Mentální anorexie je psychické onemocnění projevující se jako multifaktoriální porucha příjmu potravy, která postihuje především adolescentní dívky a mladé ženy, vedoucí k hladovění a nadměrné ztrátě hmotnosti. Může mít za následek více komplikací, které ovlivňují různé orgánové systémy. Ty vedou k závažným poruchám s nejvyšší úmrtností mezi všemi mentálními nemocemi. Pokud jde o prevalenci jiných poruch příjmu potravy, jako je bulimie a záchvatovité přejídání, tyto poruchy příjmu potravy jsou méně nebezpečné pro většinu klinických případů, nicméně také obtížně léčitelné. V našem sdělení se zabýváme také nedávnými změnami klasifikace poruch příjmu potravy a nabízíme stručný přehled o klinickém obrazu a epidemiologii nejčastějších poruch příjmu potravy se zaměřením na možnosti a úskalí prevence v uvedeném kontextu., Anorexia nervosa is a mental dysfunction manifested as multifactor eating disorder. It mainly affects adolescent and young women and leads to starvation and excessive weight loss, with associated complications that affect a number of organ systems. Other eating disorders such as bulimia nervosa and binge eating are clinically less dangerous but equally difficult to manage. This paper examines recent changes in classification of eating disorders and presents a brief review of the clinical picture and epidemiology of their most common forms, with a view to preventive potential and obstacles., Vladimír Bencko, Michail Tryfos, and Literatura
Cíl. Záměrem práce bylo zhodnocení radiační zátěže pracovníků na Klinice nukleární medicíny a endokrinologie 2. LF UK a FN Motol (KNME) v letech 2006-2011 spolu s posouzením radiační ochrany pracoviště. Stanovení radiační zátěže na tomto pracovišti bylo vyhodnoceno na základě retrospektivní studie opírající se o příslušné údaje a výsledky monitorování. Metoda. Výsledky monitorování pracovníků KNME se vztahují k období 2006-2011. Na základě osobních a prstových dozimetrů byla stanovena průměrná kolektivní efektivní dávka a průměrná kolektivní ekvivalentní dávka na ruce od prstů až po předloktí personálu. Vyhodnocení bylo prováděno do března 2009 firmou Celostátní služba osobní dozimetrie Praha, od dubna 2009 monitoring realizovala firma VF a.s., a to v obou případech po měsíčních intervalech. Průměrná roční zpracovaná aktivita radiofarmak (radionuklidy 99mTc, 111In, 153Sm, 123I, 131I) se v tomto časovém období pohybovala v rozmezí 2,79-5900 GBq. Výsledky. Průměrná kolektivní efektivní dávka činila v jednotlivých letech 2006, 2007, 2008, 2009, 2010 a 2011 pro radiologické asistenty a sestry s atestací v oboru nukleární medicína na ambulanci hodnotu 1,14 mSv, 1,39 mSv, 1, 29 mSv, 0,99 mSv, 1,17 mSv a 1,11 mSv. Pro pracovníky radiofarmaceutické laboratoře na ambulanci byla průměrná kolektivní efektivní dávka za shodné časové období 0,29 mSv, 0,82 mSv, 0,52 mSv, 0,17 mSv, 0,36 mSv a 0, 50 mSv. Sestry na 2. lůžkové stanici obdržely průměrnou kolektivní efektivní dávku v daném časovém období, 0,73 mSv, 0,35 mSv, 0,22 mSv, 0,21 mSv a 0,39 mSv. V radiojódové laboratoři získali pracovníci průměrnou kolektivní efektivní dávku 3,00 mSv, 3,04 mSv, 3,33 mSv, 3,85 mSv, 2,04 mSv a 2,84 mSv. Průměrná kolektivní ekvivalentní dávka na ruce od prstů až po předloktí pracovníků (stanovována v témže časovém rozmezí 2006-2011) ve farmaceutické laboratoři dosahovala 23,00 mSv, 23,99 mSv, 23,19 mSv, 55,75 mSv, 167,81 mSv a 136,00 mSv. Pro radiologické asistenty na ambulanci a sestry s atestací nukleární medicína na ambulanci činila průměrná kolektivní ekvivalentní dávka na končetiny 4,35 mSv, 2,86 mSv, 0,88 mSv, 1,99 mSv, 3,48 mSv a 6,24 mSv. V radiojódové laboratoři byla vyhodnocena průměrná kolektivní ekvivalentní dávka ruce od prstů až po předloktí na 20,70 mSv, 18,21 mSv, 22,79 mSv, 44,76 mSv, 44,98 mSv a 54,03 mSv. Závěr. Hodnoty z osobních i prstových dozimetrů jsou pod dávkovými limity stanovenými dozorným orgánem, i když se ozáření pracovníků v jednotlivých letech mírně zvyšuje, což zřejmě souvisí s vyšším počtem a rozmanitostí prováděných diagnostických i léčebných úkonů. Na základě prezentovaných výsledků lze konstatovat, že radiační ochrana je na KNME zajištěna v souladu s požadavky Státního úřadu pro jadernou bezpečnost., Aim. The intention of the paper was