Poslední díl seriálu o živorodých rybách připomíná Julia Göllmera, německého lékárníka z Caracasu, který 14. května 1856 objevil ve Venezuele nejznámější živorodku všech dob – Poecilia reticulata. Článek se zabývá historií objevu, importů a chovu v laboratorních i domácích akváriích. Nedílnou součástí historie gupky, jak je celosvětově nazývána po svém druhém objeviteli – Robert John Guppy z Trinidadu – je také šlechtění barevných a tvarových variant. Ty spolu se snadným chovem a odchovem jsou hlavním důvodem její popularity a rozšíření. and The last part of the series about viviparous fish recalls Julius Göllmer, a German pharmacist from Caracas, who discovered the most popular livebearer of all time – Poecilia reticulata, in May 14th 1856. This article is about the history of this discovery, imports of this fish and its breeding in laboratory and domestic tanks. An integral part of the history of this fish, worldwide called the guppy after its second discoverer – Robert John Guppy from Trinidad – is also the cultivation of its color and shape variations. These variations are, together with easy breeding, reason why those fish are so popular and valued.
Živorodost je evolučně nejdokonalejší formou rozmnožování, protože představuje optimální poměr energetické náročnosti a úspěšnosti. U paprskoploutvých ryb se živorodost objevuje již před 250 miliony let. Ovoviviparii, která je tématem prvního ze série článků, je možno rozdělit na několik formálních skupin, např. superfetaci, rozložený porod, odložený porod, ukládání spermií, či ukládání embryí. To všechno jsou obdivuhodné adaptace na přežití druhu. and Viviparity is evolutionarily the most advanced form of reproduction, because it represents the optimum ratio. Ovoviviparity, the subject of the first in a series of articles, can be divided into several formal groups, such as superfetation, distributed delivery, delayed delivery and storage of sperm or embryos. These all are admirable adaptions for species survival.
Středoamerický rod Xiphophorus z čeledi živorodkovití (Poeciliidae) pravděpodobně dobře zná většina ichtyologů a jistě všichni akvaristi. Málokdo z nich ale má povědomí o více než 3–4 druzích, které se běžně chovají už téměř 100 let. Přitom tato skupina čítá v současnosti 26 druhů nesmírně zajímavých vzhledem, chováním, rozšířením i historií objevů a chovu v akváriích. Všichni zástupci rodu jsou vejcoživorodí (ovoviviparní, viz 1. díl seriálu) a žijí na východních svazích Sierra Madre Oriental a navazujících středoamerických Kordiller od severního Mexika po Honduras. Prvním vědecky popsaným druhem je mečovka mexická neboli zelená (X. helleri, obr. 6 a 7). Z dnešního pohledu můžeme ocenit prozíravý přístup rakouského autora popisu Johanna Jacoba Heckela, který v r. 1848 nepodlehl pokušení popsat nový rod Xiphophorus (z řeckého xiphos – dýka, mečík a phorus – nositel) podle neobvyklého protažení spodních paprsků ocasní ploutve (tzv. mečíku) tohoto prvního zástupce, ale podle zvláštního zakončení samčího gonopodia (obr. 2). Mečovitý výběžek ocasní ploutve totiž není charakteristickým znakem celého rodu a vyskytuje se pouze u 14 druhů. and Genus Xiphophorus from Central America is well known among both ichthyologists and aquarists. This group, however, currently includes 26 species, which for the sake of simplicity are divided into the swordtail fish and platies. All representatives of the genus live on the eastern slopes of the Sierra Madre Oriental and the related Cordillera‘s area from northern Mexico to Honduras.
