Refluxní choroba jícnu je onemocnění způsobené návratem žaludečního obsahu zpět do jícnu. Tento stav označujeme jako gastroezofageální reflux. Nejčastějším důsledkem gastroezofageálního refluxu je zánět jícnu (refluxní ezofagitida). Zánět může být viditelný při endoskopickém vyšetření jako různě rozsáhlé eroze nebo může být prokázán pouze mikroskopicky z odebraných bioptických vzorků (mikroskopická ezofagitida). Gastroezofageální choroba se může manifestovat i v orgánech mimo jícen. Jedná se o tzv. extraezofageální refluxní chorobu, u které bývají postiženy refluxátem především orgány dýchacích cest., Gastro‑oesophageal reflux disease is caused by the return of stomach contents back into the oesophagus. This condition is called gastro‑oesophageal reflux. The most frequent consequence of gastro‑oesophageal reflux is an inflammation of the oesophagus (reflux oesophagitis). The inflammation may be visible during endoscopy as variously extensive erosions or may be established only by microscopy from biopsy (microscopic oesophagitis). Gastro‑oesophageal disease can even be manifested in organs outside the oesophagus as extraoesophageal reflux disease, which often affects mainly the pulmonary system., and Stefanová M.
Postižení kognitivních funkcí (KF) je ve všech fázích roztroušené sklerózy (RS) důležitým prediktorem kvality života a je nejčastější příčinou ztráty zaměstnání. Deficit mívá nejběžněji charakter mírné kognitivní poruchy a jeho projevy jsou velmi variabilní, a proto je důležitá přesná neuropsychologická diagnostika. Mírný kognitivní deficit u RS zahrnuje obvykle zpomalení rychlosti zpracování informací, poruchu komplexní pozornosti, paměti a exekutivních funkcí. Minimalizaci dopadů onemocnění může významně ovlivnit rehabilitace kognitivních funkcí. Rehabilitace kognitivních poruch přešla od metody tužka-papír k rehabilitaci pomocí počítačových programů. Uvádíme řadu studií zabývajících se rehabilitací kognitivních funkcí včetně kvantitativních i kvalitativních výsledků jednotlivých studií a sledujeme výsledky rehabilitace v krátkodobém i dlouhodobějším horizontu. Pozitivní efekt rehabilitace se jednoznačně ukazuje v oblasti zvyšování kvality života a snižování deprese. Předmětem diskuze však zůstává, zda se nejedná jen o efekt krátkodobý, a také to, jaké další faktory mohou pozitivní efekt tréninku podpořit., In all phases of multiple sclerosis (MS), cognitive deficits (CD) are an important predictor of the quality of life and the frequent cause of job loss. The deficits usually have a character of a mild cognitive impairment and their manifestation varies greatly. Therefore, accurate neuropsychological assessment is important. Mild cognitive symptoms in MS usually include problems with the speed of information processing and visual learning, dysfunction of complex attention and executive functions. Rehabilitation of cognitive functions can significantly influence and minimize the impact of the disease. Rehabilitation of cognitive deficits has changed from “pencil-paper” method to computer-program-based rehabilitation. This papers reviews a range of studies dealing with cognitive function rehabilitation, including both quantitative and qualitative results, and both short- and long-term results. The positive effects of rehabilitation are clearly shown by increased quality of life and alleviated depressive symptoms. Further discussion is needed about durability of this effect and what other factors can positively support the training effects. Key words: multiple sclerosis – computerized cognitive training – magnetic resonance – cognitive rehabilitation – cognitive dysfunction – neuropsychological assessment The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and D. Chmelařová, Z. Ambler, M. Dostál, V. Vobořilová
V retrospektivní pozorovací studii hodnotíme míru úspěšnosti operační techniky rekonstrukce strikturybulbární části uretry (za období 1988–2013) v italském centru s velkým objemem případů. Do studie byli zařazeni pacienti vyžadující uretroplastiku bulbární části močové trubice. Ze studie byli vyloučeni pacienti se strikturou penilní uretry a pacienti s neúplnými zdravotními záznamy. Primární cíl studie spočíval v hodnocení celkové míry úspěšnosti operační rekonstrukce striktury bulbární části močové trubice.Sekundární výsledné parametry zahrnovaly hodnocení úspěšnosti jednotlivých operačních technik. Pro účely studie jsme užili deskriptivní statistické metody. Do studie bylo zařazeno celkem 614 mužů ve věku 39 let (medián). Medián sledování činil 82 měsíců (rozmezí 12–302 měsíců). Z celkem 614 pacientů podstoupilo 338 (55 %) mužů uretroplastiku technikou ventrálního onlay graftu, 208 (33,9 %) mužů anastomózu konec ke konci, 44 (7,2 %) mužů uretroplastiku technikou dorzálního onlay graftu a 24 (3,9 %) mužů anastomózu s augmentací. Jako úspěšných bylo klasifikováno 520 (84,7 %) výkonů a v 