Cíl: Cílem práce bylo zjistit vývoj renálních parametrů u neselektované populace nemocných s akutní dekompenzací pokročilého chronického srdečního selhání, kteří byli během hospitalizace léčeni levosimendanem. Soubor nemocných a metodika: Vývoj parametrů renálních funkcí byl hodnocen u souboru 91 pacientů, průměrná EF LK byla 23 %, průměrná koncentrace urey 12,12 mmol/l, koncentrace kreatininu byla 147,1 mmol/l a odhadovaná glomerulární filtrace (eGFR) 42,6 ml/min/1,73m2. Krevní odběry se stanovením koncentrace urey, kreatininu a odhad glomerulární filtrace podle MDRD byly provedeny před podáním infuze a před propuštěním/úmrtím pacienta. Výsledky: Interval mezi prvním a druhým hodnocením renálních parametrů byl průměrně 11 dnů (? 7,8). Mezi prvním a druhým hodnocením došlo k poklesu koncentrace urey z 12,12 na 11,37 mmol/l (p = 0,27), kreatininu z 147,1 na 142,5 (p = 0,33) a vzestupu eGFR z 42,6 na 45,8 ml/min/1,73m2 (p = 0,067). Zastoupení počtu případů, kdy došlo ke snížení koncentrace urey a kreatininu, nebylo významné, statisticky významný byl rozdíl v počtu případů zvýšení než snížení eGFR (68 % vs 32 %; p < 0,001). Závěr: Přes nevýznamný pokles koncentrace urey a kreatininu došlo u neselektované populace pacientů s pokročilým srdečním selháním léčených levosimendanem u většího počtu nemocných ke zvýšení než ke snížení eGFR., The aim of the study was to evaluate the change of renal function parameters during hospital stay in unselected acute decompensated severe HF population treated with levosimendan. Patient population and methods: The change of renal parameters was assessed in 91 consecutive patients, the mean LV EF was 23%, mean urea level was 12.12 mmol/l, mean creatinine level was 147.1 mmol/l and estimated glomerular filtration rate (eGFR) was 42.6 ml/min/1.73m2. Results: Mean interval between the first (V1) and the second (V2) biochemical evaluation was 11 days (? 7.8). Mean urea level decreased (from 12.12 to 11.37 mmol/l, p = 0.27), as well as mean creatinine level decreased (from 147.1 to 142.5, p = 0.33), and mean eGFR increased (from 42.6 to 45.8 ml/min/1.73m2, p = 0.067) in the interval between V1 and V2. Urea and creatinine levels decreased in majority of the cases (not significant) and eGFR level significantly increased in majority of the cases (68% vs 32%, p < 0.001). Conclusion: Despite an insignificant change of urea and creatinine levels, the increase of eGFR was reported in majority of the cases., and Doškář P., Málek F., Dvořák J., Henyš P., Ošťádal P., Krüger A., Vondráková D., Janotka M., Říhová D., Neužil P.
Úvod: Kompletní resekce je obecně uznávaný standard léčby GII ependymomů IV. komory u dospělých, zatímco role adjuvantní radioterapie zůstává nejistá. Účelem předkládané studie je zhodnotit lokální kontrolu onemocnění a klinický stav pacientů s tímto onemocněním po chirurgické terapii. Materiál a metody: Retrospektivně jsme zhodnotili 15 pacientů (sedm mužů a osm žen) s histologicky verifikovaným GII ependymomem IV. komory v časovém období leden 2001–prosinec 2011. Výsledky: Kompletní resekce tumoru byla dosažena u 12 pacientů, u žádného z nich nebyla indikována adjuvantní radioterapie. Medián dalšího sledování byl 51 měsíců (min.–max.; 11–123 měsíců). Ke grafické recidivě došlo u jednoho pacienta, ten byl reoperován s časovým odstupem 51 měsíců od prvního zákroku. Nový neurologický deficit po operaci byl zaznamenán ve dvou případech. U dvou ze tří pacientů po subtotální resekci došlo ke grafické progresi rezidua po 11 a 16 měsících od první operace, jeden z nich byl reoperován s odstupem 27 měsíců. Adjuvantní radioterapie byla indikována u obou pacientů po reoperaci. Závěr: Dle našich dat je kompletní resekce efektivní a bezpečná léčba GII ependymomů IV. komory u dospělých. Následná radioterapie by měla být rezervována pro případy subtotální resekce s následnou progresí rezidua tumoru a reoperace., Introduction: Surgical resection is a generally accepted standard treatment modality in GII posterior