Zatímco o lidových stavbách v saském Krušnohoří máme řadu prací, z nichž současné vynikající studie A. Fiedlera a J. Helbiga tento seznam završují (citace publikací a pramenů je v poznámkách), z oblasti českých Krušných hor jsou k dispozici - s výjimkou tří studií autora tohoto článku - vesměs jen drobné popisy starších německých vlastivědných pracovníků v různých regionálních časopisech; z větších prací je to vedle článků W. Wachsmanna kniha učitele J. Hofmanna, který v ní již ve dvacátých letech zevrubně zobrazil dům Karlovarska, chebský statek a okrajově si všiml i lidového stavitelství v západním Krušnohoří. Uměleckou výzdobou dost chudý dům zapadlých krušnohorských vesnic zdaleka tedy nepřilákal tolik badatelů, jako např. sousední dům chebský, jehož hrázděná konstrukce ve štítě roubených domů nebo v patře velkých usedlostí dosáhla už na počátku 19. století tvarově tak bohatých obrazců barevně harmonicky zladěných, že se pro to obtížně hledají analogie i v západní Evropě, odkud tato konstrukce pronikla na území Čech. Je známo, že lidový dům na české i saské straně Krušných hor podobně jako na území ostatních Čech s výjimkou novodobých překryvů tradičního domu zděného byl převážně dům roubený, jehož poslední doklady se na rozdíl od západní saské oblasti dochovaly v českém Krušnohoří jen velmi vzácně, ba výjimečně. Dřevěný dům v Krušných horách ustupoval domu zděnému a hrázděnému pozvolna již od 16. století. Přechod od jedné domové konstrukce k druhé byl velmi pomalý, takže po celá další stalettí existovalo tam vedle zanikajícího roubení i zdivo a hrázdění, kterého se zpravidla používalo jen v polopatře, patře nebo ve štítě. Dům zděný nebo hrázděný nabyl zřetelné povahy v 18. století, což vedle recentního materiálu potvrzuje i řada grafických listů, které jsou důležitým pramenem ke studiu lidového stavitelství v této oblasti. Dřevěný dům však ani tehdy ještě zcela nezanikl. Vedle několika dokladů např. ve zmíněném díle J. Hofmanna stojí za zmínku zajímavá rytina "Osek - hrad" od K. F. Wolfa a A Pucherny z roku 1797, na níž vedle zřícenin hradu Oseka vidíme na levé straně tři přízemní roubené chalupy s doškovou střechou.
This article deals with so-called court literature, a very scarce type among Korean popular novels from the second half of the Choson dynasty. The preserved works of the genre - Kyech´uk ilgi, Inhyon wanghujon, and Hanjungnok - are analyzed not only aesthetically, but also historically, as record of Korean court personalities and customs of the time. A typical theme in these works includes a heroine meeting the Confucian ideal - a suffering woman living in the seclusion of the palace.
a1_Na území Jugoslávie existuje pět hlavních forem jařma. Je to za prvé kohoutkové párové jařmo s podhrdelnicí, které zaujímá největší oblast: je rozšířeno v panonske části země, dále v povodí řeky Moravy v Srbsku a v Makedonii. Má řadu variant, pokud jde o vzhled a rozměry, také v terminologii jsou místní rozdíly. Další formou je tzv. obloukové jařmo, které je však územně omezeno: vyskytuje se směrem od Istrie a Slovinska podél jadranského pobřeží až k Albánii a po celé dinárské oblasti (na Černé Hoře a v jejím východním sousedství, v Bosně a Hercegovině, ve vnitřní Dalmácii a v jihozápadním Chorvatsku) i na jihovýchod od dinárské oblasti, roztroušeně v srbském a makedonském Pomoraví. Po stránce názvoslovné je tento typ jednotnější. Třetí forma se od předešlé liší tím. že má vnitřní příčky zahnuté (jde tedy o tzv. jarzmo kulowe podle Moszyńského). Používá se jí na ostrovech severního Jadranu a ojediněle na pevnině. Samorostle zahnutá vnitřní příčka se nazývá kumba. Čtvrtým typem je tzv. forma žebérková (podle Moszyńského); příčky jsou dřevěné nebo železné a dole jsou spojeny provazem. Rozšíření tohoto typu je okrajové: objevuje se v Jadranu, hlavně na tamních ostrovech, častější výskyt má v Makedonii. Oblast nárožního párového jha je v severozápadním Slovinsku, v pohraniční oblasti mezi Jugoslávií a Rakouskem.
Vedle párových jařem je znám v Jugoslávii i zápřah pro jeden kus dobytka. Je to jednak rozpůlené jařmo obloukové, jehož oblasti rozšíření a názvosloví jsou tytéž jako v případě jařma párového. Také jednoduché nárožní jho má podobný poměr ke svému párovému vzoru a předku. Existují též oblasti, ve kterých se mísí jednotlivé formy, jako např. v jižním Srbsku a Makedonii, do jisté míry také ve Slovinsku atd. and a2_Autor se pak zabývá dějinami jařmového zápřahu v Jugoslávii. Staroslovanskou formou jařma byl typ rámový (s podhrdelnicí); ta zatlačila velmi pravděpodobně, tu rychleji, lam pomaleji, původní párové jařmo obloukové - vyobrazení jednoho takového jařma nacházíme v archeologických nálezech známého bulharského politického a kulturního centra Plisky z 10. století. Proces zatlačování obloukového jařma rámovým probíhá vlastně až do dnešní doby a není uzavřen; tento proces je bohatě doložen i lidovou tradicí. Svědectví o dějinách jařmového zápřahu v Jugoslávii jsou na nástěnných malbách a dalších vyobrazeních sakrálního rázu. Zajímavý materiál k otázce historie zápřahu skýtá recentní materiál skupin obyvatelstva, které žijí v etnické izolaci na území jiných národů. Jde např. o jařma chorvatských kolonistů, kteří se v 16. století usadili v jižní Itálii; používají do dnešní doby jařem, která se liší od podobných potažních nástrojů sousedních Italů. Jejich terminologie je převážně slovanská a oblouková forma jařma má týž vzhled jako současná jařma na území, odkud v 16. století Chorvaté emigrovali. Stejně lak lze dokázat přítomnost rámového jařma pro dobu 16. století v západním Chorvatsku na základě národopisného a jazykového materiálu Chorvatů, kteří v oné vysídlili do Gradišče (Burgenlandu). To zároveň svědčí o velké časové a prostorové kontinuitě jednotlivých forem jařmových zápřahů. Ne zcela objasněn e vznik žebérkového jařma v srbském a makedonském území řeky Moravy. Geneticky se váže lato forma podle aulora k jařmu rámovému.
V závěru stati autor zdůrazňuje, že bádání o jařmech v Jugoslávii a vůbec v celé jihovýchodní Evropě má širší kulturně historický dosah.