Gastrointestinální stromální nádory jsou nejčastější mezenchymální nádory gastrointestinálního traktu. Onkogenní aktivující mutace receptorových tyrozinkináz KIT (75–80 %) a PDGFRA (10 %) mají zásadní význam v molekulární patogenezi GISTu. Kompletní chirurgická resekce je standardem v léčbě lokalizovaných GISTů, avšak u třetiny pacientů dochází k recidivě do 2 let po resekci. Novější léčebné strategie a zavedení cílené léčby přináší signifikantně delší přežití pacientů s GISTem. Imatinib, inhibitor receptorových tyrozinkináz, a jeho zavedení v léčbě GISTu je nejvýznamnějším krokem a má význam v léčbě 1. linie neresekabilních nebo pokročilých GISTů, rovněž v léčbě adjuvantní po resekci GISTu s vysokým rizikem rekurence. Sunitinib je indikován v léčbě druhé linie. Regorafenib byl nedávno schválen pro léčbu třetí linie pacientů s progresí nebo intolerancí léčby imatinibem a sunitinibem. Včasná identifikace skupiny pacientů rezistentních na terapii, pacientů s významnou toxicitou léčby, je důležitým cílem multidisciplinární personalizované léčby pacientů s GISTem., Gastrointestinal stromal tumors (GISTs) are the most common mesenchymal tumors of gastrointestinal tract. Oncogenic activating mutations in the receptor tyrosine kinases, KIT (75–80 %) and platelet- derived growth factor receptor alpha (PDGFRA, 10 %) play a crucial role in the molecular pathogenesis of GIST. Complete surgical resection is the standard treatment for localized GISTs, however, recurrence is observed in approximately a third of patients 2 years following resection. Better treatment strategies and targeted therapies have improved survival rates for patients with GIST significantly. Imatinib, the receptor tyrosine kinase inhibitor, has revolutionized the therapeutic landscape for GIST patients and remains the mainstay first-line clinical option for both unresectable and advanced GISTs, as well as for adjuvant treatment after resection of high risk GISTs. Sunitinib is indicated as second-line therapy. Regorafenib has been approved recently as third-line treatment of patients who progressed on or are intolerant to prior imatinib and sunitinib. Early identification of patients with suboptimal response to therapy and treatment failure, as well as intolerable toxicities, is an important issue of a multidisciplinary personalized treatment of patients with GIST., Beatrix Bencsiková, and Literatura
Glukokortikoidy jsou deriváty přirozeného lidského glukokortikoidu kortizolu. Jsou po více než 65 let používány v léčbě řady nemocí a poruch, především pro své imunosupresivní vlastnosti. Jejich použití je však provázeno radou vedlejších účinků, které musíme při léčbě pacientů vzít do úvahy. Článek shrnuje biologické účinky glukokortikoidů, hlavní indikace pro jejich použití, jejich vedlejší účinky a preventivní opatření, která musíme mít na mysli v průběhu léčby., Glucocorticoids are derivatives of natural human glucocorticoid cortisol. There are used for treatment of a number of diseases and disorders for more than 65 years mainly because of their immunosuppressive properties. However, their use is accompanied by various side effects that have to be considered when treating patients. The article summarizes biological effects of glucocorticoids, main indications for their use, their side effects and precautions necessary to bear in mind during treatment., and Michal Kršek
Systémová sklerodermie (SSc) je vzácné, chronické systémové onemocnění pojiva postihující kůži, pohybové ústrojí a vnitřní orgány. SSc postihuje častěji ženy, začíná obvykle ve středním věku a celková doba přežití je zkrácená – 70 % pacientů přežívá 10 let. I přes pokroky ve farmakoterapii orgánových komplikací a nové poznatky v patogenezi SSc dosud neexistuje účinná léčba tohoto závažného onemocnění. Cílem tohoto přehledového článku je seznámit čitatele s touto vzácnou nemocí, hlavními příznaky, základy diagnostiky a principy současné léčby, a přispět tak ke včasné diagnóze a k lepší prognóze pacientů se SSc. Klíčová slova: systémová sklerodermie – revmatická onemocnění – systémové onemocnění pojiva – fibróza – vaskulopatie – autoimunita, Systemic sclerosis (SSc) is a rare, chronic connective tissue disease affecting the skin, musculoskeletal system and internal organs. SSc occurs predominantly in women, begins usually in middle age, and the overall survival rate is reduced – 70% of patients survive 10 years. Despite the advances in pharmacotherapy of organ complications and new insights into the pathogenesis of SSc, there is no effective treatment for this serious disorder. The aim of this review article is to introduce this rare disease, its main symptoms, basic principles of diagnosis and current treatment, and contribute to early diagnosis and better prognosis of patients with SSc. Keywords: systemic sclerosis – rheumatic diseases – connective tissue disease – fibrosis – vasculopathy – autoimmunity, and Tomčík M.