94 (15,3 %) případech došlo k selhání. Technika anastomózy konec ke konci byla úspěšná u 87 % pacientů, uretroplastika technikou ventrálního onlay graftu u 85,5 % pacientů, technika dorzálního onlay graftu u 72,7 % pacientů a anastomóza s augmentací u 75 % pacientů. Rekonstrukce striktury bulbární uretry s využitím jedné ze čtyř jednodobých operačních technik dosáhla uspokojivých výsledků u 84,7 % pacientů., We performed a retrospective, observational study to evaluate the success rate of surgical techniques used to repair bulbar urethral strictures in an Italian high‑volume centre from 1988 to 2013. Patients requiring bulbar urethroplasty were included. Patients with penile stricture or incomplete clinical records were excluded from the study. The primary outcome of the study was to evaluate the overall success rate of surgical repair of bulbar urethral strictures. The secondary outcome of the study was to investigate the success rate of the single surgical techniques. Descriptive statistical methods were applied. Six hundred fourteen male patients with a median age of 39 years were included in the study. The median followup was 82 months (range 12–302 months). Out of 614 patients, 338 (55%) underwent ventral onlay graft urethroplasty, 208 (33.9%) end‑to‑end anastomosis, 44 (7.2%) dorsal onlay graft urethroplasty and 24 (3.9%) augmented anastomotic repair. Out of 614, 520 (84.7%) were classified as success and 94 (15.3%) as failures. End‑to‑end anastomosis provided 87% success rate, ventral onlay graft technique, 85.5%, dorsal onlay graft technique 72.7% and augmented anastomotic repair 75%. Reconstruction of bulbar urethral strictures using four different one‑stage surgical techniques provided satisfactory results in 84.7% of patients., and Barbagli G., Sansalone S., Romano G., Lazzeri M.
Renální denervace je novou metodou v terapii farmakorezistentní hypertenze, která spočívá v selektivním přerušení sympatických vláken v adventicii renálních tepen. Dosud nebyly publikovány výsledky randomizovaných zaslepených studií, které by prokázaly efektivitu tohoto zákroku. Budoucnost ukáže, jestli bude metoda široce indikována v léčbě hypertenze či jiných chorob, které souvisejí se zvýšenou aktivitou sympatiku, nebo najde uplatnění pouze u selektovaných skupin pacientů nebo se stane slepou cestou lidského poznání., Renal denervation is a novel method in the treatment of resistant hypertension, which is based on selective ablation of sympathetic nervous fibres in the adventitia of renal arteries. The results of randomized, double‑blind trials which would prove efficacy of this method have not been published yet. We will find out in the near future whether this method will be widely indicated for the treatment of hypertension and other diseases associated with increased sympathetic activity, whether renal denervation will be applied only to selected groups of patients, or whether it is a wrong way on the road of human knowledge., and Mikušová T., Stárek Z., Jež J., Lehar F., Špinarová L.
Je jen mále oblastí ve vnitřním lékařství, které zaznamenaly extrémně rychlý rozmach a implementaci do klinické praxe v posledních 5 letech, jako je katetrizační renální denervace (RDN) u pacientů nejen s rezistentní hypertenzí. Základním problémem, který nebyl dostatečně řešen ve všech studiích s RDN, je skutečnost, že více než 50 % pacientů s tzv. rezistentní hypertenzí jsou ve skutečnosti nemocní neukáznění a neadherující k zavedené mediaci. Výsledky studie SYMPLICITY HTN-3 neprokázaly žádné rozdíly mezi změnou krevního tlaku u pacientů s provedenou RDN proti skupině s tzv. falešnou procedurou, tedy pokračující medikamentózní terapií. Budoucnost RDN je více než otazná a je potřeba vrátit se zpět k animálním studiím, které ověří reálnou efektivitu RDN redefinovat populaci pacientů indikovaných k RDN a ověřit použitelnost nově vyvinutých technologií., Transcatheter renal denervation (RDN) has been markedly applied and developed in clinical practice in past five years and not only for patients with resistant hypertension. The issue that more than 50% patients with so-called resistant hypertension are in fact patients without adherence to this type of mediation has not been resolved in RDN trials till now. The study Symplicity HTN-3 showed no differences in blood pressure change between the patients with RDN and group of patients after false procedure who continued in their drug therapy. Future of RDN is more than questionable and there is a need to return to animal studies that will verify the real effectiveness of RDN, subsequently, will redefine population of patients indicated for RDN and confirm the applicability of newly developed techniques., and Miloš Táborský, Marcela Schejbalová