fossa ependymomas in adults, while the role of adjuvant radiotherapy remains unclear. The purpose of this study was to evaluate local control of tumor growth and clinical outcome of patients after surgical treatment of GII fourth ventricle ependymomas. Material and methods: We conducted a retrospective study of 15 adult patients (seven males and eight females) with histologically confirmed GII fourth ventricular ependymoma between January 2001 and December 2011. Results: Gross total resection was achieved in 12 patients, none of them received adjuvant treatment after the initial surgery. Median follow-up after GTR was 51 months (min. – max.; 11–123 months). One patient showed radiographic signs of tumor recurrence and was re-operated 51 months after the initial surgery. Remaining patients were without any signs of tumor recurrence. After the surgery, a new neurological deficit occurred in two patients. Two of the three patients after subtotal tumor resection showed residual mass progression after 11 and 16 months postoperatively, one of them was re-operated 27 months after the initial surgery. Adjuvant radiotherapy was indicated in both re-operated patients. Conclusion: According to our data, gross total resection is effective and safe treatment of GII fourth ventricle ependymomas. Adjuvant radiotherapy should be reserved for the cases where complete removal of tumor mass is not possible and residual tumor is growing, or after repeated resection. Key words: ependymoma – adult – fourth ventricle – posterior fossa surgery – survival recurrence – radiotherapy The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and A. Štekláčová, O. Bradáč, V. Beneš
Cíl: Zhodnotit možnosti provedení zátěžové perfuze mozku po aplikaci acetazolamidu a možnosti posouzení cerebrovaskulární rezervy (CVR). Metoda: Během 12 měsíců bylo provedeno celkem deset vyšetření objemového perfuzního CT mozku v zátěži po podání 1000 mg acetazolamidu intravenózně, jednalo se o sedm mužů a tři ženy (průměrný věk 54,4 let, rozpětí 28-72 let). V souboru byl sledován stav cerebrovaskulární rezervy pomocí porovnání klidové a zátěžové perfuzní mapy s hodnocením perfuzního objemu (CBV) a středního tranzitního času (MTT). Výsledky: U všech čtyř nemocných s okluzí vnitřní krkavice na podkladě spontánní disekce nebylo prokázáno snížení CVR. Ze šesti nemocných s aterosklerotickou okluzí vnitřní krkavice nebylo snížení CVR přítomné u dvou nemocných, ze čtyř nemocných s vyčerpáním CVR byl u třech nemocných proveden EC-IC bypass. Závěr: Zátěžové perfuzní zobrazení mozku s podáním acetazolamidu pomocí CT je testem vhodným k posouzení CVR u nemocných, u nichž je zvažována indikace EC-IC bypassu. Nejvhodnějšími mapami pro posuzování CVR jsou mapy MTT., Aim: To assess the effectiveness of acetazolamide challenge perfusion CT of the brain in detection of cerebrovascular reserve. Method: During twelve months, 10 examinations of volume perfusion CT of the brain was performed during acetazolamide challenge. The sample of patients consisted of 7 males and 3 females (mean age 54,4 years, range 28-72). The cerebrovascular reserve (CVR) was assessed using the comparison of perfusion maps during rest and challenge, cerebral blood volume (CBV) and mean transit time (MTT) were used. Results: Significant decrease of CVR was not found in any of four patients with occlusion of internal carotid after spontaneous dissection. In four of six patients with atherosclerotic occlusion of internal carotid, the significant decrease of CVR was found; three of them underwent EC-IC bypass graft surgery. In remaining two patients was found no decrease of CVR. Conclusion: Acetazolamide challenge test is useful test in detection of CVR, according tis test is possible to stratify the patients in whom the EC-IC surgery may improve the brain blood perfusion., Jiří Ferda, Jan Baxa, Hynek Mírka, Jan Mraček, Vladimír Přibáň, and Literatura