Mozkové metastázy jsou nejčastějším nádorovým postižením mozku u dospělých pacientů. Dle publikovaných dat se vyskytují u 10–20 % pacientů se solidními nádory. Ačkoliv moderní metody protinádorové léčby přinesly v posledních dvou dekádách prodloužení přežití pacientů se solidními tumory, v případě mozkových metastáz se udává průměrná doba přežití do šesti měsíců od stanovení diagnózy. Uvedené sdělení předkládá přehled dosavadních publikovaných dat., Brain metastases are most common in tracranial tumors in adults. They have been reported to occur in approximately 10–20 % patients with solid malignancies. Although modern methods of anticancer therapy brought longer survival for patients with systemic disease, there is no evidence to prolong survival in case of brain metastases. We are summarized published data., Radka Obermannová, and Literatura
Kardiomyopatie představuje heterogenní skupinu onemocnění srdečního svalu, provázenou poruchou srdeční funkce. Tachykardií indukovaná kardiomyopatie (TIC) je způsobena déle trvající tachykardií vedoucí k dilataci a systolické dysfunkci s klinickými projevy srdečního selhání, které jsou reverzibilní po normalizaci tepové frekvence. Diagnóza je obvykle stanovena retrospektivně po normalizaci tepové frekvence a následné úpravě funkce levé komory (LKS). Více než 100 let po prvním dokumentovaném případu (roku 1913 popsána u mladého nemocného s fibrilací síní a projevy srdečního selhání [25]) jsou nadále znalosti patofyziologických mechanizmů omezené. Mezi nejčastější arytmie odpovědné za TIC patří fibrilace síní [1,2], flutter síní [3], incesantní supraventrikulární tachykardie [4], komorová tachykardie (KT) [5] a frekventní komorové extrasystoly (KES) [6]. Vzhledem k potenciální reverzibilitě je proto rozpoznání TIC a včasný terapeutický zásah stěžejní. Mezi stávající možnosti léčby patří farmakoterapie a chirurgická či katetrová ablace., Cardiomyopathy is a heterogeneous group of diseases of heart muscle accompanied with impaired cardiac function. Tachycardia-induced cardiomyopathy (TIC) is caused by prolonged tachycardia leading to dilatation and systolic dysfunction with clinical manifestation of heart failure. This state is reversible after normalization of heart rate. The diagnosis is usually made retrospectively after normalization of heart rate and recovery of left ventricular function (LVF). More than 100 years after the first documented case (described in 1913 in a young patient with atrial fibrillation and symptoms of heart failure [25]) is still limited knowledge of pathophysiological mechanisms. The most common arrhythmias responsible for the TIC include atrial fibrillation [1,2], atrial flutter [3], incessant supraventricular tachycardia [4], ventricular tachycardia (VT) [5] and frequent ventricular extrasystoles (VES) [6]. TIC detection and therapeutic intervention is crucial considering potential reversibility of tachycardia. Current options of treatment involve drug therapy and surgical or catheter ablation., and Jan Povolný
Těhotenství žen bez domova představuje specifický sociálně-zdravotní problém, který má řadu aspektů. Prvním z nich je minimální prevence otěhotnění plynoucí jednak z menší dostupnosti antikoncepčních prostředků z ekonomických důvodů, jednak z nízkého intelektu, případně z naděje, že těhotenství je cesta k vyřešení tíživé sociální situace za pomoci státu nebo dobročinných organizací. Vážným problémem je také značné zdravotní riziko pro těhotnou i pro plod plynoucí z nedostatečné intimní hygieny, z absence pravidelné gynekologické péče, z rizika nákazy sexuálně přenosnými chorobami, ze závislosti na návykových látkách i z malnutrice. Podobně je sociálně-zdravotně problematická i perinatální péče. Tato situace je demonstrována ilustrativní kazuistikou. Klíčová slova: bezdomovkyně – pouliční medicína – těhotenství, Pregnancy of homeless women represents a specific social and health problem which involves a number of aspects. The first one is minimum prevention of pregnancy as a result of a more difficult access to contraceptives for economic reasons, because of low intelligence or maybe a hope that pregnancy offers a way to solve a precarious social situation with the support of the state or charitable organizations. A serious problem is also a considerable health risk for the pregnant woman and fetus, resulting from inadequate intimate hygiene, the absence of regular gynecological care, risk of sexually transmitted diseases, addictions and malnutrition. Similarly problematic are the social and health aspects of perinatal care. The described state is illustrated by case studies. Key words: homeless women – pregnancy – street medicine, and Andrea Pekárková
Ačkoliv konvenční techniky zobrazení magnetickou rezonancí mají dominantní postavení při vyšetření centrálního nervového systému, přesto tyto techniky nedokážou dát informaci o funkčních vlastnostech mozkové tkáně. Kromě konvenčních MR technik však existují i MR metody umožňující některé z těchto vlastností zobrazit. Mezi ně můžeme zařadit funkční magnetickou rezonanci, difuzně vážené zobrazování, resp. zobrazení difuzního tenzoru a morfometrickou analýzu. Tento článek podává přehled fyzikálních základů zmíněných MR metod a jejich využití ve výzkumu a klinické praxi., Although conventional MR imaging techniques play a crucial role in the examination of the central nervous system, these techniques can not give any information about functional properties of the brain tissue. Besides conventional MRI techniques, however, there are some MR methods enabling evaluation of these functional properties. These methods include functional magnetic resonance imaging, diffusion-weighted imaging or diffusion tensor imaging, and voxel based morphometry This article presents the basic physical concepts of the above-mentioned MR techniques and the, and Ibrahim Ibrahim, Jaroslav Tintěra
Aminoglykosidy patří mezi nejstarší antibiotika, a i přes své relativně toxické účinky (nefrotoxicita a ototoxicita) jsou v současné klinické praxi cennou léčebnou skupinou. Jsou účinné zejména proti aerobním gramnegativním infekcím a v kombinaci s antibiotiky poškozujícími buněčnou stěnu (např. betalaktamy) také proti grampozitivním kokům. Vyznačují se koncentračně závislým baktericidním účinkem a dlouhým postantibiotickým efektem. Existuje mnoho důkazů o tom, že jedna velká denní dávka (respektive prodloužený dávkovací interval) aminoglykosidů je spojena s nižším rizikem nefrotoxicity a ototoxicity a srovnatelnou, ne-li lepší klinickou účinností v porovnání se stejnou celkovou denní dávkou podanou v několika menších dávkách během dne. Účinnost a toxicita aminoglykosidů vykazuje silný vztah k jejich sérové koncentraci. Klíčovou úlohu v minimalizaci toxicity a optimalizaci dávkování má terapeutické monitorování., Aminoglycosides constitute one of the oldest classes of antimicrobials. Despite their relative toxicity, mainly nephrotoxicity and ototoxicity, aminoglycosides are valuable in current clinical practice. They are bactericidal agents with activity against aerobic gram-negative infections and against gram-positive cocci when added to a cell wall active antimicrobial-based regimen (e.g. betalactams). Aminoglycosides have a concentration-dependent bactericidal effect and a long post antibiotic effect. There is accumulating evidence to show that large, single, daily doses (or more correctly, extended interval dosing) of aminoglycosides is associated with less nephrotoxicity and ototoxicity and comparable, if not superior clinical outcomes than the same total dose administered in small, multiple doses. The efficacy and toxicity of aminoglycosides show a strong direct positive relationship with blood drug concentrations. A key strategy in minimizing toxicity and optimizing therapy is therapeutic drug monitoring., and Ivana Kacířová, Milan Grundmann
Terapeutické monitorování hladin léčiv (therapeutic drug monitoring – TDM) je specifická metoda oboru klinické farmakologie pro monitorování terapie pomocí měření koncentrace léčiva v séru s následnou interpretací a akceptací klinikem. Použití TDM vede k optimalizaci individuálního dávkování vankomycinu u jednotlivých pacientů, a tím ke zkrácení doby hospitalizace a prevenci výskytu nežádoucích účinků. Minimální údolní sérová koncentrace vankomycinu by měla být vždy udržována nad 10 mg/l k zabránění vývoje rezistence, neměla by však přesáhnout 20 mg/l vzhledem k riziku nefrotoxicity. U závažných infekcí je doporučováno rozmezí 15–20 mg/l, a také u patogenů s MIC ≤ 1 mg/l by měla údolní koncentrace dosáhnout alespoň 15 mg/l k dosažení cílového poměru AUC24/MIC ≥ 400 (plocha pod křivkou/minimální inhibiční koncentrace). Pro léčbu méně závažných infekčních stavů by měla být dostatečná údolní koncentrace 10–15 mg/l. Při aplikaci v kontinuální infuzi u kriticky nemocných jsou doporučovány koncentrace v ustáleném stavu v rozmezí 15–25 mg/l. Klíčová slova: terapeutické monitorování – údolní koncentrace – vankomycin, Therapeutic drug monitoring (TDM) is specific method of clinical pharmacology for monitoring of the therapy using measurement of drug serum concentrations followed interpretation and good cooperation with clinician. TDM help clinicians to quickly optimize vancomycin dosing regimens to maximize the clinical effect and minimize the toxicity of the drugs. Minimum serum vancomycin trough concentrations should always be maintained above 10 mg/L to avoid development of resistance, neverthelles trough concentrations > 20 mg/L are not recommended because of the risk of nephrotoxicity. For serious infections vancomycin trough concentrations of 15–20 mg/L are recommended and for a pathogen with an MIC of 1 mg/L, the minimum trough concentration would have to be at least 15 mg/L to generate the target AUC24/MIC ≥ 400 (area under the curve/minimal inhibitory concentration). In non-complicated infections trough concentrations of 10–15 mg/L should be sufficient. For continuous infusions of vancomycin target steady-state concentration values of 15–25 mg/L have been advocated for critically ill patients. Key words: therapeutic monitoring – trough concentration – vancomycin, and Ivana Kacířová, Milan Grundmann