Úvod: Nízkomolekulární inhibitory tyrozinkináz receptoru pro epidermální růstový faktor (EGFR) představují moderní, účinné preparáty užívané k léčbě pacientů s pokročilým nemalobuněčným karcinomem plic (NSCLC). Aktivační mutace genu EGFR predikují dobrý efekt léčby EGFR tyrozinkinázovými inhibitory. Cílem této studie bylo zmapování výskytu mutací genu EGFR u pacientů s NSCLC v České republice. Metodika: Celkem 486 pacientů s pokročilým stadiem NSCLC (stadium IIIB a IV) neskvamózního histologického typu bylo vyšetřeno na přítomnost mutace genu EGFR na třech pneumoonkologických pracovištích. Porovnání zastoupení EGFR mutace dle pohlaví, věku a kouření bylo provedeno pomocí Fisherova-exaktního testu. Výsledky: Mutace genu EGFR byla prokázána u 74 (15,2 %) pacientů. Mutace byly prokázány u 25 (8,8 %) mužů vs. u 49 (24,3 %) žen (p < 0,001), u 12 (6,7 %) kuřáků vs. u 20 (11,2 %) exkuřáků vs. u 38 (37,3 %) nekuřáků (p < 0,001) a u 32 (15,7 %) pacientů do 65 let věku vs. u 42 (14,9 %) pacientů nad 65 let věku (p = 0,898). Závěr: Mutace genu EGFR byly prokázány u 15,2 % vyšetřených pacientů, nejčastěji u žen a nekuřáků. Dosažené výsledky jsou dobře srovnatelné s doposud publikovanými daty., Introduction: Low-molecular-weight tyrosine kinase inhibitors for epidermal growth factor receptor (EGFR) are modern, effective agents used to treat patients with advanced non-small-cell lung carcinoma (NSCLC). Activating EGFR gene mutations predict a good effect of treatment with EGFR tyrosine kinase inhibitors. The goal of this study was to map the occurrence of EGFR gene mutations in patients with NSCLC in the Czech Republic. Methods: A total of 486 patients with advanced stage of NSCLC (stage IIIB and IV) of nonsquamous histological type were investigated for the presence of EGFR gene mutations at three pneumo-oncology centres. A comparison of distribution of the EGFR mutation according to sex, age, and smoking status was performed by means of Fisher's exact test. Results: EGFR gene mutation was demonstrated in 74 (15.2%) patients. Mutations were shown in 25 (8.8%) men vs. 49 (24.3%) women (p < 0.001), in 12 (6.7%) smokers vs. 20 (11.2%) ex-smokers vs. 38 (37.3%) non-smokers (p < 0.001), and in 32 (15.7%) patients under 65 years of age vs. 42 (14.9%) patients over 65 years of age (p = 0.898). Conclusion: EGFR gene mutations were shown in 15.2% of the patients examined, most commonly in female patients and non-smokers. The results obtained are well comparable with the data published to date., Ondřej Fiala, Monika Šatánková, Juraj Kultan, Miloš Pešek, Jana Skřičková, Vítězslav Kolek, Jindřich Fínek, Zuzana Zbožínková, Zbyněk Bortlíček, and Literatura
Cíl: Zhodnocení přesnosti a věrohodností MR vyšetření obličeje plodu při posuzování rozsahu rozštěpových vad rtu pomocí posouzení interpretační shody mezi několika vyhodnocujícími lékaři. Metoda: Zkoumanýsoubor zahrnuje jednak 23 MR vyšetření plodů gestačního stáří do 24. týdne s různě rozsáhlými rozštěpovými vadami rtu, které byly zachyceny pomocí UZ, a dále 17 standardizovaných vyšetření s normálním nálezem (celkově 40 vyšetření). Po anonymizaci obrazových dat proběhlo nezávislé posouzení MR nálezů třemi radiology a statistické zpracování (interobserver agreement study). Podle jednotného protokolu jsme hodnotili přítomnost rozštěpu a rozsah - postižení alveolárního výčnělku, pokračování/nepokračování na patro. Vyšetření byla prováděna pomocí přístroje Siemens Magnetom Symphony Maestro Class 1,5 T s použitím array cívek. Výsledky: Nejvyšší míru interpretační shody vykazuje metoda při hodnocení postižení alveolárního výčnělku - 94% (generalizovaná kappa 0,894, SE 0,106), u postižení rtu byla shoda 90 % (generalizovaná kappa 0,848, SE 0,083) a u postižení patra 86 % (generalizovaná kappa 0,711, SE 0,119) Závěr: MR vyšetření může být s úspěchem využito pro zpřesnění detailní zobrazovací diagnostiky cheilognatopalatoschízy u plodů textačního stáří do 24. týdne gravidity. Nejvyšší věrohodnost má při znázornění integrity