Cíl: Cílem práce bylo na základě retrospektivní analýzy posoudit radiační zátěže ve smyslu průměrné roční efektivní dávky a průměrné roční ekvivalentní dávky na ruce u jednotlivých skupin pracovníků Kliniky nukleární medicíny Fakultní nemocnice Ostrava (KNM FNO) v letech 2006-2012. Metoda: Pro stanovení průměrné roční efektivní dávky byly využity výsledky monitorování pracovníků pomoci osobních dozimetrů. Pro určení průměrné roční ekvivalentní dávky na ruce byly použity údaje monitorování z prstových dozimetrů personálu. V obou případech se vycházelo z jednoměsíčního monitorovacího intervalu. Výsledky: Pro radiologické asistenty a sestry s atestací v oboru nukleární medicína pracující na ambulanci KNM FNO činila průměrná efektivní dávka v jednotlivých letech 2006, 2007, 2008, 2009, 2010, 2011 a 2012 hodnoty 2,1 mSv, 2,4 mSv, 1,7 mSv, 1,7 mSv, 1,6 mSv, 1,1 mSv a 1,1 mSv. Pro farmaceuty byla průměrná roční efektivní dávka za shodné časové období 1,4 mSv, 1,4 mSv, 0,8 mSv, 0,8 mSv, 1,0 mSv, 0,8 mSv a 0,9 mSv. Sestry na lůžkovém oddělení obdržely průměrnou roční efektivní dávku v daném časovém období 0,5 mSv, 1,0 mSv, 0,4 mSv, 0,4 mSv a 0,7 mSv, 0,5 mSv a 0,9 mSv. Lékaři na ambulanci získali průměrnou roční efektivní dávku 1,7 mSv, 1,8 mSv, 1,5 mSv, 1,7 mSv, 2, 0 mSv, 1,8 mSv a 1,3 mSv. Průměrná roční efektivní dávka u pracovníků technicko-fyzikálního úseku byla 0,5 mSv, 0,6 mSv, 0,2 mSv, 0 mSv, 0 mSv, 0 mSv a 0,4 mSv. Průměrná roční ekvivalentní dávka na ruce pracovníků v letech 2006-2012 dosahovala u farmaceutů 66,7 mSv, 43,0 mSv, 71,9 mSv, 93,2 mSv, 100, 4 mSv, 103,3 mSv a 115,00 mSv. U lékařů na ambulanci, kteří byli monitorováni od roku 2009 do současnosti byla vyhodnocena průměrná roční ekvivalentní dávka na ruce na 9,1 mSv, 8,0 mSv a 10,0 mSv. Závěr: U všech sledovaných skupin (radiologičtí asistenti a sestry s atestací v oboru nukleární medicína, lékaři na ambulanci, farmaceuti i technicko-fyzikální úsek) vykazuje veličina průměrná roční efektivní dávka částečně klesající trend, přestože se na daném pracovišti každoročně zvyšuje počet provedených vyšetření, ale i terapií. Naopak u průměrné roční ekvivalentní dávky na ruce dochází ke zvyšování hodnot, které jsou důsledkem narůstajícího množství zpracované aktivity na KNM FNO., Aim: The aim of the study was a retrospective analysis to assess the radiation burden in terms of annual average effective dose equivalent and average effective dose to the hands from the fingers to the forearm of some staff of Department of Nuclear Medicine University Hospital Ostrava (KNM FNO) in 2006-2012. Method: For the assessment of the annual average effective dose, the results of personal monitoring have been used. To determine the average dose equivalent to hand from the fingers to the forearm monitoring data from finger dosimeters were used. In both cases one month monitoring period was applied. Results: For radiological assistants and nurses with certification in the field of nuclear medicine working in the ER KNM FNO, the average effective dose in years 2006, 2007, 2008, 2009, 2010, 2011 and 2012 was 2.1 mSv, 2.4 mSv, 1, 7 mSv, 1.7 mSv, 1.6 mSv, 1.1 mSv and 1.1 mSv, respectively. In case of pharmacists, the average effective dose for the same period was 1.4 mSv, 1.4 mSv, 0.8 mSv, 0.8 mSv, 1.0 mSv, 0.8 mSv and 0.9 mSv. Nurses in the ward received the average effective dose in the same period 0.5 mSv, 1.0 mSv and 0.4 mSv, 0.4 mSv and 0.7 mSv, 0.5 mSv and 0.9 mSv. Doctors at the clinic received the average effective dose 1.7 mSv, 1.8 mSv, 1.5 mSv, 1.7 mSv, 2.0 mSv, 1.8 mSv and 1.3 mSv. The average effective dose for physicists and technicians was 0.5 mSv, 0.6 mSv, 0.2 mSv, 0 mSv, 0 mSv, 0 mSv and 0.4 mSv. The average dose equivalent to hand of pharmacists in the years 2006-2012 amounted to 66.7 mSv, 43.0 mSv, 71.9 mSv, 93.2 mSv, 100.4 mSv, 103.3 mSv and 115. 