Živorodost (viviparie) je bezesporu velkým evolučním krokem. Skupiny živorodých ryb „vsadily“ na zvýšenou investici do kvality a konkurenceschopnosti potomstva. Oproti vejcoživorodosti (ovoviviparii), které jsme se věnovali v předchozí části, mláďata po celou dobu embryogeneze vyživuje matka pomocí různých druhově specifických tkání. Díky průběžnému přísunu živin se mohou vyvíjet delší dobu, takže se rodí větší, životaschopnější, ihned plavou a přijímají potravu, čímž mají jednoznačně lepší podmínky do dalšího života. Přestože viviparních čeledí ryb je více, ve sladkých vodách najdeme pouze dvě – hladinovkovití (Anablepidae) a gudeovití (Goodeidae). Tato část seriálu bude zaměřena na první z nich. and Vivipary has been a major step forward in evolution. All groups of livebearers invest in the quality and competitiveness of their offspring. Unlike ovovivipary, the young are nurtured by their mother through various specific tissues during the entire embryogenesis. The continuous input of nutrients make possible longer embryogenesis, resulting in larger and more viable offspring, which can swim and ingest immediately. Although there are more viviparous families, only two of them occur in fresh water – Anablepidae and Goodeidae. This article deals with the first one.
Na vrcholu evoluce živorodosti ryb je bezesporu mechanismus výživy embryí u čeledi Goodeidae. Tento mechanismus je oproti ostatním živorodým skupinám poměrně mladý; vyvinul se teprve před 9 miliony let, ve svrchním miocénu. Důkazem je drobná fosilní gudea Tapatia occidentalis, která byla objevena v roce 1971 poblíž mexické Guadalajary, a jejíž anatomie nese jasné znaky živorodosti. Přestože se jedná o poměrně moderní čeleď, její druhy mají jen minimální variabilitu a většina si je navzájem velmi podobná. Článek popisuje výživu embryí a neobvyklou anální ploutev samců. and At the top of the evolution of fish viviparity there is definitely a mechanism for embryo nutrition in the family Goodeidae. This mechanism is relatively young, compared with other groups of viviparous fish, they evolved just 9 million years ago, in the Upper Miocene. The proof is a small fossil Gudea Tapatio occidentalis, discovered in 1971 near Guadalajara, Mexico, with anatomy which bears clear signs of viviparity. Although it is a relatively modern family, the species have minimum variation. This article describes the nutrition of embryos and the unusual male anal fin.
Holanďan Christiaan Huygens významně přispěl k rozvoji mechaniky a optiky v návaznosti na problémy, které řešila astronomie. Je vynálezcem kyvadlových hodin, nejpřesnějšího časoměrného přístroje doby umožňujícího poprvé stanovení zeměpisné délky plujících lodí., The article deals with the life and work of Dutch astronomer, physicist and mathematician Christiaan Huygens. Describing his extensive scientific work, we start with his activities in the field of observational astronomy (e.g. the discovery of the rings and moon of Saturn and the summary of the existing knowledge of the planets in his publication Cosmotheoros). His discovery and quantitative description of centrifugal force contributed significantly to solving problems describes in Newton´s Principia. Huygens is also well-known as a technician and technical designer. He constructed the first pendulum clocks. Last but not least, we describe his work on the impact of solid bodies, when he reflected on the work of R. Descartes and J. Marek Marci., František Jáchim., and Obsahuje seznam literatury
Autorin des einleitenden Konferenzbeitrags charakterisiert das Familienmilieu Doz. Dr. Drahomíra Stránskás und den Kreis ihrer nahen Verwandten die seit der 2. Hälfte des 19. Jahrhunderts durch ihre Interessen mit dem Studium und der Dokumentation der Volkskultur eng verbunden waren (J. Wankel, M. Wanklová).
