In the following translation, long-time East German dissident Wolfgang Harich presents his Marxist ecological perspective in a reflection on a 1991 report by the Club of Rome. Introduced by Andreas Heyer and translated by Julian Schoenfeld.
This study discusses the extent to which Goodman’s constructivist conception of worldmaking may serve the needs of scientific practice. I argue that worldmaking should help us retain a common methodological order and a basic framework for scientific pluralism. In this way it should provide us not only with better scientific knowledge but also with a greater understanding of the world in general that would be inclusive of both scientific and nonscientific disciplines. The main purpose of this paper is to show that, if revisited, Goodman’s idea of versions, including even mutually exclusive scientific theories, can aid the gradual progress of pluralistic science. Taking the prevailing criticism of Goodman’s conception into account, I argue that worldmaking can serve as a methodological apparatus for scientific disciplines because it presents a position of moderated constructivism which, thanks to the variable criterion of rightness, offers a way to maintain both relativism and skepticism. and Studie se zaměřuje na aplikovatelnost Goodmanovy konstruktivistické koncepce světatvorby pro potřeby vědecké praxe. Světatvorba, jakožto metodologický aparát, by měla sloužit k posílení vědeckého pluralismu a měla by vědám (i nevědám) poskytnout metodologický řád a strukturu. Tímto způsobem bychom měli dosáhnout nejen přesnějšího vědeckého popisu, ale i hlubšího všeobecného porozumění světu, které zahrnuje jak vědecké, tak i nevědecké disciplíny. Hlavním cílem studie je poukázat na to, že Goodmanova teorie verzí světa, která zahrnuje i vzájemně neslučitelné vědecké teorie, může podpořit pokrok pluralisticky pojaté vědy, je-li interpretovaná v umírněné formě. Po zhodnocení stávající kritiky a vypořádání se s námitkami, může světatvorba sloužit jako metodologický aparát pro vědecké disciplíny, protože díky pozici umírněného konstruktivismu poskytuje prostor vědeckému pluralismu, přičemž zabraňuje relativismu i skepticismu.
The possibility to search electronically very large corpora of texts has opened up ways in which we can truly evaluate the rules through which grammarians have tried and continue to try to simulate natural languages. However, the possibility to handle incredibly large amounts of texts might lead to problems with the assessment of certain phenomena that are hardly ever represented in those corpora and yet, have always been regarded as grammatically correct elements of a given language. In German, typical phenomena of this kind are forms like betrögest or erwögest, i.e. second person singular of the so-called strong verbs in the subjunctive mood. Should we see them merely as grammarians’ inventions? Before doing so, we should reconsider the nature of these phenomena. They may appear to be isolated word forms but, in fact, are compact realizations of syntactic constructions, and it is the frequency of these constructions that should be evaluated, not the frequency of their specific realizations. and Možnost prohledávat velmi rozsáhlé korpusy textů pomocí elektronických nástrojů ukazuje cesty, jak evaluovat pravidla, jimiž se lingvisté snažili a stále snaží simu-lovat přirozený jazyk. Avšak možnost zpracovávat obrovské množství textů může přiná-šet problémy, jak hodnotit jisté jevy, jež se i v takto velkých korpusech nikdy nevyskytly, přestože byly vždy považovány za gramaticky korektní elementy daného jazyka. V němčině jsou typickými prvky tohoto druhu tvary jako betrögest nebo erwögest, tj. 2. os. sg. konjunktivu préterita tzv. silných sloves. Máme se na ně dívat jako na pouhý výmysl gramatiků? Než tak učiníme, měli bychom znovu zhodnotit povahu těchto jevů. Může se zdát, že jde o izolované slovní formy, avšak ve skutečnosti jde o kondenzované realizace syntaktických konstrukcí, a proto bychom měli hodnotit frekvenci těchto konstrukcí, ni-koli frekvenci jejich specifických realizací.