V následující kazuistice demonstrujeme 57leté- ho pacienta, který se dostavil s cystickým ložiskem pravé ledviny způsobujícím mechanický syndrom. Nález klinicky imponoval jako infikovaná cysta, diferenciálně diagnosticky nebylo možné vyloučit cysticky změněný renální karcinom, který byl po radikálním ledvinu šetřícím výkonu histologicky definitivně verifikován., We present a case report of a 57-year old male with a cystic lesion of the right kidney which caused a mechanical compression syndrome. Preliminary clinical findings suggested an infected cyst, although an altered renal cell carcinoma was suspected and later confirmed by histology after a nephron-sparing radical resection of described lesion., Jan Novák, Jiří Stejskal, Jan Mokriš, Vladimír Borovička, Viktor Vik, David Girsa, František Koukolík, Roman Zachoval, and Literatura
Hormonálna antikoncepcia je dnes ponúkaná ako niečo prospešné pre zdravie ženy, avšak nové vedecké poznatky poukazujú aj na výskyt jej nežiaducich účinkov a rizík. Cieľom štúdie bolo zistiť úroveň informovanosti žien o nežiaducich účinkoch a rizikách antikoncepcie zo strany lekárov/ pôrodných asistentiek. Ako výskumný nástroj bol vytvorený neštandardizovaný dotazník. Celkovo bolo v gynekologických ambulanciách distribuovaných 130 dotazníkov, vrátilo sa 108 (responzibilita: 83,07 %), pričom 8 dotazníkov bolo vyradených pre nesplnenie kritérií. Výskumu sa zúčastnilo 100 respondentiek s vekovým priemerom 28,7 (±5,28) rokov, ktoré užívali hormonálnu antikoncepciu, a podpísali informovaný súhlas so zapojením do výskumnej štúdie. Najčastejšími dôvodmi užívania hormonálnej antikoncepcie u respondentiek nášho súboru boli: zamedzenie plodnosti (66%) a zdravotné dôvody (34%). Zistili sme, že 54 % respondentiek bolo informovaných zo strany lekárov/ pôrodných asistentiek o nežiaducich účinkoch hormonálnej antikoncepcie avšak 51,85 % z nich bolo informovaných nedostatočne. O rizikách zvyšujúcich nežiaduce účinky HAK bolo informovaných 64 % respondentiek. Najčastejšie nežiaduce účinky HAK u respondentiek sa zaznamenali bolesť hlavy, emočná labilita, zníženie libida. Úroveň informovanosti žien o nežiaducich účinkoch antikoncepcie zo strany lekárov/ pôrodných asistentiek môžeme hodnotiť ako neuspokojivú, preto by bolo potrebné zlepšiť a skvalitniť edukáciu žien o hormonálnej antikoncepcii ., Hormonal contraception is nowadays offered as something beneficial for the woman´s health, but the new scientific knowledge is showing us its undesirable effects as well. The objective of the study was to find out the awareness level of women about the undesirable effects and risks of hormonal contraception from the side of doctors/ midwives. As a research tool, we have created a non- standardized questionnaire. Overall we have distributed 130 questionnaires in the gynaecological centres, 108 questionnaires have been returned (recoverability: 83.07 %). 8 questionnaires have been excluded from the research due to the incomplete information. 100 respondents, with the average age of 28.7 (±5.28) years, that have used hormonal contraception have participated in this research and signed the written agreement about their participation in this research study. The most frequent reasons for using the hormonal contraception by our respondents were the following ones: fertility prevention (66 %) and healthy reasons (34 %). We have found out that 54 % of respondents were informed from the side of doctors/midwives about the undesirable effect of hormonal contraception, however 51.85 % from them have been informed insufficiently. 64 % of respondents have been informed about the risks of increased effects of hormonal contraception. The most frequent effects of hormonal contraception by our respondents were headache, emotional instability, and decrease of libido. The awareness level of women about the undesirable effects of hormonal contraception from the side of doctors/midwives has been evaluated as unsatisfactory. So it would be necessary to improve the education of women in the area of hormonal contraception., Mazúchová L., Kelčíková S., Markusová K., and Literatura
