Různé vyšetřovací modality magnetické rezonance (MR) prokázaly v mnoha publikovaných studiích morfologické i funkční změny v mozkové tkáni u osob se schizofrenií (SZ). Volumetrickými metodami byly popsány atrofické změny některých oblastí šedé hmoty, pomocí metody zobrazení difuzního tenzoru především pokles hodnot frakční anizotropie bílé hmoty. Tyto změny jsou obecně mírného stupně, široké distribuce a v čase pravděpodobně progredují. Při resting-state funkční magnetické rezonanci byly opakovaně nalezeny významné změny konektivity jednotlivých funkčních center mozku. Vesměs jsou MR nálezy kompatibilní s upřednostňovanou teorií o poruše konektivity mozku u schizofrenie. Mezi výsledky dosud publikovaných studií panuje ovšem velmi značná variabilita, která má více příčin. K těm nejvýznamnějším řadíme nejednotnost v metodice prováděných studií, metodologické a technické limitace MR, malé počty subjektů ve většině publikovaných studií, výraznou heterogenitu psychických a potažmo strukturálních změn u nemocných se schizofrenií, dobu trvání manifestního onemocnění (první ataka versus chronické stadium), možný vliv medikace, toxických a návykových látek na strukturální a funkční změny mozku atd. Má-li magnetická rezonance najít pevné klinické uplatnění v diagnostice schizofrenie, bude potřeba rozsáhlých multicentrických studií s klinicky homogenními skupinami probandů a jednotnou metodikou. V článku jsou shrnuty dosavadní znalosti o strukturálních a funkčních změnách mozku u schizofrenie., Structural and functional cerebral changes in subjects suffering from schizophrenia (SZ) were proven by means of several modalities of magnetic resonance imaging (MRI) according to the results of numerous studies. Atrophic changes were reported by using volumetric methods, microstructural changes of white matter were described by diffusion tensor imaging. These changes are of mild degree yet likely of widespread distribution and progressing over time. Extensive changes of connectivity were observed by resting-state functional MRI. MRI findings are generally compatible with currently preferred hypothesis of cerebral dysconnectivity in SZ. The published results show considerable degree of variability which can be explained by many reasons. Those of the highest importance are: different methodology, technical MRI limitations, low number of subjects included, high heterogeneity and variability of symptoms of the disease, variable duration of symptoms (first episode versus chronic illness), effects of medication, abuse of toxic substances etc. Before MRI can be utilized for diagnosing SZ in the clinical settings, more comprehensive multi-centric studies of homogenous cohorts with unified methodology are needed. In this review, we summarize the current knowledge of structural and functional cerebral changes in schizophrenia., Ondřej Slezák, Jan Žižka, and Literatura
Studie PATHWAY-2, financována Britskou nadací pro srdce (British Heart Foundation), randomizovala 335 pacientů s rezistentní hypertenzí (léčených již podle současných guidelines léčbou A + C + D na 12týdenní léčbu spironolaktonem (25–50 mg), bisoprololem (5–10 mg), doxazosinem (4–8 mg s modifikovaným uvolňováním) a placebem. Plán studie dovoloval porovnání léků u každého pacienta, 230 pacientů dokončilo všechny cykly. Výsledky ukázaly, že podávání spironolaktonu snížilo domácí systolický tlak o 8,70 mm Hg více než placebo (< 0,001), o více než 4,26 mm Hg než bisoprolol/doxazosin (< 0,001), o 4,03 mm Hg více než doxazosin (< 0,001) a o 4,48 mm Hg více než bisoprolol (< 0,001). Na konci studie bylo zjištěno jen 15 pacientů vhodných k zařazení do studie o renální denervaci u nekontrolované hypertenze. Studie PATHWAY-2 bude mít velký dopad pro nábor pacientů do studií sledujících význam renální denervace., The PATHWAY-2 study, funded by the British Heart Foundation, randomised 335 patients with resistant hypertension (already treated according to guidelines) to sequentially receive 12 weeks of spironolactone (25–50 mg), bisoprolol (5–10 mg), doxazosin (4–8 mg modified release) and placebo. The study design allowed drug comparisons in each patient, with 230 patients completing all cycles. Results showed that spironolactone reduced home systolic BP by 8.70 mm Hg more than placebo (< 0.001), 4.26 mmHg more than bisoprolol/doxazosin (< 0.001), 4.03 mm Hg more than doxazosin (< 0.001), and by 4.48 mm Hg more than bisoprolol. By the end of the trial, there would only be 15 patients considered eligible for renal denervation trials in uncontrolled hypertension. PATHWAY-2 will have significant implications for patient recruitment in to other trials., and Jiří Widimský