alveolárního výčnělku horní čelisti, což představuje z klinického hlediska velmi cennou informaci., Aim: Assessing accurancy and credibility of MRI in the assessment of fetal facial cleft lip defects severity using interpretive agreement study between several specialists. Methods: Our study consists of 23 MRI examinations of fetusee in gestation age before 24 week with differently severe lip clefts, which were detected by ultrasound as well as other 17 examinations without face anomaly (whole group counts 40 cases). Datasets were anonymized and analyzed by 3 radiologists and statistical analysis was performed. According to standardised protocol presence of cleft and degree of severity was evalueted - alveolar ridge envolment, continuation or noncontinuation to pallate. The examinations were perfomed by Siemens Magnetom Symfony Masestro Class 1.5 T with use of array coils. Results: The best degree of interpretive agreement was in evaluation of alveolar ridge envolment - 94% (generalized kappa 0,894, SE 0,106), for isolated cleft lip it was 90% (generalized kappa 0,848, SE 0,083) and for defect of palatte 86% (generalized kappa 0,711, SE 0,119). Conclusion: MRI examination could be successfully used for more accurate imaging of cheilognathopalattoschisis of fetuses within the 24 gestation week of gravidity. The best credibility is for alveolar ridge defect detection, and this information is clinical very valuable., Zdeněk Bělobrádek, Jan Žižka, Ludovít Klzo, Eva Šimáková, Karel Hodík, Eva Čermáková, Pavel Eliáš, and Literatura
Úvod: Kompletní resekce je obecně uznávaný standard léčby GII ependymomů IV. komory u dospělých, zatímco role adjuvantní radioterapie zůstává nejistá. Účelem předkládané studie je zhodnotit lokální kontrolu onemocnění a klinický stav pacientů s tímto onemocněním po chirurgické terapii. Materiál a metody: Retrospektivně jsme zhodnotili 15 pacientů (sedm mužů a osm žen) s histologicky verifikovaným GII ependymomem IV. komory v časovém období leden 2001–prosinec 2011. Výsledky: Kompletní resekce tumoru byla dosažena u 12 pacientů, u žádného z nich nebyla indikována adjuvantní radioterapie. Medián dalšího sledování byl 51 měsíců (min.–max.; 11–123 měsíců). Ke grafické recidivě došlo u jednoho pacienta, ten byl reoperován s časovým odstupem 51 měsíců od prvního zákroku. Nový neurologický deficit po operaci byl zaznamenán ve dvou případech. U dvou ze tří pacientů po subtotální resekci došlo ke grafické progresi rezidua po 11 a 16 měsících od první operace, jeden z nich byl reoperován s odstupem 27 měsíců. Adjuvantní radioterapie byla indikována u obou pacientů po reoperaci. Závěr: Dle našich dat je kompletní resekce efektivní a bezpečná léčba GII ependymomů IV. komory u dospělých. Následná radioterapie by měla být rezervována pro případy subtotální resekce s následnou progresí rezidua tumoru a reoperace., Introduction: Surgical resection is a generally accepted standard treatment modality in GII posterior fossa ependymomas in adults, while the role of adjuvant radiotherapy remains unclear. The purpose of this study was to evaluate local control of tumor growth and clinical outcome of patients after surgical treatment of GII fourth ventricle ependymomas. Material and methods: We conducted a retrospective study of 15 adult patients (seven males and eight females) with histologically confirmed GII fourth ventricular ependymoma between January 2001 and December 2011. Results: Gross total resection was achieved in 12 patients, none of them received adjuvant treatment after the initial surgery. Median follow-up after GTR was 51 months (min. – max.; 11–123 months). One patient showed radiographic signs of tumor recurrence and was re-operated 51 months after the initial surgery. Remaining patients were without any signs of tumor recurrence. After the surgery, a new neurological deficit occurred in two patients. Two of the three patients after subtotal tumor resection showed residual mass progression after 11 and 16 months postoperatively, one