Pectus excavatum je najčastejšou vrodenou deformitou hrudníka. Deformitu ťažkého stupňa musíme považovať za absolútnu indikáciu na operačnú korekciu. Závažnosť deformity určená s pomocou rentgenových zobrazovacích vyšetrení je najdôležitejším indikačným kritériom. Štandardné RTG vyšetrenie hrudníka v dvoch projekciách, natívne špirálové MDCT vyšetrenie ponúkajú možnosť zhodnotiť rôzne základné ukazovatele závažnosti deformity, ako sú napríklad Halierov index, korekčný vertebrálny a fronto-sagitálny index. Rozvoj minimálne invazívnych operačných techník a narastajúci počet pacientov s asymetrickou deformitou liečených touto technikou priniesol potrebu nových indexov, ktoré operatérovi umožnia individuálne predtvarovať dlahu aj v tejto skupine pacientov. Autori práce sa v práci zamerali aj na komplikácie operačnej korekcie a typické nálezy, ktoré umožnia rentgenológovi tieto komplikácie zachytiť., Pectus excavatum is the most common inborn deformity of the chest. Severe deformity is considered to be an absolute indication for surgical correction. Indication criterias are dependent on multiple factors, but the severity of the malformation based on rádiológie assessment is the most important. Standard chest X-ray and native MDCT examination offer the evaluation of the severity of the deformity with the use of basic indices like Halier, correctional, vertebral or fronto-sagittal index. The evolution of minimally invasive pectus excavatum repair (MIRPE) and high number of asymmetric deformities treated with this procedure has brought the necessity for the creation of new indices. These indices help surgeons to individually preshape implanted bar in complex cases. Authors concentrate on complications of both procedures and their typical radiological findings., Martin Lučenič, Miroslav Janík, Peter Juhos, Roman Benej, Svetozár Harušiak, and Literatura
Účinná léčba nádorových onemocnění často způsobuje trvalou ztrátu reprodukčních schopností pacienta. Jsou představeny moderní ukazatele ovariální rezervy, které mohou v běžné klinické praxi významně pomoci při zhodnocení míry rizika poškození gonadálních buněk v důsledku onkologické léčby. Práce dále popisuje zavedené metody reprodukční ochrany – kryokonzervace embryí a oocytů, kryokonzervace ovariální tkáně včetně možnosti její autotrasplantace a metody ochrany ovariální funkce aplikací analog gonadoliberinu. V diskuzi je pozornost věnována zejména výhodám a limitům popsaných metod ovariální protekce. V závěru jsou formulována stručná doporučení pro konzultace s pacientkami v adolescentním a reprodukčním věku před onkologickou léčbou, která významně ohrožuje jeho fertilitu., Effective treatment of cancer often causes patients irreversible damage of reproductive abilities. Modern markers ovarian reserves are introduced. These clinical examinations can effectively help to evaluate the risk of irreversible damage of gonadal cells done by oncology disease or its curative treatment. The paper describes current oncofertility techiques implemented to clinical practice – embryo and oocyte banking, ovarian tissue cryopreservation including further possibility of its orthotopic autotransplantation and administration of gonadoliberin analogues for ovarian protection. Attention is applied to pro and contras of previously described methods of ovarian protection in the discussion. Brief practical outcomes and recommendations are given for consultation caretakers in adolescent female cancer patients threatened with significant fertility loss., Martin Huser, Igor Crha, Jana Žáková, Pavel Ventruba, and Literatura
Infekce močových cest vznikající v důsledku katetrizace (CAUTI) představují jednu z hlavních příčin infekčních onemocnění, k nimž dochází během hospitalizace pacienta. Vedle významného dopadu na morbiditu i mortalitu pacienta má tento typ infekce rovněž nezanedbatelné ekonomické důsledky. Vhodná péče o pacienty se zavedeným katetrem má tedy zcela zásadní význam. V tomto přehledovém článku předkládáme nejnovější informace (založené na důkazech) o léčbě CAUTI. Speciální pozornost je věnována různým možnostem prevence a léčby, jako jsou např. programy pro kontrolu infekce a upomínací systémy, povrchové úpravy různých materiálů, profylaxe antibiotiky a vhodná léčba symptomatických infekcí souvisejících s katetrizací. Optimální technologie pro prevenci CAUTI nebyla dosud vyvinuta a ačkoli nejrůznější přístupy vykazují slibné výsledky, zatím nejúčinnější formou zůstává prevence zbytečného zavádění katetru a jeho co možná nejrychlejší odstranění. Při manipulaci s katetry je nezbytné dodržovat doporučení stanovená na základě důkazů a postupovat v souladu s patřičnými guidelines., Catheter‑associated urinary tract infections (CAUTI) are a major source of hospital acquired infections with significant consequences to morbidity and mortality and having substantial financial implications. Therefore appropriate catheter care is of utmost importance. In this review we present an evidence‑based update on the management of CAUTI, with special emphasis on the different measures of prevention and treatment, such as infection control programs and reminder systems, surface material modifications of the foreign bodies, antibiotic prophylaxis, and the appropriate treatment of catheter associated symptomatic infections. An optimal technology to prevent CAUTI is still not available and although there are promising results with different approaches the most efficient means are still to avoid unnecessary catheterizations and to remove catheters as soon as possible. Evidence based catheter management and adherence to guidelines is mandatory., and Köves B., Hajdú A., Tenke P., Johansen T. E. Bjerklund
