Autor celkově představuje knihu Přemysla Houdy a konstatuje, že vzhledem k její tematické šíři a nevelkému rozsahu některá relevantní témata a teze nemohly být rozvedeny v žádoucí míře. Houda se zajímá o folk především z hlediska jeho vztahu ke společnosti a vládnoucí moci, přičemž navazuje na tradiční výkladovou linii o určitých oblastech populární hudební kultury v komunistickém Československu jako „ostrůvcích svobody“, reziduích nezávislého myšlení a zřídlech opozičních postojů. Vývoj populární hudby pro něj přitom představuje předehru ke společenským změnám a folková hudba mu slouží jako prostředek pro vystižení povahy, limitů a vnitřních rozporů „normalizačního“ systému. Autor polemizuje s Houdovým akcentem na folkové obecenstvo jako specifickou komunitu, jež se vyznačovala kritickým vztahem k současnému režimu, a zdůrazňuje, že folkovým posluchačům chyběly specifické znaky subkultury, své kritické postoje jinak veřejně neprojevovali a nestali se jako skupina předmětem systematické perzekuce. Naopak vyzvedává Houdův poznatek, že folkoví interpreti legitimizovali své kritické poselství v textech využíváním oficiálně přijatelných motivů a forem. Houda podle něj na příkladu folkové hudby přínosně demonstruje konflikt i souběžnost moci diktatury a svobodných aktivit, a tak ukazuje vnitřní rozpory a pružné hranice „normalizačního“ systému i jeho nepřekročitelné meze. Nastoluje i důležité otázky, mnohé však v jeho knize zůstává nedopovězeno, takže nakonec připomíná nedohranou píseň., The reviewer presents Přemysl Houda’s book as a whole, and concludes that, in view of its thematic breadth but short length, some relevant topics and arguments could not be developed satisfactorily. Houda explores folk music mainly from the standpoint of its relation to society and the powers that be. He therefore follows on from the traditional line of interpretation about certain areas of popular music in Communist Czechoslovakia having been ‘little islands of freedom’, remnants of independent thinking, and well-springs of opposition attitudes. The development of popular music, however, represents for him a prelude to social change, and folk music serves him as a means to gauge the nature, limits, and internal contradictions of the ‘Normalization’ system. The reviewer takes issue with Houda’s accent on the folk-music audience having been a special community characterized by a critical attitude towards the current régime, and he emphasizes that folk-music audiences lacked the attributes of a sub-culture, did not otherwise express their critical attitude, and did not, as a group, become the target of systematic persecution. On the other hand, he praises Houda’s observation that folk musicians legitimized their critical mission in lyrics by using themes and forms acceptable to the authorities. Houda, according to the reviewer, has usefully demonstrated, using the example of folk music, the confl ict and the parallelism of the dictatorship and free activities, and has thus revealed the internal contradictions and fl exible boundaries of the Normalization system as well as its insurmountable limits. Though Houda raises important questions, much in his book remains unanswered, and ultimately it brings to mind a song that has not been played to the end., and Jiří Smlsal.
Vede Výzkumné centrum Dvory a rezidence ve středověku, píše odborné knihy o životě na středověkých dvorech a překládá veršované eposy ze staré němčiny 13. století. Zároveň si však umí ušít středověké šaty dobovou technikou nebo vyzkoušet vaření podle dochovalých středověkých receptů. Bádání v historických pramenech i méně obvyklé experimentální přistupy pomáhají Daně Dvořáčkové-Malé z Historického ústavu AV ČR lépe pochopit vytyčený objekt věděckého zájmu - každodenní život panovníckých dvorů a obyvatel středověku. and Leona Matušková, Stanislava Kyselová, Václav Kořínek.
a1_Předkládaný text pojednává o obrazu válek dvacátého století, zejména druhé světové války, v převážně americkém komiksu vznikajícím v posledních dvaceti letech. V první části se autor pokusil načrtnout, jakým způsobem je komiks jako svébytný žánr vnímán literárními vědci, případně využíván několika málo historiky. Na první pohled se může zdát, že tato specifická oblast literárně-vizuální tvorby je v teoretické reflexi zpracována relativně dobře, nicméně při pečlivější analýze se ukazuje, že opak je pravdou. V následující části autor stručně odkazuje na komiksové hrdiny, kteří se „zrodili“ během druhé světové války, ať už na stránkách časopisů ze čtyřicátých let minulého století (Captain America) nebo ve zpětné projekci (Magneto ze série X-Men). Hlavní oddíly statě nejprve přibližují komiksy, jejichž tvůrci se pokoušejí válečné konflikty uchopit více či méně „dokumentárním“ způsobem při zachycení dobových reálií. Vedle nich autor rozlišuje skupinu komiksů, která se nachází na pomezí mezi „realistickým“ a fantastickým pojetím. Nejobvyklejší a nejpočetnější jsou ovšem komiksové příběhy, v nichž celkový rámec a události (zejména) druhé světové války a boje proti nacistům slouží jen jako historické kulisy k projekci fantastických námětů; sem spadá například proslulý Hellboy nebo různé příběhy o útocích zombies či upírů v dané době. Do obou oblastí válečného komiksu zasahují svou tvorbou význační komiksoví umělci Garth Ennis a Mike Mignola., a2_V poslední části pak autor připomíná další média, zejména film a počítačové hry, v nichž jsou války pojímány podobně jako v komisech. Komiks podle autora rozhodně nevypovídá o válce jako takové, na druhou stranu však odhaluje jeden ze způsobů, jak jsou konflikty dvacátého století vnímány současnou společností., and Dalibor Vácha.