of them was re-operated 27 months after the initial surgery. Adjuvant radiotherapy was indicated in both re-operated patients. Conclusion: According to our data, gross total resection is effective and safe treatment of GII fourth ventricle ependymomas. Adjuvant radiotherapy should be reserved for the cases where complete removal of tumor mass is not possible and residual tumor is growing, or after repeated resection. Key words: ependymoma – adult – fourth ventricle – posterior fossa surgery – survival recurrence – radiotherapy The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and A. Štekláčová, O. Bradáč, V. Beneš
Cíl: Analyzovat efektivitu postupů vedoucích ke zkrácení Door-to-Needle Time (DNT) u pacientů léčených intravenózní trombolýzou (IVT). Důvodem je skutečnost, že DNT je jediný parametr, který dokáže zlepšit efektivitu IVT a který je současně modifikovatelný. Soubor a metodika: Data pochází z Iktového centra (IC) Oblastní nemocnice Kladno z období 07/2011 do 06/2013. Opatření směřující ke zkrácení DNT byla zaváděna od 05/2012 a zahrnovala: propracování spolupráce se složkami záchranného systému, zlepšení koordinace péče v rámci nemocnice, u vybraných pacientů podání IVT bezprostředně po provedení výpočetní tomografie (CT). DNT cílové skupiny pacientů léčených po zavedení nových standardů byla srovnávána s DNT historické kontrolní skupiny pacientů léčených trombolýzou od 7/2011 do 4/2012. Regresní metody byly použity pro adjustaci na vstupní charakteristiky pacientů. Výsledky: V cílové skupině došlo ke klinicky zásadnímu zkrácení DNT z 65 min na 45 min (p = 0,001), k mírnému zkrácení mediánu Onset to Treatment Time (OTT) ze 144 min na 130 min (p = 0,66) a také k mírnému poklesu výskytu symptomatických intrakraniálních krvácení (SICH) oproti skupině kontrolní – z 4,40 % na 3,70 % (OR 0,90; 95% CI: 0,11–7,03). U pacientů léčených bez znalosti kompletních výsledků laboratoře (n = 17) jsme nezaznamenali žádné SICH. Pacienti léčení v pracovní době měli 6,8krát vyšší šanci na zahájení léčby do 60 min oproti pacientům léčeným v době ústavní pohotovostní služby (ÚPS) (OR 6,78; 95% CI: 2,34–19,64). Závěry: Zavedení opatření ke zkrácení DNT bylo vysoce účinné a bezpečné. Podání IVT bez kompletních výsledků laboratoře u vybraných pacientů bylo bezpečné a významně se podílí na zkrácení mediánu DNT celého souboru., Aim: To analyze the effectiveness of interventions intended to reduce door-to-needle time (DNT) for patients treated with intravenous thrombolysis (IVT), considering that DNT is the only parameter we can influence to improve the efficacy of IVT. Material and methods: The data were collected from the Stroke Centre of the Kladno Regional Hospital over the period 07/2011 to 06/2013. Interventions intended to reduce the DNT have been implemented in 05/2012 and include: well-developed cooperation with the emergency medical service, improved coordination of care within the hospital, administration of IVT immediately after CT in selected patients. DNTs in the target group (patients treated after implementation of the interventions) were compared to the DNTs in a historical control group (patients treated with thrombolysis from 7/2011 to 4/2012). Multiple logistic regression analysis was used for adjusting the baseline characteristics of the patients. Results: The target group showed clinically crucial shortening of DNT from 65 min to 45 min (p = 0.001), a slight reduction of the median onset-to-treatment time (OTT) from 144 min to 130 min (p = 0.66) and a slight decrease in symptomatic intracranial hemorrhage (SICH) compared to the control group – from 4.40% to 3.70% (OR 0.90, 95% CI: 0.11–7.03). We did not detect any SICH in the group of patients who were treated even though the complete laboratory results were not known (n = 17). Patients treated during working hours had a 6.8–times higher chance of treatment initiation within 60 min compared to patients treated during “on call” hours (OR 6.78, 95% CI: 2.34–19.64). Conclusions: The interventions implemented to reduce DNT were highly effective and safe. IVT administration without complete laboratory results in selected patients was safe and significantly contributed to reducing the median DNT of the entire group. Key words: stroke – reducing DTN – increasing efficacy of IVT The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Šrámek, T. Ružičková, P. Kešnerová, P. Kadlecová, R. Mikulík