Léčba diabetes mellitus 2. typu je v současnosti účinná, ale bohužel ještě není ideální. Novou skupinu perorálních antidiabetik představují DPP4 inhibitory, tzv. gliptiny. V roce 2015 byla ukončena již 3. velká mortalitní klinická studie s gliptiny u pacientů s diabetes mellitus 2. typu a kardiovaskulárním onemocněním. Jedná se o studie TECOS, SAVOR a EXAMINE s léky sitagliptin, saxagliptin a alogliptin. Studie zahrnuly téměř 37 000 nemocných. Tyto studie prokázaly kardiovaskulární bezpečnost DPP4 inhibitorů, přesto ale zůstává otevřená otázka výskytu srdečního selhání. Prokázaná je i účinnost na snižování glykemie, resp. glykovaného hemoglobinu a bezpečnost z pohledu onemocnění pankreatu. Klíčová slova: bezpečnost – gliptiny – účinnost, The treatment of diabetes mellitus type 2 is effective, but still is not optimal. DPP4 inhibitors (gliptins) are a new group of peroral antidiabetic drugs. The third clinical mortality study with gliptins in patients with diabetes mellitus type 2 was finished in 2015. The studies are known under acronym TECOS, SAVOR and EXAMINE and the tested drugs are sitagliptin, saxagliptin and alogliptin. The studies included about 37 000 patients. The studies confirmed the cardiovascular safety of the DPP4 inhibitors, but the question about increased heart failure remains open. The effectiveness of lowering glycaemia (glycated haemoglobin) was confirmed and also the pancreatic safety is confirmed. Key word: effectiveness – gliptins – safety, and Jindřich Špinar, Lenka Špinarová, Jiří Vítovec
Práce shrnuje nejnovější poznatky o souvislostech mezi syndromem obstrukční spánkové apnoe a hypertenzí. Věnuje se jak diagnostice, tak i terapii těchto pacientů a popisuje možnosti jejich farmakologické léčby a rozebírá vliv léčby pozitivním přetlakovým dýcháním na výšku krevního tlaku., This paper is discussing recent findings about links between obstructive sleep apnea syndrome and arterial hypertension. It describes diagnostic approaches and also therapy of patients. It is describing options of pharmacological treatment and the influence of continuous positive airway pressure therapy on blood pressure level., and Milan Sova, Eliška Sovová, Milada Hobzová, Monika Kamasová, Vítězslav Kolek
Význam subklinických tyreopatií je v současné době předmětem diskusí. Jde o laboratorně definovanou jednotku, u které je při normální hladině tyroxinu (T4) změněna hodnota tyreotropního hormonu hypofýzy (thyroid-stimulating hormone – TSH). Při jeho snížení jde o subklinickou hypertyreózu/tyreotoxikózu (STx), při zvýšení o subklinickou hypotyreózu (SH). Tyto stavy jsou 2–3krát častější než klinicky manifestní formy. Představují nesporně 2–3krát zvýšené riziko vzniku klinicky manifestních onemocnění. Méně shody je v tom, jak závažná je z klinického hlediska samotná přítomnost subklinických tyreopatií. SH vede k poruchám lipidového metabolizmu, ke změnám elasticity cévní stěny a funkce endotelu. Důsledkem je zvýšené riziko aterosklerózy. STx vyvolává elektrickou instabilitu myokardu s následným rizikem arytmií, poruchy kostního metabolizmu s následnou osteoporózou a další dosud ne zcela jednoznačně hodnocené změny. Největší význam mají subklinické tyreopatie v kardiologii, v reprodukční medicíně a gynekologii a v porodnictví., Importance of subclinical thyroid disease (STh) is now a matter of discussion. Definition of this unit is laboratory: in presence of normal level of thyroxine (T4) TSH value is changed: in lower TSH level the subclinical hyperthyroidism (STx) in increase TSH levels subclinical hypothyroidism (SH) is present. Risk of clinical manifestation is twoo three times highter in comparison with persons with normal TSH level. Clinical importance STh is still not evaluated definitively. SH caused disturbance of lipid metabolism, elasticity of vessels and endothelial function and therefore increases risk of atherosclerosis. STx causes electrical instability of myocardium with increased risk of arythmias, increases risk of osteoporosis and other changes. Most important are effects of STh in cardiology, reproductive medicine and gynecology. Clinical significance of these effects is not definitively evaluated., and Václav Zamrazil