the assessment of radiation burden at the Clinic of Nuclear Medicine and Endocrinology 2nd LF UK and FN Motol (KNME) during the period of 2006-2011 together with the examination of the level of radiation protection. The determination of radiation burden at this workplace was based on the retrospective study relying on relevant monitoring data and results. Method. Monitoring results of the personnel of the KNME are covering the period of 2006-2011. Using personal and finger dosimeters the average collective effective dose and average collective equivalent dose related to fingers up to forearms have been assessed. Until March 2009 the monitoring was carried out by the National Personal Dosimetry Service in Prague while as of April this monitoring was performed by VF Ltd. In both cases the monitoring interval was one month. The average activities of used radiopharmaceuticals (including 99mTc, 111In, 153Sm,123 I, 131I) was in the range of 2.79-5.900 GBq. Results. The average collective effective dose of radiological assistants and nurses certified in nuclear medicine in individual years, namely 2006, 2007, 2008, 2009, 2010 and 2012 was 1.14 mSv, 1.39 mSv, 1.29 mSv, 0.99 mSv, 1.17 mSv a 1.11 mSv, respectively. During the same period the personnel working in the radioiodine laboratory received average collective effective dose 0.29 mSv, 0.82 mSv, 0.52 mSv, 0.17 mSv, 0.36 mSv a 0.50 mSv. The average collective effective dose of nurses at the 2nd Ward was reported to be in those years 0.73 mSv, 0.35 mSv, 0.22 mSv, 0.21 mSv a 0.39 mSv. With respect to extremities, the average collective equivalent dose of the personnel in the radiopharmaceutical laboratory was thought out the above mentioned period was as follows 23.00 mSv, 23.99 mSv, 23.19 mSv, 55.75 mSv, 167.81 mSv a 136.00 mSv while the average collective equivalent dose received by radiological assistants on ambulance and certified on ambulance nurses amounted to 4.35 mSv, 2.86 mSv, 0.88 mSv, 1.99 mSv, 3.48 mSv a 6.24 mSv. The average collective equivalent dose to extremities of workers from the radioiodine laboratory during the period of 2006, 2007, 2008, 2009, 2010 a 2011 was 20.70 mSv, 18.21 mSv, 22.79 mSv, 44.76 mSv, 44.98 mSv a 54.03 mSv, respectively. Conclusion. The results of personal as well as finger dosimeters have been found to be below the relevant dose limits set by the Regulatory Authority although over some of the recent years the exposure of workers has slightly been increasing which apparently is related to the increased number and variety of diagnostic and therapeutic procedures. Taking into account the results presented, it can be concluded that radiation protection at the KNME is in full compliance with the requirements of the State Office for Nuclear Security., and Jana Hudzietzová, Dana Prchalová, Jozef Sabol, Petr Vlček
Cíl: Záměrem práce bylo stanovení lokálního ozáření kůže rukou pracovníků na Oddělení nukleární medicíny Fakultní nemocnice Hradec Králové. Metodika: Pomocí rukavic s 12 termoluminiscenčními dozimetry byla provedena měření u dvou pracovníků připravujících a čtyř pracovníků aplikujících radiofarmakum značené 18F. U každého pracovníka proběhly tři cykly měření (jeden cyklus měření činil 25 natažení či aplikací). Průměrná aktivita na jedno měření činila 9-13 GBq. U každého pracovníka byla zjištěna poloha a hodnota maximálního lokálního ozáření kůže ruky, ze kterého byl proveden odhad maximálního lokálního ozáření za 1 rok. Výsledky: Průměrné lokální ozáření kůže rukou pracovníků připravujících pozitronové radiofarmakum činilo 0,16 ± 0,11 mSv/GBq (levá ruka) a 0,23 ± 0,05 mSv/GBq (pravá ruka). U pracovníků, kteří aplikovali radiofarmakum značené 18F, bylo naměřeno průměrné lokální ozáření kůže ruky 0,41 ±? 