Úvod: Kombinace monoklonální antiCD20 protilátky rituximabu s chemoterapií je vysoce účinná v léčbě chronické lymfocytární leukemie (CLL). Hlavním nežádoucím účinkem rituximabu jsou infuzní reakce, např. syndrom uvolnění cytokinů (cytokine release syndrome – CRS), který zpravidla doprovází první podání rituximabu. Cílem naší retrospektivní analýzy bylo zhodnotit četnost výskytu infuzních reakcí v rutinní klinické praxi, jejich vztah k parametrům nádorové nálože a zjistit možnou spojitost infuzních reakcí s účinností léčby. Dále byla posouzena bezpečnost rychlé infuze s rituximabem u nemocných s CLL. Charakteristika souboru: Hodnoceno bylo 108 nemocných s CLL léčených chemoimunoterapií s rituximabem od května roku 2005 do března roku 2011 v našem centru. V rámci 1. linie (n = 66, 71 % mužů, věkový medián 63 let) byly použity tyto léčebné režimy: fludarabin, cyklofosfamid, rituximab – FCR (n = 43) a nízkodávkovaný FCR (n = 13); 10 nemocných bylo léčeno jinými protokoly. 42 nemocných (76 % mužů, věkový medián 65 let) podstoupilo 2. linii: rituximab-dexametazon (n = 18), FCR/nízkodávkované FCR (n = 14) a 10 nemocných jiný režim. Součástí premedikace před infuzí rituximabu byl metylprednisolon 80 mg i.v., paracetamol 1 000 mg p. o. a bisulepin 1 mg i. v., všichni nemocní měli nitrožilní hydrataci minimálně 2 000 ml/den a alopurinol 300–600 mg/den. V 1. cyklu byl rituximab podáván frakcionovaně v celkové dávce 375 mg/m2 a od 2. cyklu formou rychlé infuze v dávce 500 mg/m2. Výsledky: K rozvoji infuzní reakce po rituximabu došlo u 32 % nemocných v 1. linii a 19 % v 2. linii. Jednalo se převážně o mírné reakce a k závažné toxicitě (stupeň III/IV dle NCI CTCAE – National Cancer Institute – The Common Terminology Criteria for Adverse Events) došlo výjimečně (3 % nemocných v 1. linii a 2 % v 2. linii). Reakce se nejčastěji projevila třesavkou, zimnicí, dušností, horečkou či hypotenzí. U všech nemocných bylo možné dokončit infuzi rituximabu v plánované dávce ve stejný den. Hodnocení léčebné odezvy (overall response rate – ORR) neprokázalo statisticky významné rozdíly mezi nemocnými s reakcí či bez infuzní reakce. Nemocní s infuzní toxicitou měli vyšší absolutní počet lymfocytů (1. linie, 87 vs 56 × 109/l, p = 0,21; 2. linie, 101 vs 14 × 109/l, p = 0,043). Při mediánu sledování 36 měsíců nebyl prokázán statisticky významný rozdíl v PFS (doba přežití bez progrese – progression-free survival) a OS (celkové přežití – overall survival) mezi oběma skupinami. Závěry: Výskyt infuzních reakcí u nemocných s CLL léčených rituximabem je poměrně běžný (32 %), avšak při pečlivé premedikaci jsou reakce velmi dobře zvladatelné a těžká forma je vzácná. Potvrdili jsme velmi dobrou snášenlivost rychlé infuze rituximabu. Naše data neprokázala statisticky významnou souvislost mezi výskytem infuzních reakcí a efektem léčby., Background and Aims: Rituximab in combination with chemotherapy is an effective treatment of patients (pts) with chronic lymphocytic leukemia (CLL). The most frequent adverse event of rituximab is infusion-related toxicity, e.g. cytokine-release syndrome that occurs usually during the first infusion. However, there is scarce data on feasibility and tolerability of rituximab infusions in CLL outside clinical trials. Therefore, we performed a single-center retrospective analysis of the frequency of rituximab infusion-related adverse events during the first- and the second line CLL treatment administered in the routine practice. We also analyzed its relation to parameters of tumor load and possible association with treatment efficacy. The safety of rapid infusion of rituximab in CLL pts was also evaluated. Patients and Methods: We analyzed 108 pts with CLL treated with rituximab-containing regimens between March 2005 and May 2011 at our institution. The most common first-line regimens (n = 66, 47 males, median age 63 years) were FCR (43 pts) and low-dose FCR (13 pts); 10 pts were treated by other protocols. Forty-two pts (32 males, median age, 65 years) underwent second line treatment: 18 pts rituximab-dexamethasone, 7 pts FCR, 7 pts low-dose FCR and 10 pts other regimens. Intravenous hydration (2 000 ml daily on days 0 and 1 of cycle), allopurinol 300–600 mg p. o. daily and premedication with methylprednisolone 80 mg i. v., acetaminophen 1 000 mg p. o. and bisulepine 1 mg i. v. were administered before rituximab infusion. Rituximab was given by fractionated infusion (100 mg for 2 hours, then if tolerated well, the rest of the dose with infusion rate escalation from 100 mg/hour up to 400 mg/hour) at the dose of 375 mg/m2 in the first cycle. Subsequent doses (500 mg/m2) were administered by rapid-infusion protocol. Results: Rituximab infusion-related toxicity occurred in 32 % pts (n = 21) during the first line treatment and 19% pts (n = 8) during the second line treatment. Adverse events were predominantly mild and NCI CTCAE grade III/IV occurred rarely (3% in the first line, 2% in the second line). Infusion toxicity manifested predominantly as rigors, chills, fever and hypotension. All patients with adverse events could finish rituximab infusion as initially planned on the same day. Treatment response analysis did not demonstrate statistically significant differences between patients with and without rituximab infusion toxicity. Patients who developed rituximab infusion toxicity had higher absolute lymphocyte count (first line, 87 vs 56 × 109/l, p = 0.21; second line, 101 vs 14 × 109/l, p = 0.043). At the median follow-up of 36 months, there were no statistically significant differences in PFS or OS in both cohorts. Conclusions: Rituximab infusion-related toxicity in pts with CLL is relatively frequent (32%). However, occurrence of infusion-related symptoms can be reduced by proper premedication and severe adverse events are uncommon. In our experience, all patients were able to receive the planned dose of rituximab. Subsequent doses of rituximab could be safely administered by rapid-infusion protocol. We did not find statistically significant association between rituximab infusion toxicity and effectiveness of treatment., and Martin Šimkovič, Pavel Vodárek, Monika Motyčková, Pavel Žák, Lukáš Smolej
V současné době jsou jak celosvětově (alirokumab byl prvním lékem této skupiny na světě registrovaným americkou lékovou agenturou FDA), tak v Evropě registrována zcela nová hypolipidemika, která se v mnoha směrech odlišují od léků do současnosti podávaných. Přinášejí přitom další významný posun v léčbě poruch tukového metabolizmu i v preventivní kardiologii. Alirokumab je plně humánní monoklonální protilátka proti enzymu PCSK9 (proprotein konvertáza subtilizin/kexin typu 9). Enzym PCSK9 hraje významnou roli v metabolizmu LDL-cholesterolu tím, že ovlivňuje odbourávání, a posléze pak i počet a aktivitu LDL receptorů. Z klinického hlediska je podstatné, že se léky této skupiny podávají parenterálně, subkutánní injekcí. V případě Praluentu? je interval podání 1krát za 2 týdny. Dávka je potom 75 mg nebo 150 mg v injekci s obsahem 1 ml. Z klinického hlediska je významné především to, že alirokumab snižuje koncentraci LDL-cholesterolu o 50–60 %, snižuje hladinu lipoproteinu a o 25–30 %, pozitivně ovlivňuje i další složky lipidového metabolizmu a především má velmi pravděpodobně potenciál ke snížení kardiovaskulárního rizika. I když výsledky morbiditně-mortalitních studií jsou očekávány až v příštích letech, první analýzy vyznívají výrazně ve prospěch klinicky významného snižování KV-příhod. Alirokumab (Praluent?) je možno podávat v monoterapii (zejména u nemocných se statinovou intolerancí), zejména však bude podáván v kombinaci s dalšími hypolipidemiky (zejména statiny) u nemocných, u kterých se nedaří dosáhnout cílových hodnot. Klíčová slova: alirokumab – familiární hypercholesterolemie – hypercholesterolemie – hypolipidemika – Praluent?, At the present time there are novel hypolipidemics registered globally (alirocumab was the first drug of this group in the world registered by an American drug agency FDA) and in Europe, which in many ways differ from the medicines administered until now. They are bringing another advancement in the treatment of disorders of lipid metabolism and in preventive cardiology. Alirocumab is a fully human monoclonal antibody to PCSK-9 enzyme (proprotein convertase subtilisin kexin-9). PCSK-9 enzyme plays an important role in the metabolism of LDL-cholesterol through affecting the breakdown and eventually the amount and activity of LDL-receptors. From the clinical point of view it is essential that drugs from this group are administered parenterally, as a subcutaneous injection. In the case of Praluent? the interval between administration is two weeks. The dose is then 75 or 150mg in a 1ml injection. From the clinical point of view it is particularly important that alirocumab decreases LDL-C concentrations by 50–60%, it decreases Lp/a/ levels by 25–30%, and it also positively influences other components of lipid metabolism and, above all, is very likely to have a potential to decrease a cardiovascular risk. Although the resuIts of morbidity and mortality studies are expected in the coming years, initial analyses strongly indicate a clinically significant reduction of CV events. Alirocumab, Praluent can be administered as monotherapy (mainly to statin-intolerant patients), however it will be primarily administered in combination with the other hypolipidemic drugs (in particular statins) where the effort to reach target values has not succeeded. Key words: alirocumab – familial hypercholesterolemia – hypercholesterolemia – hypolipidemics – Praluent?, and Richard Češka
Podán historický přehled mortalitních studií s inhibicí systému angiotenzin-aldosteron u nemocných s chronickým srdečním selháním. Od studie CONSENSUS po studii PARADIGM-HF se ukazuje, že zlatým standardem léčby jsou inhibitory ACE/blokátory AT1 receptorů pro angiotenzin II – sartany, spolu s blokátory mineralokortikoidních receptorů. Přímý blokátor reninu aliskiren a duální blokátor enalapril s inhibicí neprilysinu se ukázaly jako neúčinné, na druhé straně nový duální inhibitor valsartan + inhibitor neprilysinu LCZ 696 je novým nadějným léčebným přípravkem pro budoucnost léčby chronického srdečního selhání., An historical survey is presented of mortality trials on angiotensin-aldosteron system inhibition in patients with chronic heart failure. From the CONSENSUS trial up to the PARADIGM-HF trial, ACE inhibitors/angiotensin II receptor antagonists (AT1-blockers, ARBs, sartans), along with mineralocorticoid receptor blockers, have been the gold standard of treatment. Both direct renin blocker aliskiren and dual blocker enalapril + neprilysin proved ineffective; on the other hand, the new dual inhibitor valsartan + neprilysin LCZ 696 is a new and promising therapeutic agent for future treatment of chronic heart failure., and Jiří Vítovec, Jindřich Špinar, Lenka Špinarová
Článek se zabývá vývojem a současnou situací v oblasti infastruktury podpory zdraví v ČR a nabídkou vzdělávacích programů pro zdravotnické profesionály, kteří by se podporou zdraví mohli zabývat a realizovat jí v praxi, a to jak na pregraduální tak na postgraduální úrovni. Kriticky hodnotí situaci v ČR, kde na rozdíl od vyspělých zemí, se v posledních dvaceti letech v rámci veřejného zdravotnictví a zdravotní politiky nevěnovala podpoře zdraví adekvátní pozornost., The article deals with the development and current situation in infrastructure for health promotion in the country and opportunities for relevant educational programs for professionals who would be able to implement health promotion programs in practice. Offer of health promotion educational programmes is analysed on both - graduate and postgraduate levels. Author critically evaluate the situation in the Czech Republic in the last twenty years , where, unlike in other developed countries has not paid adequate attention to health promotion in the context of public health and health policy., and Helena Hnilicová
Cíl: Sémontův repoziční manévr se v praxi užívá k léčbě pacientů s benigním paroxyzmálním polohovým vertigem zadního polokruhového kanálku. Cílem studie bylo zhodnotit interindividuální a intraindividuální variabilitu při provádění tohoto manévru a definovat parametry, které jeho provedení nejvíce ovlivňují. Metody: Tři zkušení terapeuti provedli manévr oboustranně u 10 zdravých jedinců. Inerciální měřicí jednotka složená z akcelerometru a gyroskopu získávala informace o trajektorii pohybu hlavy v prostoru a její rychlosti. Úhlové změny byly zaznamenány v souřadnicovém referenčním systému. Z odchylek od uvažované roviny polokruhového kanálku byla vyhodnocena data o přesnosti provedení manévru. Výsledky: Parametry ovlivňujícími přesnost manévru jsou výška probanda (p = 0,0252), fáze pohybu (p < 0,0001) a dále terapeut a strana pohybu, přičemž tyto faktory vykazují vliv především ve své interakci. Byl hodnocen vztah fáze pohybu k výšce probandů (p = 0,0130), terapeuta k fázi pohybu (p = 0,0001), terapeuta k výšce probandů (p < 0,0252). Největší zaznamenaný rozsah odchylky od senzorické roviny byl v rozmezí –37,17° až 31° se standardní odchylkou 16,6°. Závěry: Získaná data poukazují na překvapivě vysokou variabilitu při provádění Sémontova manévru ať v porovnání mezi jednotlivými měřeními u jednoho terapeuta nebo v porovnání mezi terapeuty. Analýza vlivu těchto odchylek na úspěšnost terapie benigního polohového paroxyzmálního vertiga a bližší analýza ovlivňujících parametrů by měly být předmětem dalšího výzkumu., Aim: Sémont liberatory manoeuvre is used in the treatment of posterior semicircular canal in patients with benign paroxysmal positional vertigo. The aim of the study was to determine the inter-individual and intra-individual variability in the processing of the manoeuvre and to define the parameters that affect it the most. Methods: Three experienced therapists applied the manoeuvre bilaterally in 10 healthy probands. Inertial measurement unit consisting of the accelerometer and gyroscope recorded the trajectory and speed. Angle changes were placed in the coordinate reference system. Accuracy of the manoeuvre was evaluated based on the deviations from the projected sensory plane. Results: Parameters affecting the accuracy of the manoeuvre included height of a proband (p = 0.0252), phase of the movement (p < 0.0001), therapist and the side of the movement. The effect of these factors is the most pronounced when combined. We assessed interactions of the phase of the movement and the height of the probands (p = 0.0130), the therapist and the phase of movement (p = 0.0001), the therapist and the height of the probands (p < 0.0252). The largest magnitude of deviation from the sensory plane was in the range of –37.17° to 31° with a standard deviation of 16.6°. Conclusions: The data highlight high variability in the implementation of the Sémont liberatory manoeuvre, whether measurements by a single therapist or inter-individually between the therapists are compared. Analysis of the impact of these deviations on therapeutic efficacy in patients with benign paroxysmal positional vertigo and detailed analysis of influencing parameters should be the subject of further research. Key words: benign positional paroxysmal vertigo – variability – Sémont liberatory manoeuvre The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Stehlíková, O. Čakrt, I. Bodlák, Z. Čada, R. Černý, J. Jeřábek
Východiska: Impulzem k realizaci retrospektivní analýzy historických dokumentů byla práce britské autorky Susan McGannové o organizaci mezinárodních ošetřovatelských kurzů v Londýně ve dvacátých a třicátých letech 20. století, jichž se pravidelně účastnily diplomované sestry z Československa. Cíl: Doložit na příkladu zahraničních zkušeností československých diplomovaných sester z let 1920–1938 genezi některých dnešních aktuálních problémů v ošetřovatelství (transformace vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků, otázka kompetencí všeobecných sester). Metody: Práce je založena na obsahové analýze článků a drobných zpráv publikovaných na stránkách dvou pro rozvoj ošetřovatelské profese v období první republiky klíčových odborných časopisů. Záměrem bylo projít všech 17 ročníků, tj. 204 čísel Zpráv Československého červeného kříže vydávaných v letech 1920–1936 a 8 ročníků, tj. 96 čísel Československé nemocnice z let 1931–1938. Výsledky: Výzkum prokázal intenzivní zahraniční styky československých diplomovaných sester na několika úrovních (mezinárodní kurzy, konference, jednání mezinárodních ošetřovatelských organizací, působení zahraničních sester v Československu, překlady odborných publikací), jež byly finančně podpořeny Československým červeným křížem, Ligou Červených křížů, Americkým červeným křížem a Rockefellerovou nadací. I když první ošetřovatelská škola v Praze byla původně budována podle zásad uplatňovaných na ošetřovatelské škole ve Vídni a československé sestry udržovaly po celé sledované období osobní i korespondenční styky s kolegyněmi z různých zemí světa, ukázalo se, že klíčová pro získávání nových zkušeností v oblasti ošetřovatelství byla orientace na angloamerické prostředí. Mimořádný význam měly zejména mezinárodní odborné kurzy pořádané na Bedford College a Royal College of Nursing v Londýně. Závěry: Obsahová analýza vybraných návrhů na prosazení změn, jež byly projednávány na mezinárodních ošetřovatelských konferencích v meziválečném období, se ukazuje jako inspirativní i pro současné diskuse o transformaci vzdělávání a vymezení kompetencí všeobecných sester., Background: e study has been inspired by the paper of Susan McGann who discusses the international courses organized in London in the 1920s and 1930s, in which nurses from Czechoslovakia regularly participated. Aim: Using the experiences of Czechoslovak nurses abroad from 1920–1938, to give evidence of the origins of some topical problems in present nursing (the transformation of education for paramedical staff, the question of nurse competencies). Methods: e paper is based on the content analysis of articles and short reports published in two main Czechoslovak professional journals of the period: Reports of Czechoslovak Red Cross/Zprávy Československého červeného kříže (in total 204 issues from 1920–1936) and Czechoslovak Hospital/Československá nemocnice (in total 96 issues from 1931–1938). Results: Research has proved intensive foreign contacts of Czechoslovak nurses on several levels (international courses, conferences, meetings of the international nursing organizations, activities of foreign nurses in Czechoslovakia, translations of professional publications), supported by the Czechoslovak Red Cross, the League of Red Cross Societies, the American Red Cross and the Rockefeller Foundation. Even when the first nursing school in Prague was established according to principles used at the school in Vienna and even when Czechoslovak nurses kept personal and correspondence contacts with colleagues from different countries of the world during the whole searched period, the orientation to the Anglo-American milieu proved to be crucial for gaining new experience in the field of nursing. Particularly the courses organized at Bedford College and Royal College of Nursing in London were of special importance. Conclusions: e content analysis of proposed changes debated at the international nursing conferences of the inter-war period has proved to be inspiring for present discussions on the transformation of education for paramedical staff and on the question of nurse competencies., and Růžena Zaoralová (student), Jana Kutnohorská, Zdeňka Mikšová