Prevalencia a incidencia chronických i akútnych vénových cievnych chorôb je globálne veľmi vysoká v priemyslovo rozvinutých i rozvojových krajinách. Vénové choroby dolných končatín sú aktuálne integrálnou súčasťou smrtiacej angiopandémie 3. milénia. Najzávažnejšie prípady s pokročilým štádiom vénového zlyhávania sú v populácii asi v dvojnásobnom počte (2,1 %) voči do nedávno známym údajom. Mikronizovaná purifikovaná flavonoidná frakcia (MPFF) diosmín hesperidínu zostáva medzi venofarmakmi preparátom s najvyšším stupňom odporúčaní a indikovaná je aj k farmakoterapeutickej podpore hojenia vredov predkolenia, spolu so sulodexidom a pentoxifylínom. Kompresívna skleroterapia roztokom alebo penou je účinná a bezpečná invazívna metóda liečby telangiektázií, retikulárnych vén a varixov. Nové priame orálne antikoagulanciá predstavujú jednu z možností terapie a prevencie hĺbkovej vénovej trombózy (HVT) a vénovej tromboembólie (VTE) s limitáciou u pacientov s malígnymi chorobami a v gravidite. Najefektívnejšia je trojaká simultánna farmako-kinezio-mechano-flebotromboemboloprofylaxia. Povrchové vénové trombózy dlhšie než 5 cm sú tiež indikované na antikoagulačnú liečbu., The prevalence and the incidence of chronic and acute venous vascular disease has been shown to be globally very high, in both industrialized and developing countries. Chronic venous diseases of lower extremities are being an integral part of the third millennium´s deadly angiopandemy, at the present time. The rate of the most severe cases with advanced stage of venous failure is approximately twice as high in the population (2.1 %) as has been assumed so far. Among venoactive drugs (VAD), micronized purified flavonoid fraction (MPFF) of diosmin hesperidin remains the agent with the highest degree of recommendation and it also indicated to pharmacotherapeutical support of leg ulcer healing, along with sulodexide and pentoxifylline. Compressive sclerotherapy, liquid or foam, is a safe and effective invasive method to treat telangiectasias, reticular varicose veins and subcutaneous varicose veins. Direct oral anticoagulants (DOAC) represent one of the therapeutic and preventive options of deep venous thrombosis (DVT) and of venous thromboembolism (VTE) with a limitation in patients with malignant conditions and in pregnancy. The most effective is triple simultaneous pharmaco-kinezio-mechano-phlebothromboemboloprophylaxis. Superficial vein thromboses longer than 5 cm are indicated to anticoagulant therapy too., and Peter Gavorník, Andrej Dukát, Ľudovít Gašpar, Eva Gavorníková
Sulodexid je látka patřící do skupiny glykosaminoglykanů (spolu s hepariny). Ve srovnání s jinými glykosaminoglykany má sulodexid větší antitrombotické vlastnosti při současně nižším riziku krvácení a na rozdíl od heparinů je možné jeho podávání jak parenterálně, tak perorálně. Preparát má prokázány mnohočetné farmakodynamické účinky. Klinickými studiemi je dobře doložena efektivita preparátu u pacientů s klaudikacemi. Evidence účinku je také u nemocných s nejtěžšími případy chronické žilní nedostatečnosti, včetně pacientů s aktivními bércovými vředy. V případě pozitivního výsledku probíhajících studií bude možné jako další indikaci přidat sekundární prevenci žilní trombózy., Sulodexide is a compound belonging to the group of glycosaminoglycans (together with heparins). In comparison with other glycosaminoglycans, sulodexide has stronger antithrombotic properties and a lower risk of bleeding, and unlike heparin, it can be administered both parenterally and orally. Multiple pharmacodynamic effects of the preparation have been demonstrated. Clinical studies have documented the effectiveness of the drug in patients with claudication. There is evidence of its effect also in patients with the most severe cases of chronic venous insufficiency, including patients with active leg ulcers. In the case of a positive outcome of the ongoing studies, secondary prevention of venous thrombosis will be added as another indication., and Roztočil K.