0 mSv. The doctors at the clinic, who were monitored from 2009 to the present, have received the average dose equivalent to hands 9.1 mSv, 8.0 mSv and 10.0 mSv. Conclusion: In all groups (radiographers and nurses with the certification in the field of nuclear medicine, the clinicians, pharmacists, physicists and technicians) some downward trend in variable average effective dose was observed, despite the fact that the workload in terms of tests performed was showed annually increasing trend with a similar situation as far as radiotherapy was concerned. In contrast, the average equivalent dose to hands lead to the increase which can be attributed to the increasing amount of activities of radiopharmaceuticals processed at the KNM FNO., Jana Hudzietzová, Michal Koláček, Lenka Ullmannová, Jozef Sabol, Otakar Kraft, and Literatura
Cíl: Analyzovat efektivitu postupů vedoucích ke zkrácení Door-to-Needle Time (DNT) u pacientů léčených intravenózní trombolýzou (IVT). Důvodem je skutečnost, že DNT je jediný parametr, který dokáže zlepšit efektivitu IVT a který je současně modifikovatelný. Soubor a metodika: Data pochází z Iktového centra (IC) Oblastní nemocnice Kladno z období 07/2011 do 06/2013. Opatření směřující ke zkrácení DNT byla zaváděna od 05/2012 a zahrnovala: propracování spolupráce se složkami záchranného systému, zlepšení koordinace péče v rámci nemocnice, u vybraných pacientů podání IVT bezprostředně po provedení výpočetní tomografie (CT). DNT cílové skupiny pacientů léčených po zavedení nových standardů byla srovnávána s DNT historické kontrolní skupiny pacientů léčených trombolýzou od 7/2011 do 4/2012. Regresní metody byly použity pro adjustaci na vstupní charakteristiky pacientů. Výsledky: V cílové skupině došlo ke klinicky zásadnímu zkrácení DNT z 65 min na 45 min (p = 0,001), k mírnému zkrácení mediánu Onset to Treatment Time (OTT) ze 144 min na 130 min (p = 0,66) a také k mírnému poklesu výskytu symptomatických intrakraniálních krvácení (SICH) oproti skupině kontrolní – z 4,40 % na 3,70 % (OR 0,90; 95% CI: 0,11–7,03). U pacientů léčených bez znalosti kompletních výsledků laboratoře (n = 17) jsme nezaznamenali žádné SICH. Pacienti léčení v pracovní době měli 6,8krát vyšší šanci na zahájení léčby do 60 min oproti pacientům léčeným v době ústavní pohotovostní služby (ÚPS) (OR 6,78; 95% CI: 2,34–19,64). Závěry: Zavedení opatření ke zkrácení DNT bylo vysoce účinné a bezpečné. Podání IVT bez kompletních výsledků laboratoře u vybraných pacientů bylo bezpečné a významně se podílí na zkrácení mediánu DNT celého souboru., Aim: To analyze the effectiveness of interventions intended to reduce door-to-needle time (DNT) for patients treated with intravenous thrombolysis (IVT), considering that DNT is the only parameter we can influence to improve the efficacy of IVT. Material and methods: The data were collected from the Stroke Centre of the Kladno Regional Hospital over the period 07/2011 to 06/2013. Interventions intended to reduce the DNT have been implemented in 05/2012 and include: well-developed cooperation with the emergency medical service, improved coordination of care within the hospital, administration of IVT immediately after CT in selected patients. DNTs in the target group (patients treated after implementation of the interventions) were compared to the DNTs in a historical control group (patients treated with thrombolysis from 7/2011 to 4/2012). Multiple logistic regression analysis was used for adjusting the baseline characteristics of the patients. Results: The target group showed clinically crucial shortening of DNT from 65 min to 45 min (p = 0.001), a slight reduction of the median onset-to-treatment time (OTT) from 144 min to 130 min (p = 0.66) and a slight decrease in symptomatic intracranial hemorrhage (SICH) compared to the control group – from 4.40% to 3.70% (OR 0.90, 95% CI: 0.11–7.03). We did not detect any SICH in the group of patients who were treated even though the complete laboratory results were not known (n = 17). Patients treated during working hours had a 6.8–times higher chance of treatment initiation within 60 min compared to patients treated during “on call” hours (OR 6.78, 95% CI: 2.34–19.64). Conclusions: The interventions implemented to reduce DNT were highly effective and safe. IVT administration without complete laboratory results in selected patients was safe and significantly contributed to reducing the median DNT of the entire group. Key words: stroke – reducing DTN – increasing efficacy of IVT The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Šrámek, T. Ružičková, P. Kešnerová, P. Kadlecová, R. Mikulík
