Bronchogenní karcinom je jedním z nejčastěji se vyskytujících zhoubných nádorů. Incidence v ČR u mužů sice mírně klesá, v roce 2009 to bylo 87,45 případů na 100 000 obyvatel, u žen dochází k neustálému nárůstu incidence, která v roce 2009 dosáhla 35,75 případů na 100 000 obyvatel. Téměř u 75 % pacientů je diagnóza stanovena ve stadiu lokálně pokročilého nebo generalizovaného onemocnění (st. IIIB, IV). V minulosti byli tito pacienti léčeni systémovou chemoterapií, v posledních letech byla do klinické praxe zavedena biologická léčba, která je zaměřena na buněčné signální cesty a jejich ovlivnění. Tyto léčebné přípravky jsou také uváděny pod názvem „cílená léčba“, protože reagují s přesně specifikovaným buněčným molekulárním cílem. U buněk řady solidních nádorů epiteliálního původu byla popsána zvýšená aktivace receptoru pro epidermální růstový faktor (EGFR1), proti jehož neřízené aktivaci je zaměřená cílená terapie nízkomolekulárními inhibitory tyrozinkináz (gefitinib, erlotinib), které, po navázání na protein, inhibují fosforylaci tyrozinkinázové části receptoru a vedou k následnému blokování signálních drah. V důsledku tohoto procesu dochází ke snížení mitotické aktivity buňky, zvýšení senzitivity k apoptóze a zpomalení, eventuálně zastavení, nádorového růstu. Iressa (gefitinib) byla autorizována pro terapii NSCLC 1.1.2009 na podkladě studií INTEREST a IPASS. Je indikována v 1. linii léčby lokálně pokročilého nebo generalizovaného nemalobuněčného bronchogenního karcinomu (NSCLC) u pacientů s pozitivní EGFR mutací (mutace zvyšující citlivost k léčbě v exonech 18 a 19, bodové mutace na exonu 21). Jde o perorální formu léčby s podáváním 1x denně 250 mg. Jedná se o první cílenou monoterapii, která prokázala lepší účinnost v porovnání s kombinovanou chemoterapií v 1. linii léčby pokročilého NSCLC s aktivní mutací EGFR-TK., Lung cancer is one of the most frequent malignant tumors. Its incidence in men in the Czech Republic, although slightly decreasing, in 2009, was 87.45 cases per 100000 inhabitants, in women there has been a continual increase in incidence, which, in 2009, reached 35.75 cases per 1000000 inhabitants. Almost 75 % of patients are diagnosed with locally advanced or metastatic disease (st.IIIB, IV). In the past, patients were treated with systemic chemotherapy, in recent years biologic treatment has been introduced into clinical practice which focuses on cellular signaling pathways and their influence. These therapeutic products are marked under the name of „targeted therapy“, because they react with precisely specified molecular target. The number of cells of solid tumors of epithelial origin has been reported to increase activation of the receptor for epidermal growth factor (EGFR), at which a targeted therapy of low molecular weight inhibitors of tyrosine kinases (gefitinib, erlotinib) is aimed. After binding to the protein they inhibit phosphorylation of the tyrosine kinase part of the receptor and lead to blocking subsequent signaling pathways. As a result of this process, mitotic activity of cells is reduced, sensitivity to apoptosis increases and the growth of the tumor slows down or, eventually, stops. Iressa (gefinitib) was authorized for the treatment of NSCLC on 1st January 2009, on the basis of INTEREST and IPASS trials. It is indicated in the first line treatment of locally advanced or metastatic non-small cell lung cancer (NSCLC) patients with positive EGFR mutation (mutations in exon 18 and 19, point mutation in exon 21). It is a form of treatment with oral administration of 250 mg once a day. It is the first targeted monotherapy, which showed better efficacy compared with combined chemotherapy in the first-line treatment of advanced NSCLC with active mutation EGFR-TK., and Ivona Grygárková, Vítězslav Kolek
Chemoterapií indukovaná periferní polyneuropatie (CIPN) se vyskytuje až u 40 % pacientů, kteří podstupují chemoterapii na bázi taxanů či platinových derivátů. Následující klinická kazuistika poukazuje na možnost podání nízké dávky tapentadolu, spolu s dalšími koanalgetiky, za účelem úspěšného managementu CIPN, bez nutnosti změny dlouhodobně nastavené chronické léčby bolesti., Chemotherapy-induced peripheral polyneuropathy (CIPN) occurs in up to 40% patients undergoing taxane-based or platinum-derived chemotherapy. The present case report highlights the possibility of administering a low dose of tapentadol along with other coanalgesics for successful management of CIPN without a need to change a long-term adjustment of chronic pain management., and Luboš Holubec, Michal Deus, Jindřich Fínek
Kazuistika přibližuje využití nových možností léčby průlomové bolesti, jejich výhody a srovnání s původní „klasickou“, dosud nejčastěji používanou medikací. Informuje o preparátech k léčbě průlomové bolesti dostupných na českém trhu včetně jejich indikací a preskripčních omezení., Case report presents use of new possibility treatment of breakthrough pain, it advantage and comparison to older one, „classical treatment“, still most used medication treatment. It presents just available fentanyl immediate drugs on Czech medical market, their indications and limitations., Štěpán Bejvančický, Petra Bejvančická, and Literatura