Adjuvantná rádioterapia prispieva k lepším výsledkom u pacientov s karcinómom prsníka po prsník zachovávajúcej operácii. Ožarovanie celého prsníka je spojené s poškodením srdca a pľúc, zvýšením kardiovaskulárných ochorení a mortality, a vývojom karcinómu pľúc, teda s rizikami, ktoré sa môžu objaviť 15–20 rokov po liečbe. Ožarovanie prsníka v pronačnej polohe pacientky je jednou z možností ako redukovať radiačne podmienenú toxicitu u pacientiek s veľkými prsníkmi podstupujúcimi adjuvantnú liečbu. V kazuistikách poukážeme na rozdiely v objeme srdca a pľúc pri oboch polohách, porovnáme dozimetrické parametre pri ožarovaní prsníka v oboch pozíciách a poukážeme na rozdiely pri ich plánovaní. Tieto techniky nie je možné kombinovať s ožiarením lymfatických uzlín, ale môžu byť použité pri liečbe obojstranných nádorov., Adjuvant radiotherapy contributes to better outcomes in patients with breast cancer after breast conserving surgery. Whole breast irradiation is associated with damage to the heart and lungs, increased cardiovascular mortality, and the development of lung cancer, that is, with the risks that may occur 15–20 years after treatment. Breast irradiation in the prone position, is one of the way to reduce radiation toxicity in patients conditioned with large breasts undergoing adjuvant therapy. In case reports point out the differences in the volume of the heart and lungs at both locations, we compare the dosimetric parameters in breast irradiation in both positions and point out the differences in their planning. These techniques can not be combined with irradiation of the lymph nodes, but they can be used in the treatment of bilateral tumors., Andrea Masaryková, David Lederleitner, and Literatura
Interventions of paediatric obstructive sleep apnea syndrome are complex, varied and multidisciplinary. The goal of the treatment is to restore optimal breathing during the night and to relieve associated symptoms. Evidence suggests that the surgical intervention with removal of the tonsils and adenoids will lead to significant improvements in the most incomplicated cases, as recently reported from a meta-analysis. However, post-operative persistence of this syndrome in paediatric population is more frequent than expected, which supports the idea of the complexity of this syndrome. Adenotomy alone may not be sufficient in children with OSAS, because it does not address oropharyngeal obstruction secondary to tonsillar hyperplasia. Continuous positive airway pressure can effectively treat this syndrome in selected groups of children, improving both nocturnal and daytime symptoms, but poor adherence is a limiting factor. For this reason, CPAP is not recommended as first-line therapy for OSAS when adenotonsillectomy is an option. It is now being investigated the incorporation of nonsurgical approaches for milder forms and for residual OSAS after surgical intervention. Althought adeno-tonsillar hypertrophy is the most common for OSAS in children; obesity is emerging as an equally important etiological factor. Therefore an intensive weight reduction program and adequate sleep hygiene are also important lifestyle changes that may be very effective in mitigating the symptoms of this syndrome. Pharmacological therapy (leukotriene antagonists, topical nasal steroids) is usually use for mild forms of OSAS and in children with associated allergic diseases. Special orthodontic treatment and oropharyngeal exercises are a relatively new and promising alternative therapeutic modality used in selected groups of children with OSAS. and A. Šujanská, P. Ďurdík, J. Rabasco, O. Vitelli, N. Pietropaoli, M. P. Villa