Úvod: I přes medicínský pokrok studie z řady zemí ukazují na přetrvávající zvýšené riziko perinatální morbidity i mortality potomků diabetických matek. V České republice nebyla publikována data o osudu gravidit žen s diabetes mellitus 1. a 2. typu (pregestační DM). Cílem práce bylo zhodnotit osud gravidit žen s pregestačním DM a jejich potomků a zjistit, zda se zlepšil s odstupem 10 let. Metodika: Retrospektivní zhodnocení osudu gravidit žen s pregestačním DM sledovaných ve FN Plzeň v období let 2000–2009 (skupina A, n = 107) a porovnání s obdobím let 1990–1997 (skupina B, n = 39). Ze statistických testů byl použitý Wilcoxonův test nepárový, kontingenční tabulky, logistická regrese – metoda step-wise a lineární mnohočetná regrese metoda step-wise. Výsledky: Data jsou uvedena jako medián (1., 3. kvartil). Ženy ve skupině A jsou starší 28 (25, 31) vs 25 (22, 27) let, p = 0,01. Jinak se skupiny statisticky významně neliší dobou trvání diabetu, BMI, zastoupením žen s DM 2. typu. V A skupině byla dosažena lepší kompenzace DM (dle HbA1c mmol/mol) ve všech trimestrech – 1. trimestr: 59 (47, 67) vs 66 (56, 76), 2. trimestr: 46 (40, 52) vs 54 (48, 59) a 3. trimestr: 46 (40, 51) vs 53 (47, 60), p = 0,01. Klesl počet porodů sekcí 65,2 % vs 87,5 %, p < 0,05, po adjustaci na věk a dobu trvání diabetu i výskyt respiratory distress syndromu 8,9 % vs 18,2 %, p < 0,05. Klesající trend byl zaznamenán i ve výskytu porodů před 34. gestačním týdnem (1,1 % vs 6,3 %) a neonatální mortalitě (1,1 % vs 2,9 %), ale rozdíly nejsou statisticky významné. Závěr: Dosažená lepší kompenzace diabetu vedla pouze k částečnému zlepšení průběhu gravidity a osudu potomků diabetických matek., Introduction: In spite of progress in medicine, studies from a number of countries indicate steadily increased risk of perinatal morbidity and mortality in the offspring of diabetic mothers. No data regarding the pregnancy outcome in women with diabetes mellitus type 1 and 2 (pregestational DM) have been published in the Czech Republic. The aim of the study was to evaluate the pregnancy course of women with pregestational DM and outcome of their offspring and to assess whether it has improved in ten years. Methods: A retrospective evaluation of pregnancy outcome of pregestational DM women followed up in the University Hospital Pilsen in years 2000–2009 (Group A, n = 107) and comparison with the period 1990–1997 (Group B, n = 39) were performed. Wilcoxon non-paired test, contingency tables, step-wise logistic regression and step-wise linear multiple regression methods were used for statistical analyses. Results: Data is presented as median (interquartile range). Women from the Group A were older 28 (25, 31) vs 25 (22, 27) years, p = 0.01. Otherwise, the groups did not statistically significantly differ in diabetes duration, BMI, and representation of women with type 2 diabetes. A better glycemic control (HbA1c, mmol/mol) was achieved in the Group A in all trimesters – 1st trimester: 59 (47, 67) vs 66 (56, 76), 2nd trimester: 46 (40, 52) vs 54 (48, 59) and 3rd trimester: 46 (40, 51) vs 53 (47, 60), p = 0.01. The caesarean section rate decreased (65.2 % vs 87.5 %, p < 0.05). The incidence of the respiratory distress syndrome after adjustment for age and diabetes duration also decreased (8.9 % vs 18.2 %, p < 0.05). A decreasing trend in the rate of premature delivery before 34th week of gestation (1.1 % vs 6.3 %) and neonatal mortality (1.1 % vs 2.9 %) was observed, however, the differences were not statistically significant. Conclusion: The achieved improved glycemic control led to only a partial improvement in the course of pregnancy and outcome of the offspring of diabetic mothers., and Daniela Čechurová, Michal Krčma, Zdeněk Jankovec, Jiří Dort, Jan Turek, Silvie Lacigová, Zdeněk Rušavý