V posledních letech se udály významné změny v léčbě chronické lymfocytární leukemie (CLL). K pokroku došlo kombinací konvenční chemoterapie s monoklonálními protilátkami. Režim FCR (fludarabin, cyklofosfamid a rituximab) je nyní zlatým standardem v léčbě mladších a fyzicky zdatných pacientů. Starší a komorbidní nemocní, kteří tvoří většinu CLL populace, nejsou zpravidla schopni podstoupit intenzivní léčbu z důvodu vysokého rizika nepřijatelných nežádoucích účinků. U této skupiny nemocných lze tedy dosud považovat chlorambucil jako hlavní léčebnou volbu. Nízkodávkované fludarabinové režimy stejně jako kombinace chlorambucilu s monoklonálními anti-CD20 protilátkami jsou nyní zkoušeny v randomizovaných klinických studiích. Další léčebné možnosti, u kterých zatím chybí podrobnější data pro skupinu starších a komorbidních nemocných a které musí být přísně individualizovány, představují použití bendamustinu v 1. linii, alemtuzumabu, vysokodávkovaných glukokortikoidů či ofatumumabu v léčbě relapsu/refrakterní CLL. Přidružené choroby, tělesná výkonnost a biologický věk jsou důležitými prognostickými faktory, které ovlivňují rozhodování o volbě léčby. Článek poskytuje přehled současných a budoucích léčebných možností u starších a komorbidních pacientů s CLL., The management of chronic lymphocytic leukemia (CLL) has recently undergone major changes. The progress was achieved by combining conventional chemotherapy with monoclonal antibodies. Chemoimmunotherapy, FCR (fludarabine, cyclophosphamide, rituximab) is currently established as a gold standard in younger and physically fit patients. However, elderly and/or comorbid patients, who represent the majority of CLL population, may not benefit from such an intensive approach due to high risk of unacceptable toxicity. Chlorambucil therefore remains the preferred treatment of choice in these patients. Dose-reduced fludarabine-based combinations as well as protocols containing chlorambucil with anti-CD20 monoclonal antibodies are currently evaluated in randomized clinical trials. Further treatment options include bendamustine in 1st line and high-dose glucocorticoids, alemtuzumab or ofatumumab in refractory CLL; however, experience in older/comorbid patients is still limited and the use of these agents has to be strictly tailored. Comorbidity, performance status, biological age are important prognostic factors that influence decision-making process of treament choice. Overview of the current and future possibilities in the treatment of elderly and comorbid patients with CLL is provided in this article., Martin Šimkovič, Lukáš Smolej, and Literatura
Soubor a metody: V souboru 73 pacientek se stresovou inkontinencí se objevil de novo urgentní syndrom u 8 žen (10,9 %). Šest z těchto žen jsme léčili propiverinem p.o. Jedna pacientka pro mírné příznaky nevyžadovala léčbu a jedna pacientka byla pro nežádoucí účinky při užívání propiverinu převevedna na solifenacin. Všechny pacientky byly v průběhu léčby bez urgentních obtíží. Délka léčby se pohybovala mezi 4–6 měsíci. Výsledky: Po vysazení medikace nedošlo u šesti pacientek k recidivě obtíží. Jedna pacientka vyžadovala opětovnou farmakologickou léčbu, kterou jsme již ponechali beze změny. Závěr: Urgentní syndrom de novo po implantaci TOT, který není spojený s dalšími komplikacemi, dobře reaguje na anticholinergní terapii. U většiny nemocných v našem souboru byla dostačující dočasná léčba., Objektive: Retrospective evaluation of the treatment de novo urgency with temporary medication. Methods: In a group of 73 female patients with stress incontinence, de novo urge syndrome appeared in eight (10.9 %) cases. Six of these women were treated with oral propiverine, one did not require any treatment for mild symptoms, and by one patient was switched from solifenacin to propiverine due to negative side effects. None of the patients suffered from urgency symtomps during the therapy. The duration of treatment ranged between 4–6 months. Results: Urge symptoms did not reoccur in 6 patients after discontinuation of the medication treatment. One patient required a re-administration of medication therapy. Conclusions: De novo urgency syndrome after transobturator tape placement which is not associated with other complications, responds well to anticholinergic therapy. In our group, it was possible to discontinue the therapy without recurrence of difficulties., Barbora Novotná, Jaroslav Ženíšek, Miloš Fiala, and Literatura
