When spectators see a baroque play staged with use of period means of expression, they often appreciate fine form, but lack emotions. Dealing with Jesuit school plays from the first half of the 18th century, whose theme is true friendship, this article illustrates that baroque drama actually combines stylized form and strong emotions. It was also the main aim of baroque theatre: to transfer the emotions through this form., Magdaléna Jacková., and Obsahuje bibliografické odkazy
The Association for Youth, Science and Technology is a non-governmental, non-profit organization of children and youth. AMAVET brings together 3500 registered active members working in various scientific disciplines. AMAVET plays an important role in conjuction with schools and school institutions, in forming the mindset of young people through informal education, which is becoming a valuable part of a whole life education. The Committee of AMAVET has chosen the ten best student projects on May 6-7, 2008 at the Academy of Sciences of the Czech Republic. and Gabriela Adámková.
Žilní tromboembolická nemoc (TEN), zahrnující žilní trombózu stejně jako plicní embolii, je časté a potencionálně fatální onemocnění. S uvedením nízkomolekulárních heparinů (LMWH) do praxe bylo prokázáno, že ambulantní léčba žilní trombózy je efektivní a bezpečná pro velkou část nemocných s TEN. Vzrůstající data o ambulantní léčbě LMWH v posledních letech ukazují, že až 50 % pacientů s klinicky stabilní plicní embolií může být léčeno doma. I přes tato fakta dosud neměla domácí léčba plicní embolie pevnou pozici v běžné praxi. Pokud bychom měli sumarizovat podmínky pro domácí léčbu, potom by bylo možné uvažovat o ambulantní léčbě u nemocných s nízkým rizikem dle pomocných kritérií, bez hemodynamické nestability (především bez šokového stavu), bez selhávání pravé komory, bez předchozího chronického srdečního či plicního onemocnění, bez závažných komorbidit (onemocnění gastrointestinálního traktu, onemocnění ledvin, krevní choroby, pokročilá nádorová onemocnění), s nízkým rizikem časné rekurence tromboembolické nemoci, bez jiných indikací pro hospitalizaci (bolest vyžadující parenterální analgetika, infekce apod), s nízkým rizikem krvácení a s garantovanou spoluprací nemocného a dobře organizovanou domácí péčí., Venous thromboembolic disease which includes both venous thrombosis and pulmonary embolism, is a frequent and potentially fatal disease. Based on the introduction of low-molecular-weight heparins (LMWH) into practice it has been proved that outpatient treatment of venous thrombosis is effective and safe for a large number of patients with VTE. The growing volume of data on LMWH outpatient treatment in recent years shows that up to 50 % of patients with clinically stable pulmonary embolism can be treated at home. In spite of these facts home treatment of pulmonary embolism has not been established as part of common practice as yet. If we were to summarize the conditions for home treatment, we would consider outpatient care for patients at low risk based on auxiliary criteria, free from hemodynamic instability (primarily without a shock state), free from right ventricular failure, prior chronic heart or lung disease, serious comorbidities (gastrointestinal tract disease, kidney disease, blood diseases, advanced cancers), at low risk of early thromboembolism recurrence, free from other indications for hospitalization (pain requiring parenteral analgesics, infections etc.), at low risk of bleeding and with guaranteed patient‘s cooperation and well-organized home care., and Radovan Malý, Jaroslav Malý
V této obsáhlé studii, rozdělené do dvou částí, autor sleduje, jak se do zahraniční politiky Spojených států amerických promítalo poučení z následků Mnichovské dohody ze září 1938, na jejímž základě bylo Československo nuceno odstoupit nacistickému Německu pohraniční území s většinou německého obyvatelstva. V první části studie, založené na publikovaných i nepublikovaných dokumentech z amerických archivů, je téma zpracováno pro období od konce třicátých let do vypuknutí korejského konfliktu (ten je obsahem druhé části, která bude otištěna v příštím čísle časopisu). Autor zachycuje bezprostřední americké reakce na vpád severokorejských vojsk do Jižní Koreje v červnu 1950 a poté se vrací do podzimu 1938, aby verifikoval hypotézu, že za nezvyklou jednotou těchto reakcí byl zažitý odmítavý postoj Spojených států k politice appeasementu. Na americké politice i veřejném diskurzu ukazuje, že od konce třicátých let v nich zůstávaly pojmy Mnichov a appeasement natrvalo spjaty, a přibližuje proměny tohoto vnímání za druhé světové války, po jejím skončení a v počátcích války studené. „Poučení z Mnichova“ se podle autora napájelo z idealistického i pragmatického zdroje americké politiky, neboť vycházelo z přesvědčení, že appeasement je jednak nemravný, jednak se nevyplácí. Zatímco v Rooseveltově politice bylo toto obecné poučení namířeno proti Hitlerově expanzi, jeho nástupce v prezidentském úřadě Harry S. Truman je navzdory vlastní zdrženlivosti musel v konfrontaci se Stalinovými poválečnými kroky začít uplatňovat vůči dosavadnímu válečnému spojenci, Sovětskému svazu. Důležitými událostmi na této cestě byl komunistický převrat v Československu v únoru 1948 a blokáda západních sektorů Berlína od léta téhož roku., In this extensive article, divided into two parts, the author traces how the lessons of the Munich Agreement of September 1938 (on the basis of which Czechoslovakia was forced to cede the predominantly ethnic-German Sudetenland to Nazi Germany) were projected into US foreign policy. In Part One of the essay, based on published sources and unpublished documents from American archives, the topic is covered from the late 1930s to the outbreak of the Korean War (which is discussed in Part Two, to be published in the next issue of Soudobé dějiny). The author looks at immediate American reaction to the North Korean attack on South Korea in June 1950, and then returns to autumn 1938 to test his hypothesis that behind the unusual unity of this reaction was the ingrained negative attitude of the United States to the policy of appeasement. He demonstrates that since the late 1930s the terms ‘Munich’ and ‘appeasement’ have remained forever linked in US policy and US public discourse, and he discusses the transformations of the perception of the two concepts during the Second World War, after the war, and at the beginning of the Cold War. The lessons of Munich, he argues, have drawn on the idealistic as well as the pragmatic sources of US policy, because they stem from the conviction that appeasement is immoral and does not pay. Whereas in Roosevelt’s policy the general lesson was not to allow Hitler’s expansion, Harry S. Truman, Roosevelt’s successor in the White House, had to use the lessons, despite his own self-restraint, to try to counter the steps of a wartime ally, Stalin’s Soviet Union. The Communist take-over in Czechoslovakia in February 1948 and the blockade of the western sectors of Berlin beginning in the summer of that year were important events on this path., and Petr Mareš.