Úvod: I přes medicínský pokrok studie z řady zemí ukazují na přetrvávající zvýšené riziko perinatální morbidity i mortality potomků diabetických matek. V České republice nebyla publikována data o osudu gravidit žen s diabetes mellitus 1. a 2. typu (pregestační DM). Cílem práce bylo zhodnotit osud gravidit žen s pregestačním DM a jejich potomků a zjistit, zda se zlepšil s odstupem 10 let. Metodika: Retrospektivní zhodnocení osudu gravidit žen s pregestačním DM sledovaných ve FN Plzeň v období let 2000–2009 (skupina A, n = 107) a porovnání s obdobím let 1990–1997 (skupina B, n = 39). Ze statistických testů byl použitý Wilcoxonův test nepárový, kontingenční tabulky, logistická regrese – metoda step-wise a lineární mnohočetná regrese metoda step-wise. Výsledky: Data jsou uvedena jako medián (1., 3. kvartil). Ženy ve skupině A jsou starší 28 (25, 31) vs 25 (22, 27) let, p = 0,01. Jinak se skupiny statisticky významně neliší dobou trvání diabetu, BMI, zastoupením žen s DM 2. typu. V A skupině byla dosažena lepší kompenzace DM (dle HbA1c mmol/mol) ve všech trimestrech – 1. trimestr: 59 (47, 67) vs 66 (56, 76), 2. trimestr: 46 (40, 52) vs 54 (48, 59) a 3. trimestr: 46 (40, 51) vs 53 (47, 60), p = 0,01. Klesl počet porodů sekcí 65,2 % vs 87,5 %, p < 0,05, po adjustaci na věk a dobu trvání diabetu i výskyt respiratory distress syndromu 8,9 % vs 18,2 %, p < 0,05. Klesající trend byl zaznamenán i ve výskytu porodů před 34. gestačním týdnem (1,1 % vs 6,3 %) a neonatální mortalitě (1,1 % vs 2,9 %), ale rozdíly nejsou statisticky významné. Závěr: Dosažená lepší kompenzace diabetu vedla pouze k částečnému zlepšení průběhu gravidity a osudu potomků diabetických matek., Introduction: In spite of progress in medicine, studies from a number of countries indicate steadily increased risk of perinatal morbidity and mortality in the offspring of diabetic mothers. No data regarding the pregnancy outcome in women with diabetes mellitus type 1 and 2 (pregestational DM) have been published in the Czech Republic. The aim of the study was to evaluate the pregnancy course of women with pregestational DM and outcome of their offspring and to assess whether it has improved in ten years. Methods: A retrospective evaluation of pregnancy outcome of pregestational DM women followed up in the University Hospital Pilsen in years 2000–2009 (Group A, n = 107) and comparison with the period 1990–1997 (Group B, n = 39) were performed. Wilcoxon non-paired test, contingency tables, step-wise logistic regression and step-wise linear multiple regression methods were used for statistical analyses. Results: Data is presented as median (interquartile range). Women from the Group A were older 28 (25, 31) vs 25 (22, 27) years, p = 0.01. Otherwise, the groups did not statistically significantly differ in diabetes duration, BMI, and representation of women with type 2 diabetes. A better glycemic control (HbA1c, mmol/mol) was achieved in the Group A in all trimesters – 1st trimester: 59 (47, 67) vs 66 (56, 76), 2nd trimester: 46 (40, 52) vs 54 (48, 59) and 3rd trimester: 46 (40, 51) vs 53 (47, 60), p = 0.01. The caesarean section rate decreased (65.2 % vs 87.5 %, p < 0.05). The incidence of the respiratory distress syndrome after adjustment for age and diabetes duration also decreased (8.9 % vs 18.2 %, p < 0.05). A decreasing trend in the rate of premature delivery before 34th week of gestation (1.1 % vs 6.3 %) and neonatal mortality (1.1 % vs 2.9 %) was observed, however, the differences were not statistically significant. Conclusion: The achieved improved glycemic control led to only a partial improvement in the course of pregnancy and outcome of the offspring of diabetic mothers., and Daniela Čechurová, Michal Krčma, Zdeněk Jankovec, Jiří Dort, Jan Turek, Silvie Lacigová, Zdeněk Rušavý