Cyclic vomiting syndrome (CVS) is a disorder characterized by recurrent, stereotypic episodes of nausea, vomiting, and other symptoms, separated by intervals of comparative wellness. These episodes carry on for hours or days. The patient is healthy between the episodes and has no clinical finding. For the treatment of the CVS, antiemetic, antimigraine and sedative medications were used. However, in some cases CVS treatment is very difficult. We report about a young patient, who did not respond to many agents, but was succesfully treated with chlorpomazine. and H. H. Ozdemir, S. Bulut, M. S. Berilgen, O. Kapan, M. Balduz, C. F. Demir
Pojem „personalizovaná medicína“ sa v posledných rokoch spomína čoraz častejšie v súvislosti so snahami čo najlepšie prispôsobiť medikamentóznu, ale aj režimovú liečbu potrebám a požiadavkám jednotlivých pacientov. Personalizácia antidiabetickej liečby prekonala svoj vývoj v kontexte nárastu poznatkov týkajúcich sa cukrovky. Od úrovne empirickej sa posunula na úroveň fenotypickú, ktorá umožnila rozlišovanie medzi jednotlivými typmi diabetu. V rámci diabetu 2. typu sa od 60. rokov minulého storočia aplikovala patogenetická personalizácia, ktorá vychádzala z predpokladov, že u niektorých pacientov prevažuje inzulínová rezistencia a u iných deficit sekrécie inzulínu. Bioštatistická personalizácia (medicína dôkazov) viedla k dôkazom, na základe ktorých bol metformín zaradený do odporúčaní pre liečbu diabetu 2. typu ako liek prvej voľby. Randomizované štúdie v prvom desaťročí 21. storočia síce nedokázali superioritu žiadnej z iných liečebných modalít ako prídavnej liečby k metformínu, ale viedli k individualizácii cieľov glykemickej kompenzácie. V súčasnej dobe sa personalizácia posúva na úroveň farmakogenetickú, od ktorej môžeme v najbližších rokoch očakávať individualizáciu liečby v zmysle výberu liekov prvej, druhej a tretej voľby v závislosti od panelu kľúčových génových polymorfizmov charakterizujúcich citlivosť jedinca na konkrétne antidiabetiká. V konečnom dôsledku by mala byť „liečba ušitá na mieru“ vybratá na podklade syntézy patogenetických, bioštatistických a farmakogenetických poznatkov, čo bude reflektovať transláciu výsledkov základného biomedicinískeho výskumu do klinickej praxe. Kľúčové slová: diabetes 2. typu – farmakogenetika – medicína dôkazov – patogenéza – personalizovaná liečba, In recent years, the term “personalized medicine“ has been increasingly mentioned in relation to the endeavours to tailor the pharmaceutical as well as regimen therapy to the needs and requirements of individual patients. The personalization of antidiabetic treatment has undergone a dramatic advancement in relation to the expansion of knowledge about diabetes. From the empirical it moved forward to the phenotypic level which made it possible to differentiate between individual types of diabetes. The pathogenetic personalization which began to be used within Type 2 diabetes in the 1960s, was based on the assumption that while insulin resistance predominates in some patients, others are mainly affected by insulin secretion deficit. Biostatistics-personalized medicine (evidence based medicine) gathered evidence based on which metformin was included in recommendations on the therapy for Type 2 diabetes as a first-line drug. Although randomized studies during the first decade of the 21st century did not prove superiority of any other treatment modality as an adjunctive therapy used with metformin, they brought with them individualization of the goals of glycemic control. At present, personalization is heading towards the pharmacogenetic level that will enable in the near future individualized therapy in terms of choice of first-, second- and third-line drugs depending on the panel of key gene polymorphisms which characterize sensitivity of an individual to specific antidiabetics. Finally, the “tailor-maded therapy“ should be chosen based on a synthesis of pathogenetic, biostatistic and pharmacogenetic knowledge that will reflect the translation of results of the basic biomedical research into the clinical practice. Key words: evidence based medicine – pathogenesis – personalized therapy – pharmacogenetics – type 2 diabetes, and Ivan Tkáč