a1_V první části této rozsáhlé studie, která vyšla v minulém dvojčísle Soudobých dějin (roč. 22, č. 1-2/2015, s. 9-29), autor sledoval, jak se poučení z chyb appeasementu, spojovaného s uzavřením Mnichovské dohody na podzim 1938, promítalo v americké zahraniční politice během druhé světové války a na počátku války studené. Ve druhé části na základě poznatků z publikovaných i nepublikovaných amerických pramenů zkoumá vliv daného faktoru na postup Spojených států v korejské válce na počátku padesátých let. Ukazuje, že rozhodnutí Trumanovy administrativy podstatně zasáhnout do tohoto konfliktu bylo přímým důsledkem odmítavého postoje k politice usmiřování agresora, který v té době sdílela v USA politická veřejnost bez ohledu na stranickou příslušnost a politické sympatie. Argumenty založené na odmítání appeasementu však záhy začali využívat republikáni jako munici v předvolebním boji proti vládnoucím demokratům a staly se také předmětem sporu v souvislosti s volbou strategie na korejském bojišti po vstupu čínských jednotek do války. Zatímco Bílý dům se chtěl vyhnout neomezenému konfliktu s Čínou, vrchní velitel vojsk OSN v Koreji generál Douglas MacArthur (1880-1964) zastával nekompromisní postup a fakticky přestal respektovat prezidentovu autoritu. Po svém odvolání z funkce se stal hlavním kritikem Trumanovy politiky a hrdinou republikánské opozice, která na jaře 1951 prosadila slyšení k okolnostem jeho suspendování před zvláštním výborem Senátu., a2_Autor podrobně přibližuje tento mimořádný vnitropolitický střet v poválečných amerických dějinách, který se měl stát triumfem MacArthurovy obžaloby, ale postupně se změnil v její debakl, mimo jiné v důsledku přesvědčivých vystoupení ministrů zahraničí a obrany Deana Achesona (1893-1971) a George C. Marshalla (1880-1959). V závěru autor ukazuje, jak se k „poučení z Mnichova“ vraceli další američtí prezidenti, a konstatuje, že se stalo trvajícím politickým odkazem Harryho S. Trumana (1884-1972) a jako takové pevně zakořenilo v americkém politickém diskurzu., b1_In Part 1 of this article, published in the last issue of Soudobé dějiny (vol. 22, 2015, nos. 1-2, pp. 9-29), the author discusses how the lessons from the mistakes of appeasement, including the signing of the Munich Agreement in autumn 1938, were projected in US foreign policy during the Second World War and at the beginning of the Cold War. In Part 2, based on published and unpublished American sources, he considers the influence of this factor on the US approach taken in the Korean War in the early 1950s. He seeks to demonstrate that the decision of the Truman Administration to substantially intervene in this conflict was a direct consequence of the negative attitude to the policy of appeasing an aggressor. This attitude was also shared by the American public, regardless of party affiliation and political sympathies. Arguments based on the rejection of appeasement, however, soon began to be used by the Republicans as ammunition in the election campaign against the incumbent Democrats and the choice of strategy also became a matter of dispute in the choice of strategy on the Korean battlefield after China entered the war. Whereas the White House wished to avoid an unlimited conflict with China, the Commander-in-Chief of the United Nation Command in Korea, General Douglas MacArthur (1880-1964), was in favour of an uncompromising approach and in fact ceased to obey President Harry S. Truman (1884-1972). After being relieved of his command by Truman, MacArthur became the chief critic of his policies and a hero of Truman’s Republican opponents. In spring 1951, the Republicans organized a special Senate committee hearing on the circumstances of MacArthur’s suspension., b2_The author looks in detail at this exceptional clash in post-war US domestic politics, which was meant to be triumphantly used against MacArthur, but gradually changed into a debacle in consequence of, among other things, the compelling testimonies of Secretary of State Dean Acheson (1893-1971) and Secretary of Defense George C. Marshall (1880-1959). In his conclusion, the author seeks to demonstrate how other US presidents returned to the ‘lessons of Munich’, and he argues that these lessons became Truman’s lasting political legacy and as such became firmly rooted in American political discourse., and Petr Mareš.