Diabetes 2. typu se stal v posledních 50 letech pandemickým onemocněním. Jeho výskyt roste nejrychleji v populaci seniorů, tj. osob starších 65 let. V řadě zemí žije v současnosti 1/4 osob trpících diabetem starších 65 let. Obor geriatrie se zabývá řadou odlišností u seniorů, které často vedou k poněkud rozdílným terapeutickým postupům ve srovnání s léčbou ostatních dospělých pacientů. Cílem této práce je poukázat na odlišnosti léčby seniora trpícího diabetem. Intenzita léčby diabetu u seniorů je definovaná především výskytem příznaků způsobených dekompenzací diabetu, které zhoršují kvalitu života a pravděpodobně zvyšují mortalitu. Léčebné cíle vyjádřené hodnotami HbA1c, glykemií na lačno a postprandiální, by měly být stanoveny individuálně dle věku, vstupní hodnoty HbA1c, přítomných komorbidit a míry křehkosti seniora. Snaha o redukci tělesné hmotnosti u osob vyššího věku je pravděpodobně nevhodná a možná dokonce škodlivá, fyzický pohyb naopak v každém věku snižuje mortalitu a zpomaluje svalový katabolizmus. Ideální je prostá chůze 20–30 min/den. Léčba sulfonylureou je s výjimkou „zdatných seniorů“ bez renální insuficience nevhodná, a možná dokonce škodlivá. Významně zvyšuje výskyt hypoglykemií a velmi pravděpodobně i celkovou mortalitu. Základem léčby diabetu u seniora je snaha o jakoukoliv pravidelnou tělesnou aktivitu. Z medikamentózní léčby je vhodné volit metformin nebo gliptin s pravidlem „start low, go slow“, tzn. začínat léčit nízkými dávkami léků a pozvolna je zvyšovat. Hlavním cílem léčby je udržet co nejdéle dobrou kvalitu života bez symptomů spojených s hyperglykemií s minimalizováním rizika vzniku hypoglykemie., Type 2 diabetes has become a pandemic disease over the past 50 years. Its incidence increases the most rapidly in the senior population, i.e. among people older than 65. In a number of countries 1/4 of the people with diabetes are now older than 65 years. Geriatrics now examines numerous differences regarding the senior patients, which often lead to somewhat different therapeutic procedures as compared to the treatment of other adult patients. This paper aims to show some different aspects of the treatment of an elderly patient with diabetes. The intensity of diabetes treatment in the elderly is mainly defined by the incidence of symptoms caused by diabetic decompensation which negatively affect quality of life and are likely to increase mortality. The treatment goals expressed by HbA1c, fasting and post-prandial glycemia, should be set individually based on age, initial HbA1c, present comorbidities and the level of frailty of an elderly patient. An effort to reduce weight regarding people at an older age is probably inappropriate and maybe even harmful, while physical activity reduces mortality and slows muscle catabolism at every age. Ideal is normal walking for 20–30 minutes a day. Except for “very fit elders” without renal insufficiency, the sulfonylurea treatment is unsuitable and perhaps even harmful. It significantly increases the incidence of different types of hypoglycemia and very likely overall mortality as well. The basis of diabetes treatment for the elderly is the effort to perform any regular exercise. In regard to medication treatment it is recommended to choose metformin or gliptin following the rule “start low, go slow“, i.e. start with low medication doses and increase them at a slow pace. The main goal of the treatment is to maintain the good quality of life as long as possible, without symptoms associated with hyperglycemia with minimizing the risk of hypoglycemia development., and Zdeněk Rušavý, Michal Žourek
Diabetes mellitus je progresivní onemocnění, které často vede ke vzniku chronických komplikací. U pacientů s diabetem 2. typu se mnohdy setkáváme se souběžným výskytem jaterní či renální insuficience. Přítomnost těchto onemocnění zvyšuje riziko hypoglykemie a v případě renální insuficience i kardiovaskulární riziko. Zároveň jsou však zejména u pacientů s pokročilým postižením výrazně omezeny možnosti jejich antidiabetické léčby s ohledem na fakt, že řada léčiv je v játrech nebo ledvinách metabolizována, případně těmito orgány vylučována. V tomto článku se zaměřujeme na léčbu diabetu u pacientů s renální nebo jaterní insuficiencí včetně konkrétních omezení jednotlivých léků a lékových skupin. Stručně také shrnujeme rizika, která jsou s přítomností renální a jaterní insuficience v souvislosti s léčbou diabetu spojena., Diabetes mellitus is a progressive disease that may eventually lead to the development of chronic complications. In patients with type 2 diabetes, a simultaneous occurrence of liver or renal impairment is quite frequent. The presence of these diseases significantly increases the risk of hypoglycemia and in case of the renal impairment also the cardiovascular risk. At the same time, the options of antidiabetic treatment are markedly limited in particular in patients with more advanced impairment owing to the fact that numerous antidiabetic drugs are either metabolized or excreted by the liver or the kidney. In this paper, we focus on the treatment of diabetes in patients with renal or liver impairment including limitations of particular drugs and drug classes. We also briefly summarize the risks associated with renal or liver impairment with respect to antidiabetic treatment., and Martin Haluzík