0,10 mSv/GBq (levá ruka) a 0,11 ± 0,06 mSv/GBq (pravá ruka). Nejčastější poloha výskytu lokálního maxima ozáření kůže ruky byla špička ukazováčku. Závěr: Z maximálních lokálních hodnot ozáření kůže ruky bylo odhadnuto, že za předpokladu ročního počtu přibližně 600 natažení nebo 260 aplikací radiofarmaka u sledovaných pracovníků nedojde k překročení vyšetřovací úrovně (150 mSv/rok) ani dávkového limitu na kůži (500 mSv/rok)., Aim: The paper is aimed at the assessment of the local skin exposure of hands of workers at the Department of Nuclear Medicine of the Faculty Hospital Hradec Králové. Method: The monitoring, which was carried out using gloves with 12 thermoluminiscent dosimeters, involved two workers preparing and four workers administrating radiopharmaceuticals labelled with 18F. By ever worker took place three cycles of the measurement of application (one cycle of this measurement was 25 preparation or application). The average activity associated with one measurement was in the range of 9-13 GBq. In each worker, the position and maximum local exposure of the skin was determined, based on which the assessment of annual local exposure has been established. Results: The average local skin exposure of workers engaged in the preparation of positron radiopharmaceuticals amounted to 0.16 ± 0.11 mSv/GBq (left hand) and 0.23 ± 0.05 mSv/GBq (right hand). By the workers they applicated radiopharmaceutical 18F was on average measured local exposure of the skin of the hand 0.41 ± 0.10 mSv/GBq (left hand) and 0.11 ± 0.06 mSv/GBq (right hand). The most frequent position, with the occurrence of the maximum skin exposure, was on the index fingertip. Conclusion: From results of the local exposure of hands, it was estimated that under the assumption of annual about 600 applications or 260 administration, the monitored workers it may be presumed that their annual exposure would not exceed the investigation level (150 mSv/y) or dose limit for the skin (500 mSv/y)., Jana Hudzietzová, Marko Fülöp, Jozef Sabol, Jiří Doležal, and Literatura
In this paper we describe the influence of NU7026, a specific inhibitor of DNA -dependent protein kinase, phosphoinositide 3-kinase, and AT M-kinase on molecular and cellular mechanisms triggered by ionising irradiation in human T-lymphocyte leukaemic MOLT -4 cells. We studied the effect of this inhibitor (10 μM) combined with gammaradiation (1 Gy) leading to DNA damage response and induction of apoptosis. We used methods for apoptosis assessment (cell viability count and flow-cytometric analysis) and cell cycle analysis (DNA content measurement) and we detected expression and post-translational modifications (Western blotting) of proteins involved in DNA repair signalling pathways. Pre-treatment with NU7026 resulted into decreased activation of checkpoint kinase-2 (Thr68), p53 (Ser15 and Ser392), and histone H2A.X (Ser139) 2 hours after irradiation. Subsequently, combination of radiation and inhibitor led to decreased amount of cells in G2-phase arrest and into increased apoptosis after 72 hours. Our results indicate that in leukaemic cells the pre-incubation with inhibitor NU7026 followed by low doses of ionising radiation results in radio-sensitising of MOLT -4 cells via diminished DNA repair and delayed but pronounced apoptosis. This novel approach might offer new strategies in combined treatment of leukaemia diseases., Aleš Tichý, Eva Novotná, Kamila Ďurišová, Barbora Šalovská, Radka Sedlaříková, Jaroslav Pejchal, Lenka Zárybnická, Jiřina Vávrová, Zuzana Šinkorová, Martina Řezáčová, and Literatura 42
The clinical outcome of 153 Graves' disease patients treated with a wide dose range of radioactive iodine-131 (RAI) was analyzed retrospectively. Six to nine months after the first dose of RAI 60 patients (39%) were hypothyroid (or rather thyroxine-substituted) and 26 (17%) were euthyroid, while 67 patients (44%) did not respond properly: in 32 (21%) their antithyroid drug (ATD) dose could be reduced but not withdrawn (partial response) and 35 (23%) remained hyperthyroid or the same dose of ATD was necessary (no response). The outcome did not correspond significantly to the administered activity of RAI (medians 259, 259, 222, and 259 MBq for hypothyroid, euthyroid, partial, and no response subgroups, respectively), or the activity retained in the gland at 24 h (medians 127, 105, 143, and 152 MBq). The effect was, however, clearly, and in a stepwise pattern, dependent on initial thyroid volume (17, 26, 33 and 35 ml, P < 0.001) or activity per gram tissue retained at 24 h (6.02, 4.95, 4.75, and 4.44 MBq/g, P = 0.002). Also, higher residual level of thyrotoxicosis at the time of RAI treatment was connected with worse outcome. The dose-dependency of outcome was further