Obrazy s fiktivními podobiznami Karlových předchůdců, tzv. Lucemburská portrétní galerie (nedochovaná), zdobila stěny velkého sálu Pražského Hradu, který na místě Vladislavského sálu dal Karel IV. zbudovat kolem roku 1355., Bažant 2003#, 134-138., and Malby byly mezi lety 1422 až 1575 zničeny a autentičnost dochovaných renesančních kopií byla zpochybněna. Doprovodné nápisy byly zčásti publikovány roku 1534, při archeologickém průzkumu byly však nalezeny pouze dva nápisy k obrazům Karlových předchůdců na císařském trůně - č. 68 (byzantský císař Lev IV) a č. 81. (císař Karel IV. Tlustý). Cyklus římských císařů, řada fiktivních podobizen, zde začínal Noem, dále byl zobrazen Priamos, Aeneas a další panovníci až po Karla IV. Galerie obsahující stovku podobizen začínala portréty vládců čtyř světových monarchií: babylónského Nina (východ), makedonského Alexandra Velikého (sever), kartaginského Toly (jih) a Romula (západ), potom následovali římští panovníci od Caesara (nebo od Oktaviana Augusta) až po Konstantina Velikého, dále třicetpět byzantských císařů a západní císaři od Karla Velikého až do současnosti. Hlavním posláním galerie bylo zdůraznit kontinuitu středověkého císařství římského a antické říše římské vycházející z teze o "přenosu císařství" ("translatio imperii"). Brabantský vyslanec Edmund de Dynter popisuje, jak u příležitosti jeho přijetí na Pražském hradě nebo na Karlštejně mu Václav IV. osobně ukázal malby se svým rodokmenem sahajícím až do antické Tróje.
Portrétní galerie je známá pouze z perokreseb, které nechal pořídit Jan Zajíc z Hasenburka (codex Hasenburgicus, Vídeň rkp. 8043). Kresby vykazují znaky Cranachova portrétního stylu. and Pešina 1950#, s. 89.
Reliéf, složený ze tří částí, původně tympanon. Na prostřední obdélné desce trůnící P. Marie s dítětem, obklopena anděly, u jejích nohou abatyše Mlada a Berta. Postranní segmentové desky s klečícími postavami - donátoři, po levici Madony Přemysl Otakar I., po pravici jeho sestra Anežka., Bažant 2003#, 107-112., and Přemyslovský pár je individualizován, ovšem v rámci typů - Anežka je půvabná a pokorná, Přemysl je a fyzicky zdatný a autoritativní, oba jsou mladí. Podobně jako obrazy Přemysla a abatyší odkazují na konkrétní osoby, tak i ústřední motiv svatojiřského reliéfu patrně odkazoval na skutečnou památku, mariánskou sochu uctívanou tehdy nejen v Praze, ale i v celém království. Nějaká kultovní socha Madony na Pražském hradě s největší pravděpodobností existovala. Je pravděpodobné, že i na Pražském hradě byla "pravá" podoba nebeské královny, tedy byzantský typ Hodegeteria, hlavní mariánská kultovní socha odvozovaná bezprostředně od sv. Lukáše. Jestliže by tato hypotéza byla správná, svatojiřský reliéf by zobrazoval nejen historické osobnosti spjaté se svatojiřským klášterem, ale i zde uctívanou kultovní sochu. Absence byzantských ikon či byzantinizujících soch z 13. století mezi památkami dochovanými v českých zemích nepřekvapuje, neboť v průběhu husitských válek bylo zničeno ohromné množství kultovních děl. Byzantské ikony však byly v českých zemích prokazatelně existovaly od konce 11. století - jak již výše zmíněno, biskup Altmann z Pasova, jenž zemřel roku 1091, dostal od českého knížete vzácnou desku s obrazem P. Marie zobrazené po řeckém způsobu (greco opere), tedy ikonu.
Trojlodní bazilika s krátkou hlavní lodí o třech polích (hlavní apsida nedochovaná), úzké boční lodi bez příčné lodi s tříapsidovým závěrem (ukončeny apsidami podkovovitého tvaru, středí je výrazně delší). Na východě i západě vyvýšený chór s kryptou., Cibulka1936#., Bažant 2003#, 21-24., and Archaické rysy stavby bez příčné lodi s úzkými loděmi bočními odpovídají západoevropským trojlodním bazilikám kolem roku 1000. Absence vertikálního i horizontálního členění stěn připravených pro malbu nebo mozaikovou výzdobu, typický rys raně křesťanských staveb, se v Římě objevuje znovu ve 12. století, v rámci renesance raně křesťanských bazilik. V západní Evropě se v době otónské renesance objevuje v Sasku, odkud byl také (podle Cibulky) odvozen typ baziliky v Praze.
