz