The semantic aspectuality of the German present participle (participle I) is not mentioned in Grammars of German, and in specialized studies it is taken for granted that the aspect of this sort of verbal derivative (e. g. besuchende ''visiting'') is only imperfective. In Štícha (2009) it is shown that the German attributive participle I can also be used and interpreted in the meaning of the Slavic perfective aspect. In this article, a special attention is paid to the aspectual meaning of the modal usage of the present participle with the free syntactic morpheme zu (zu besuchende ''to be visited''). Examples of sentences containing this sort of modal attribute are selected from the corpus material (Corpus W - all free accessible corpora - of the Institute for the German Language in Mannheim, Germany) to show that the modal participle must be interpreted as perfective in most of its sentence usages. Some elementary statistics are added to strengthen the arguments. and Vidový význam německého modálního participia I v německých gramatikách není zmiňován a ve speciální literatuře se předpokládá, že tento druh verbálního derivátu (např. besuchende - navštěvující/navštívící) má význam imperfektiva. Ve Štícha (2009) bylo ukázáno, že atributivní participium I bývá v němčině užíváno a chápáno také ve významu slovanského perfektiva. V tomto článku se speciálně zabýváme vidovým významem modálně užívaného participia I s volným syntaktickým morfémem zu (zu besuchende - ''mající být navštíven''). Na korpusovém materiálu (prohledáván byl Korpus W - všechny veřejně přístupné korpusy - mannheimského Ústavu pro německý jazyk) se ukazuje, že ve většině případů modálního užití participia I s zu jde o význam perfektivní. Na podporu teoretických argumentů je připojeno několik elementárních statistik.
Bohuslav Martinů’s Concerto for Piano and Orchestra No. 4 (1956) has several special features: the work stands apart from Martinů’s other concertante works by consisting of only two movements, by its title „Incantations“, and by its free form and highly exalted mood, full of fantastic shimmering timbres and eruptive changes. The reviewers’ first response was, however, negative. On one hand, they praised its ingenuity, brilliant instrumentation and imaginative virtuosity; on the other, they dismissed the composition as eclectic and lacking formal homogeneity – their valuation was based on conventional formal and structural criteria.
The Japanese Hossô-monk Jôkei (1155-1213) is one of the better-known contemporaries of the famous Hônen (1133-1212), whose Pure Land School (Jôdo-shû) became so influential in medieval Japanese society. The Tôshôdaiji shaka-nenbutsu ganmon of Jôkei, however, is an interesting example for the often overlooked renaissance of the Japanese Vinaya School (Kairistu-shû) at that time. Being the second in a series of translations of important texts by Jôkei, the present article tries also to discuss this ganmon in the context of Jôkei´s thought.