Dochovány pouze základy. Hypotetické představy o podobě stavby: Okrouhlá centrála s patrovým ochozem v lodi, k jehož tribunám vedlo přiléhající severozápadní schodiště, a se čtyřmi podkovovitými apsidami do všech hlavních světových stran. Výrazná stavba karolínské renesance v Čechách. Základní typ stavby s e objevil už na Budči (via Velká Morava). Tento typ (kromě situace apsid) měl přímý prototyp v mariánském chrámu sv. Donáta v Zadaru. Sv. Donát pobýval krátce na dvoře Karla Velikého, asi znal cášský oktogon (což je symbol proměněných antických tradic ve franckém prostředí, objevující se i v karolínských falcích až do otónské doby) . Nové prvky (jako v Zadaru): tribunový ochoz, pravidelné kvádrové zdění a povystouplé lisény na líci stěny. Velkomoravská tradice se uplatnila ve výzdobě maltové podlahy, ale s tím rozdílem, že zde je ornamentální pravé terazzo (v Mikulčicích cihlové úlomky) nahrazeno imitací (vsazované oblázky). Ohlas exotické inspirace: podkovovitá apsida, zde je však přirozeným důsledkem zaoblení půdorysu hlavní lodi a potřeby hlubokého oltářního prostoru, Bažant 2003#, 9- 21., and Po formální stránce byly západoevropské karolínské rotundy inspirovány římskými rotundami (zvl. Pantheon). U nás to byly severobalkánské rotundy (Zadar). Na západě to byl typ rotundy-mauzolea (často s apsidou, vrcholící za císaře Hadriána), nejslavnější byla rotunda Kaple Božího hrobu v Jeruzalémě, s jejímiž imitacemi se v západní Evropě setkáváme již od 4. - 5. století. Také pražská rotunda sv. Václava má s jeruzalémskou některé společné rysy (centrála se čtyřmi připojenými apsidami, rozměry jsou cca polovinou jeruzalémského vzoru). Tím měla být definována jako rotunda-martyrion, architektonický typ, jímž byl Boží hrob v Jeruzalémě (prolnutí pohanského héroie a křesťanského světce), jednoznačně umocněný uložením ostatků světce.
Dva slonovinové rohy zdobené řezbou., Bažant 2003#, 93., and V inventáři karlštejnského pokladu z roku 1515 se uvádějí: "dva rohy ze slonové kosti na železných řetězech, jež prý náležely sv. Rolandu, vévodovi Burgundskému, někteří se domnívají, že jsou ze sedmi trub jerišských". Patrně se jedná o rohy v provinciálním byzantském stylu z 10. století, které se do svatovítském pokladu dostaly až roku 1645. Není tedy vyloučeno, že byly získány až Karlem IV., nicméně v karlštejnském pokladu jsou i některé věci ze starého svatovítského pokladu, který tam byl dočasně umístěn za husitských bouří. Absence dokladů nám však nebrání, abychom existenci starozákonních relikvií předpokládali v Praze i ve 12. století, v době, kdy byly neobyčejně populárním mocenským atributem.
Slonovinový pontifikální hřeben s řezbou. Na zadní straně je palma - strom života, po stranách dvě zvířata, na přední straně je Beránek boží, jehož rám tvoří medailon nesený dvěma anděly., Bažant 2003#, 48., and Dochovaná relikvie je dokladem vědomé archaizace uměleckého předmětu. Pontifikální hřeben byl tradičně spojován se sv. Vojtěchem, vznikl však později. Styl výzdoby se drží tradice italského umění 7.? 8. století, ale hřeben patrně vznikl v Německu v 11. nebo první třetině 12. století. Nebyl součástí středověkého inventáře sv. Víta a teoreticky tedy mohl přijít do Čech kdykoli před rokem 1712, kdy byl poprvé v inventáři svatovítského pokladu zmíněn. Není však pravděpodobné, že by se tato nijak zvlášť drahocenná věc dostala do Čech dlouho po době svého vzniku.Hřeben vznikl v otónském prostředí, nicméně zobrazený motiv je inspirován byzantským uměním. Motiv "Božího beránka" mezi dvěma anděly je zobrazován již ve starokřesťanském umění. Kompozice má původ v zobrazení geniů držících věnec na antických římských sarkofázích.