Úvod: I přes medicínský pokrok studie z řady zemí ukazují na přetrvávající zvýšené riziko perinatální morbidity i mortality potomků diabetických matek. V České republice nebyla publikována data o osudu gravidit žen s diabetes mellitus 1. a 2. typu (pregestační DM). Cílem práce bylo zhodnotit osud gravidit žen s pregestačním DM a jejich potomků a zjistit, zda se zlepšil s odstupem 10 let. Metodika: Retrospektivní zhodnocení osudu gravidit žen s pregestačním DM sledovaných ve FN Plzeň v období let 2000–2009 (skupina A, n = 107) a porovnání s obdobím let 1990–1997 (skupina B, n = 39). Ze statistických testů byl použitý Wilcoxonův test nepárový, kontingenční tabulky, logistická regrese – metoda step-wise a lineární mnohočetná regrese metoda step-wise. Výsledky: Data jsou uvedena jako medián (1., 3. kvartil). Ženy ve skupině A jsou starší 28 (25, 31) vs 25 (22, 27) let, p = 0,01. Jinak se skupiny statisticky významně neliší dobou trvání diabetu, BMI, zastoupením žen s DM 2. typu. V A skupině byla dosažena lepší kompenzace DM (dle HbA1c mmol/mol) ve všech trimestrech – 1. trimestr: 59 (47, 67) vs 66 (56, 76), 2. trimestr: 46 (40, 52) vs 54 (48, 59) a 3. trimestr: 46 (40, 51) vs 53 (47, 60), p = 0,01. Klesl počet porodů sekcí 65,2 % vs 87,5 %, p < 0,05, po adjustaci na věk a dobu trvání diabetu i výskyt respiratory distress syndromu 8,9 % vs 18,2 %, p < 0,05. Klesající trend byl zaznamenán i ve výskytu porodů před 34. gestačním týdnem (1,1 % vs 6,3 %) a neonatální mortalitě (1,1 % vs 2,9 %), ale rozdíly nejsou statisticky významné. Závěr: Dosažená lepší kompenzace diabetu vedla pouze k částečnému zlepšení průběhu gravidity a osudu potomků diabetických matek., Introduction: In spite of progress in medicine, studies from a number of countries indicate steadily increased risk of perinatal morbidity and mortality in the offspring of diabetic mothers. No data regarding the pregnancy outcome in women with diabetes mellitus type 1 and 2 (pregestational DM) have been published in the Czech Republic. The aim of the study was to evaluate the pregnancy course of women with pregestational DM and outcome of their offspring and to assess whether it has improved in ten years. Methods: A retrospective evaluation of pregnancy outcome of pregestational DM women followed up in the University Hospital Pilsen in years 2000–2009 (Group A, n = 107) and comparison with the period 1990–1997 (Group B, n = 39) were performed. Wilcoxon non-paired test, contingency tables, step-wise logistic regression and step-wise linear multiple regression methods were used for statistical analyses. Results: Data is presented as median (interquartile range). Women from the Group A were older 28 (25, 31) vs 25 (22, 27) years, p = 0.01. Otherwise, the groups did not statistically significantly differ in diabetes duration, BMI, and representation of women with type 2 diabetes. A better glycemic control (HbA1c, mmol/mol) was achieved in the Group A in all trimesters – 1st trimester: 59 (47, 67) vs 66 (56, 76), 2nd trimester: 46 (40, 52) vs 54 (48, 59) and 3rd trimester: 46 (40, 51) vs 53 (47, 60), p = 0.01. The caesarean section rate decreased (65.2 % vs 87.5 %, p < 0.05). The incidence of the respiratory distress syndrome after adjustment for age and diabetes duration also decreased (8.9 % vs 18.2 %, p < 0.05). A decreasing trend in the rate of premature delivery before 34th week of gestation (1.1 % vs 6.3 %) and neonatal mortality (1.1 % vs 2.9 %) was observed, however, the differences were not statistically significant. Conclusion: The achieved improved glycemic control led to only a partial improvement in the course of pregnancy and outcome of the offspring of diabetic mothers., and Daniela Čechurová, Michal Krčma, Zdeněk Jankovec, Jiří Dort, Jan Turek, Silvie Lacigová, Zdeněk Rušavý