analyzed. When our sample was divided into tertiles, according to the adjusted dose, the same modest success rates (47%) were seen in the lower and middle tertiles. However, doses higher than 5.88 MBq/g (the upper tertile) resulted in success rate of 75%. Finer division into decils has shown a threshold-like increase in cure rate between the 7th and the 8th decil. In the first 7 decils (doses ≤ 6 MBq/g) the complete response rate was 45 to 50%, in the 8th decil (6.0 to 7.8~MBq/g) it rose to 80% and was not further increased with increasing dose. Direct comparison of higher (> 6 MBq/g, cure rate 80%) and lower (≤ 6 MBq/g, cure rate 46%) doses gave highly significant difference (P < 0.001). With our dosing range we found a dose-dependent clinical outcome that suggests an optimum delivered dose near 6.5 MBq/g, resulting in successful treatment of ca 80% patients. and J. Čepková, J. Horáček, J. Vižďa, J. Doležal
Lumbální spinální stenóza je klinicko‑radiologický syndrom, nejnovější definice zohledňují klinickou manifestaci i anatomické změny (zúžení páteřního kanálu). Za nejvhodnější neinvazivní vyšetření k potvrzení anatomického zúžení páteřního kanálu nebo přítomnosti komprese nervových kořenů u pacientů s klinickým podezřením na lumbální spinální stenózu je považována magnetická rezonance bederní páteře. K přesnějšímu hodnocení radiologického nálezu byla definována řada kvantitativních parametrů popisujících rozměry páteřního kanálu, nicméně korelace těchto parametrů s klinickým obrazem není uspokojivá. Perspektivním postupem ke zvýšení výtěžnosti radiologického vyšetření se jeví zohlednění dynamického aspektu lumbální spinální stenózy a důraz na tíži komprese nervových a cévních struktur v páteřním kanálu s využitím morfologického popisu durálního vaku a jeho obsahu., Lumbar spinal stenosis is a clinical-radiological syndrome; a recent definition covers both the clinical manifestation and the anatomic abnormality (narrowing of the spinal canal). Magnetic resonance imaging is suggested as the most appropriate non-invasive test to confirm the presence of anatomic narrowing of the spinal canal or the presence of nerve root impingement in patients with clinical suspicion of lumbar spinal stenosis. Many numerical parameters describing the dimensions of spinal canal have been defined for more precise assessment of radiological images; correlation between these radiological parameters and clinical symptoms, however, is unsatisfactory. To improve the usefulness of radiological imaging in patients with lumbar spinal stenosis, it seems to be meaningful to take into account the dynamic aspect of lumbar spinal stenosis and to assess neural and vascular tissue impingement based on morphology of the dural sac and its content. Key words: lumbar spinal stenosis – magnetic resonance imaging – computed tomography –perimyelography – plain radiography – neurogenic claudication The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and B. Adamová, M. Mechl, T. Andrašinová, J. Bednařík
Léčba renálního karcinomu ionizujícím zářením stojí v současné době na pomezí novodobého pojetí. Radioterapie, která vždy patřila mezi domény paliativní léčby renálního karcinomu, nyní nachází nové uplatnění v léčbě primárních i metastatických ložisek formou aplikace jednotlivých vysokých dávek, které překonávají tradičně uváděnou radiorezistenci. Využití moderních technik stereotaktického ozařování nabízí pacientům šetrnou efektivní léčbu s vysokou pravděpodobností lokální kontroly a mnohdy i s prodloužením bezpříznakového období. Ruku v ruce s cílenou medikamentózní léčbou tak rozšiřuje další možnosti terapie metastatické nemoci. Paliativní radioterapie tvoří stále nedílnou součást péče o symptomatické pacienty., Treatment of renal cell carcinoma with ionizing radiation is currently on the border between the modern concept. Radiotherapy, which always belonged to the domain of palliative treatment of renal carcinoma, finds new application in the treatment of primary and metastatic lesions in the form of ablative doses exceeding traditionally reported radioresistance. The use of modern techniques of stereotactic irradiation offers patients an effective gentle treatment with a high probability of local control and prolonged symptom-free period. Hand in hand with targeted medical treatment further contributes to the treatment of metastatic disease. Palliative radiotherapy still forms an integral part of care for symptomatic patients., Jana Zitterbartová, Petr Burkoň, Ludmila Hynková, Pavel Šlampa, and Literatura