Úvod: I přes medicínský pokrok studie z řady zemí ukazují na přetrvávající zvýšené riziko perinatální morbidity i mortality potomků diabetických matek. V České republice nebyla publikována data o osudu gravidit žen s diabetes mellitus 1. a 2. typu (pregestační DM). Cílem práce bylo zhodnotit osud gravidit žen s pregestačním DM a jejich potomků a zjistit, zda se zlepšil s odstupem 10 let. Metodika: Retrospektivní zhodnocení osudu gravidit žen s pregestačním DM sledovaných ve FN Plzeň v období let 2000–2009 (skupina A, n = 107) a porovnání s obdobím let 1990–1997 (skupina B, n = 39). Ze statistických testů byl použitý Wilcoxonův test nepárový, kontingenční tabulky, logistická regrese – metoda step-wise a lineární mnohočetná regrese metoda step-wise. Výsledky: Data jsou uvedena jako medián (1., 3. kvartil). Ženy ve skupině A jsou starší 28 (25, 31) vs 25 (22, 27) let, p = 0,01. Jinak se skupiny statisticky významně neliší dobou trvání diabetu, BMI, zastoupením žen s DM 2. typu. V A skupině byla dosažena lepší kompenzace DM (dle HbA1c mmol/mol) ve všech trimestrech – 1. trimestr: 59 (47, 67) vs 66 (56, 76), 2. trimestr: 46 (40, 52) vs 54 (48, 59) a 3. trimestr: 46 (40, 51) vs 53 (47, 60), p = 0,01. Klesl počet porodů sekcí 65,2 % vs 87,5 %, p < 0,05, po adjustaci na věk a dobu trvání diabetu i výskyt respiratory distress syndromu 8,9 % vs 18,2 %, p < 0,05. Klesající trend byl zaznamenán i ve výskytu porodů před 34. gestačním týdnem (1,1 % vs 6,3 %) a neonatální mortalitě (1,1 % vs 2,9 %), ale rozdíly nejsou statisticky významné. Závěr: Dosažená lepší kompenzace diabetu vedla pouze k částečnému zlepšení průběhu gravidity a osudu potomků diabetických matek., Introduction: In spite of progress in medicine, studies from a number of countries indicate steadily increased risk of perinatal morbidity and mortality in the offspring of diabetic mothers. No data regarding the pregnancy outcome in women with diabetes mellitus type 1 and 2 (pregestational DM) have been published in the Czech Republic. The aim of the study was to evaluate the pregnancy course of women with pregestational DM and outcome of their offspring and to assess whether it has improved in ten years. Methods: A retrospective evaluation of pregnancy outcome of pregestational DM women followed up in the University Hospital Pilsen in years 2000–2009 (Group A, n = 107) and comparison with the period 1990–1997 (Group B, n = 39) were performed. Wilcoxon non-paired test, contingency tables, step-wise logistic regression and step-wise linear multiple regression methods were used for statistical analyses. Results: Data is presented as median (interquartile range). Women from the Group A were older 28 (25, 31) vs 25 (22, 27) years, p = 0.01. Otherwise, the groups did not statistically significantly differ in diabetes duration, BMI, and representation of women with type 2 diabetes. A better glycemic control (HbA1c, mmol/mol) was achieved in the Group A in all trimesters – 1st trimester: 59 (47, 67) vs 66 (56, 76), 2nd trimester: 46 (40, 52) vs 54 (48, 59) and 3rd trimester: 46 (40, 51) vs 53 (47, 60), p = 0.01. The caesarean section rate decreased (65.2 % vs 87.5 %, p < 0.05). The incidence of the respiratory distress syndrome after adjustment for age and diabetes duration also decreased (8.9 % vs 18.2 %, p < 0.05). A decreasing trend in the rate of premature delivery before 34th week of gestation (1.1 % vs 6.3 %) and neonatal mortality (1.1 % vs 2.9 %) was observed, however, the differences were not statistically significant. Conclusion: The achieved improved glycemic control led to only a partial improvement in the course of pregnancy and outcome of the offspring of diabetic mothers., and Daniela Čechurová, Michal Krčma, Zdeněk Jankovec, Jiří Dort, Jan Turek, Silvie Lacigová, Zdeněk Rušavý