Recenzovaná dvoudílná publikace je společným dílem čtyř desítek autorů, většinou ruských, pod vedením historika Andreje Zubova a její původní vydání (Istorija Rosii: XX vek, sv. 1: 1894-1939; sv. 2: 1939-2007. Moskva, AST-Astrel 2009) vyvolalo v Rusku prudkou výměnu názorů. Recenzentka přibližuje hlavní aspekty její tehdejší kritiky a připomíná, že Zubov byl po kritice ruského obsazení Krymu v roce 2014 propuštěn ze zaměstnání v Moskevském státním ústavu mezinárodních vztahů. Konflikt s ruským politickým establishmentem mu propůjčil pověst proskribovaného historika a zajistil českému vydání jeho díla značnou publicitu. Recenzentka konstatuje, že tato rozsáhlá syntéza ruských dějin od konce 19. do začátku 21. století je spíše než odbornou historickou prací filozoficko-historickým pojednáním, jehož východiska shledává v idejích Alexandra Solženicyna a dalších konzervativních ruských myslitelů. Autorská koncepce je založena na přesvědčení o nezbytném duchovním a morálním obrození ruské společnosti a státu prostřednictvím křesťanské víry (pravoslaví) a s nimi spjatých tradičních hodnot. Autoři vnímají ruské dějiny ve dvacátém století jako pohromu a za fatální v nich pokládají rozklad jednoty, který pojednávají v rovině náboženské, národní a společenské. Zcela odmítavě se vztahují ke komunistické ideologii a praxi a kritizují také velkoruský nacionalismus a expanzionismus. Podle recenzentky však není přesvědčivá jejich snaha oddělit „ruské“ od „bolševického“, respektive „sovětského“, když společnost vyjímají z podílu na tragických událostech ruských dějin. Kniha je nepochybně důležitá jako zrcadlo současných sporů v Rusku o jeho směřování., The two-tome publication under review History of Russia in the 20th century: 1894-2007. In two tomes is a collective work of about forty authors, mainly Russian ones, under the leadership of historian Andrey Zubov, and its original edition (Istoria Rossii: XX vek, Vol. 1: 1894-1939; Vol. 2: 1939-2007. Moscow, AST-Astrel 2009) prompted a heated exchange of opinions in Russia. The reviewer describes principal aspects of the book´s criticism, noting that Zubov lost his job at the Moscow State Institute of International Relations in 2014 after criticizing the Russian annexation of Crimea. The conflict with the Russian political establishment has given him a reputation of a proscribed historian and the Czech edition of his work a lot of publicity. The reviewer concludes that the extensive synthesis of the Russian history since the end of the 19th till the beginning of the 21st centuries is a philosophical-historical treatise with roots in ideas of Alexander Solzhenitsyn and other conservative Russian thinkers rather than a professional historical work. The author´s concept stems from his conviction of a necessarty spritual and moral renaissance of the Russian society and state through Christian faith and traditional values related thereto. The authors perceive the Russian history of the 20th century as a disaster, the key fatal factor being, in their opinion, the disintegration of religious, national and social unity. Their attitude to the Communist ideology and practice is utterly negative, and they also criticize Great Russian nationalism and expansionism. However, the reviewer claims their efforts to separate the "Russian" from the "Bolshevist" or "Soviet", manifested by denying the society´s share in tragic events of the Russian history, are not too convincing. The book is undoubtedly important as a mirror of current Russian disputes concerning the direction the country should follow., [autor recenze] Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografické odkazy
The essay summarizes the current state of research and arguments forwriting a history of narrative theory in the international context as well asthe possibilities of evaluating the particular contribution of Czech literarytheory to the narrative studies, considering the fact that poetics of narrative istypical of the Czech tradition rather than theorizing its structure. The authorsurveys the particular ways of coping with this objective which have beenemployed so far (such as anthologies of canonic texts, attempts at typologizingnarrative studies etc.). In analyzing the significant recent attempts at plottingthe development of narrative theory the author arrives at the conclusionthat the diachronic view of the discipline has been influenced both by thetension between the universalist study of narrative based on a structuralistapproach and the current tendency to write “historicizing” narratologies, aswell as by the competition between “textual” and “contextual” narratology.The discrepancy between the “institutional history” of narrative theory andthe “history of ideas”, proving the salient differences in the creation andacceptance of concrete concepts of narrative in particular research cultures,i.e. the fact that some systems were apprehended and applied with a delay ofseveral decades, does not seem to be an argument for questioning the idea ofwriting a history of narrative theory in general. The author of the essay sharesa methodological point of departure with David Herman, considering the“genealogic” concept of writing the history of narrative theory an appropriateone, and observing – apart from other programmatic strains of development –also the methodological relationships not demonstrated in the institutional history.
As in the previous paper, the authors investigated the history of post-war Czech and Slovak psychology based predominantly on archival sources. In the present article, they focused on the topic of graduate education in psychology and how it changed through the decades. The trends in various areas are mapped and the differences from the current state of the art are articulated, together with the role of historical context. and Stejně jako v prvním článku, i v navazujícím textu se autoři pokouší o reflexi poválečné československé psychologie založenou na historických údajích, v tomto případě se zaměřením na vysokoškolskou výuku a studium psychologie. I v univerzitním prostředí se v minulosti silně projevoval vliv dobových společenskohistorických poměrů a studium i výuka se vyznačovaly množstvím specifik a odlišností oproti současnosti. Ty se autoři snaží v textu popsat; ve zkratce je pak shrnují v závěru. Hlavními informačními zdroji jsou podobně jako v prvním článku archivní materiály a autoři se opět se více, i když zdaleka ne jen, zaměřují na období před rokem 1989.