Kostní metastázy jsou častou příčinou morbidity i mortality u pacientů s kastračně rezistentním karcinomem prostaty. Dosud byla léčba omezena na docetaxel jako standardní první linie chemoterapie. Nové studie s cabazitaxelem, abirateronem, enzalutamidem, sipuleucelem- T a Ra-223 – Xofigem ukazují prodloužené přežití u CRPC. Radium-223 dichlorid je radioizotop emitující alfa záření s cílovou oblastí v osteoblastických kostních metastázách., Bone metastases cause significant morbidity and mortality in castration-resistant prostate cancer. Until recently, treatment options have been limited to docetaxel, standard first-line chemotherapy. New studies with cabazitaxel, abirateron, enzalutamid, sipuleucel-T and Ra-223 have shown improvement in survival in CRPC patients. Radium-223 dichloride is alpha-emitting radioisotope that targets areas of osteoblastic metastasis., Eva Kindlová, and Literatura
We report the case of a 22-year old male, a self-confessed recreational drug user who developed cardiogenic shock because of severe destruction of the aortic valve by rapidly progressive aortic valve endocarditis. The disease progression was acute; in a matter of days, the clinical manifestations were life-threatening necessitating urgent aortic valve replacement surgery. Cultivation revealed Streptococcus viridans as the microbial agent. Subsequent recovery with antibiotic treatment was without complication. This case report shows that immediately performed transoesophageal echocardiography and early consultation with a cardiac surgeon has fundamental importance in diagnosis and management of acute infective endocarditis in haemodynamically instable patients., Malkia S. Swedi, Pudil Radek, Jiří Manďák, and Literatura 17
Mozkový absces vzniká přímým šířením hnisavého procesu z okolí, metastaticky nebo v souvislosti s kraniocerebrálním poraněním anebo operačním zákrokem. Léčba spočívá v kombinaci navigované punkce a evakuace abscesu s cílenou antibiotickou terapií. Méně častá je radikální exstirpace abscesu. Absces bývá doprovázen kolaterálním edémem vyžadujícím v některých případech antiedematózní terapii. Uvedená léčba by měla v současné době vést k úplnému vyléčení. Ve svém sdělení popisujeme ojedinělý případ nemocného se solitárním abscesem mozku, u kterého došlo po punkci k progresi kolaterálního edému s následnou klinickou deteriorací. Akutně provedená dekompresivní kraniektomie vedla k úplné úpravě klinického stavu. Po ústupu edému byla provedena kranioplastika. Abscesové ložisko po punkci a antibiotické terapii zcela vymizelo. Původcem abscesu byli peptostreptokokus a fusobakterium. Použití dekompresivní kraniektomie v terapii mozkového abscesu je výjimečné a v písemnictví je popisováno sporadicky., Brain abscess is caused by direct dissemination of inflammation from surrounding structures, remote infectious sources or is associated with brain trauma or neurosurgical procedures. Treatment includes surgical aspiration and intravenous antibiotics. Excision of the lesion is sometimes indicated. Antiedematous therapy is necessary in cases of brain oedema. At the present time, the majority of patients with brain abscesses survive and recover completely. Here we describe the case of a patient with brain abscess, whose condition deteriorated after aspiration of the lesion. The deterioration was due to progression of collateral brain oedema. After urgent decompressive craniectomy, the patient recovered completely. A cranioplasty was performed when the oedema disappeared. The abscess resolved completely following aspiration and antibiotic therapy. Fusobacterium and peptostreptococus were identified as the causative pathogens. Decompressive craniectomy has very rarely been applied in the treatment of brain abscesses and is reported sporadically. Key words: decompressive craniectomy – brain abscess – CNS infection The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and J. Mork, D. Štěpánek, V. Runt, J. Hommerová, V. Přibáň