Pacienti s nezvladatelnou chronickou obstipací by měli být vyšetřeni fyziologickými testy poté, co se vyloučí strukturální a mimostřevní příčiny. Je nutné nejprve vyčerpat veškeré možnosti konzervativní léčby. Mělo by se zdůraznit, že zejména nové léky, jako jsou prucaloprid a linaclotid, se zdají být velkým krokem vpřed v léčbě pacientů s chronickou obstipací. Pokud je indikovaný chirurgický výkon, mnoho let byla operací volby subtotální kolektomie s IRA, i když segmentální resekce jsou také dobrou volbou u izolovaných megasigmoidů, sigmoidokél či rekurentních sigmoideálních volvulů. V dnešní době by se měly nejprve vyzkoušet méně invazivní postupy, jako například modulace sakrálního nervu (SNM). Pokud je neúspěšná, dá se pak uvažovat o kolektomii. Všeobecně by se pacientům s poruchou motility gastrointestinálního traktu (gastrointestinal dysmotility syndrome- GID) nemělo nabízet chirurgické řešení z důvodu očekávaných špatných výsledků. Navíc pacienti s psychiatrickou poruchou by měli být aktivně odrazováni od resekce, protože mívají horší prognózu. Pacientům musí být vysvětleno, že bolesti anebo nadýmání budou pravděpodobně přetrvávat, i když chirurgický výkon znormalizuje počet stolic. Pacienti se souvisejícími potížemi mohou profitovat ze stomie bez resekčního výkonu jakožto léčebného výkonu i diagnostického pokusu. Kolektomie není volbou léčby pro bolest anebo nadýmání. Ve většině případů se dají poruchy vyprazdňování úspěšně léčit konzervativně. Nicméně v dnešní době existuje také široký výběr chirurgických řešení. Každá metoda má své místo v armamentáriu kolorektálního chirurga, ale jejich přesná role ještě není definována. Cílem této práce je nabídnout stručný přehled, jak diagnostikovat a léčit chronickou obstipaci z pohledu kolorektálního chirurga. Chirurgická léčba chronické obstipace není rutinní a provádí se jen ve výjimečných případech. Ale nejprve je nutno si říci, že tzv. „příliš dlouhé střevo“ (dolichocolon) není nikdy indikované k chirurgickému výkonu. Cílem této práce je prezentovat stručný přehled možných mechanismů obstipace, diagnostických metod a nástrojů a různé možnosti konzervativní a chirurgické léčby. Dále je nutné si vždy pamatovat, že obstipace nemusí být jen příznakem, ale může být i jiným onemocněním!, Patients with intractable chronic constipation should be evaluated with physiological tests after structural disorders and extracolonic causes have been excluded. Conservative treatment options should be tried unstintingly. It should be pointed out that especially new drugs such as prucalopride and linaclotide seem to be a big step forward in treating patients with chronic constipation. If surgery is indicated, for many years subtotal colectomy with IRA was the treatment of choice, although segmental resections were also a good option for isolated megasigmoid, sigmoidocele or recurrent sigmoid volvulus. Nowadays, less invasive procedures like sacral nerve modulation (SNM) should be tried first. If unsuccessful, colectomy can still be considered. In general, patients with a gastrointestinal dysmotility syndrome (GID) should not be offered any surgical options because of their anticipated poor results. Moreover, patients with psychiatric disorders should be actively discouraged from resection, as they tend to have a poorer prognosis. Patients must be counseled that pain and/or bloating will likely persist even if surgery normalizes bowel frequency. Patients with associated problems may be better served by having a stoma without resection as both a therapeutic maneuver and a diagnostic trial. Colectomy is not an option for the treatment of pain and/or abdominal bloating. In most cases outlet obstruction can be treated successfully with a conservative approach. However, nowadays there are also a variety of surgical options on the market. Each technique has its special place in the armamentarium of a colorectal surgeon but its exact role is not defined yet. The aim of this article is to give a brief overview, how to diagnose and treat chronic constipation from the standpoint of a colorectal surgeon. Surgical treatment of chronic constipation is not routine and is performed only in exceptional cases. But one thing first: a “too long gut” (dolichocolon) per se is never an indication for surgery. The aim of this manuscript is to give a brief overview about possible mechanisms of constipation, diagnostic methods and tools and the various conservative and operative treatment options. Moreover, please always keep in mind that constipation may not only be a symptom, but even a distinct disease!, and J. Pfeifer