Nach dem Abschluß der slawischen Philologie an der Karls-Universität in Prag 1924 erhielt Drahomíra Stránská ein Stipendium
des Königreichs Jugoslawien; dort lernte sie viele Rrepräsentanten der ethnographischen Forschung kennen und studierte die Volkskultur der Südslawen. Ihre erste Stelle erwarb sie im Museum für Volkskunde in Prag; sie wurde Kuratorin der volkskundlichen Sammlungen. Sie unternahm eine Reihe von Studienreisen in die Slowakei, sie sammelte und systematisch ergänzte die Museumssammlungen. 1932 habilitierte sie sich an der Karls-Universität und fing an, auch pädagogisch tätig zu sein, zuerst als externe Dozentin., In ihren Vorlesungen konzentrierte sie sich auf slawische Problematik, Volksgewand und-bauten. Durchgehend publizierte sie in renommierten Zeitschriften, arbeitete mit dem Slawischen Institut zusammen u. a. Sie gab "Příručka lidopisného pracovníka" (Handbuch des volkskundlichen Mitarbeiters) heraus, beteiligte sich an den Vorbereitungen des Ethnographischen Atlasses. Ihre Bibliographie aus der Zeit vor dem 2. Weltkrieg ist umfangreich und vielseitig. Am Ende der 30er Jahre veranstaltete sie zwei bedeutende, der Slowakei und Bulgarien gewidmete Ausstellungen, die einen außerordentlichen Widerhall fanden. Nach dem Kriegsende wurde sie Dozentin in Ethnographie; zwei Jahre früher erschien ihr Grundwerk "Lidový oděv v Československu, díl I., Čechy" (Die Volkstracht in der Tschechoslowakei, Teil I., Böhmen), das bis jetzt nicht überholt wurde. Ihre Abhandlung über Volksmöbel blieb im Manuskript. Die Ethnographin, deren 100. Geburtstag wir heute gedenken, war und auch nach ihrem Tod 1964 blieb eine der wichtigsten Persönlichkeiten der ethnographischen Forschung, Muselogie und Publizistik in tschechischen Ländern., and Článek zahrnuje seznam literatury.
Ve dnech 10. a 11. března 2017 proběhla v Plzni konference o životě a díle Josefa Františka Smetany. Akce byla součástí tradičního kulturního festivalu Smetanovské dny. Hlavním pořadatelem konference byla Západočeská pobočka České astronomické společnosti. and Ondřej Trnka.
Autor představuje monumentální desetisvazkovou edici dokumentů vztahujících se k politické kariéře Willyho Brandta (1913–1992), kterou pod souhrnným názvem péčí hlavní editorky Helgy Grebingové vydala v letech 2000 až 2006 v Berlíně Nadace spolkového kancléře Willyho Brandta (Bundeskanzler-Willy-Brandt-Stiftung). Co do svého rozsahu a komplexnosti se jedná o první takovouto edici v Německu i ve světě a jejím záměrem bylo oslovit i širší veřejnost. Na základě zmíněné edice autor podává nástin Brandtovy politické dráhy, od vstupu do sociální demokracie koncem dvacátých let přes norský a švédský exil v době Hitlerovy vlády a druhé světové války, pozvolný vzestup v poválečné Sociálnědemokratické straně Německa až po působení ve význačných funkcích primátora Západního Berlína, předsedy sociální demokracie, kancléře Spolkové republiky Německo, předsedy Socialistické internacionály a poslance Evropského parlamentu. Pozornost přitom věnuje zvláště převratné Ostpolitik, která umožnila normální vztahy západního Německa k zemím sovětského bloku a vynesla Brandtovi v roce 1971 Nobelovu cenu za mír. and This contribution presents the monumental, ten-volume edition of documents related to the political career of Willy Brandt (1913–1992). Called Willy Brandt: Berliner Ausgabe and edited by Helga Grebing, it was published by the Federal Chancellor Willy Brandt Foundation (Bundeskanzler-Willy-Brandt-Stiftung), Berlin, from 2000 to 2006. In terms of size and comprehensiveness, this is the first edition of its kind in the world. It is intended for a wide readership. Drawing on this edition, the present contribution aims to outline Brandt’s political career, from his entry into the Social Democratic Party of Germany in 1930 to his time in exile in Norway and Sweden when Germany was under Hitler’s rule and during the Second World War, his gradual rise in the post-war Social Democratic Party of Germany, to his work in the important offices of Mayor of West Berlin, Chairman of the Social Democratic Party, Chancellor of the Federal Republic of Germany, and Chairman of the Socialist International (1976–1992), and as a member of the European Parliament from 1979 to 1983. The work also pays considerable attention to the epochal Ostpolitik, which normalized relations between West Germany and the countries of the Soviet Bloc, and led to Brandt’s being awarded the Nobel Peace Prize in 1971.